Na pořádek mohou dohlížet nezaměstnaní či kamery

Ve školní jídelně i svatby

RAKOVNÍK. Ještě teď ho můžeme vídat za volantem autobusu dopravní společnosti Anexia. Ale od 1. července usedne do kanceláře školní jídelny a začne řídit nově vzniklou příspěvkovou organizaci. Jiří Kremer (1960) pochází ze Sokolova, ale od dvou let žije na rakovnickém okrese.

Kde jste získával první kuchařské zkušenosti?

S rodiči jsme bydleli v Děkově, ve Vlkově, později v Hořesedlích. Maminka pochází z Moravy a hrozně ráda pekla a vařila. Přes léto pomáhala na chmelových brigádách a to mě jako dítě přímo fascinovalo. Když v kuchyni obalovali 1500 řízků a v obrovských kotlích míchali pádlem 300 litrů omáčky, nemohl jsem odtrhnout oči. Už asi tenkrát jsem se rozhodl, že se stanu kuchařem. Vyučil jsem se v Rakovníku u Restaurací a jídelen. Po vojně jsem začínal vařit v jídelně na autobusovém nádraží. Pak si mě vytáhl Jirka Dvořák, který vařil v hotelu U Podrabských. Hodně jsem se u něj naučil. On vařil i na pražském hradě, měl ohromné zkušenosti. Brával si mě i na chmele. Po škole jsem šel na vojnu, pak jsem pracoval v hotelu, na Dukle a v Dělňáku. Kvůli bydlení jsem pak přešel do kuchyně státního statku, od něhož jsme dostali byt v Hořesedlích. Ale chtěli jsme do města, a když jsem dostal nabídku bydlení v Rakovníku, nastoupil jsem do Šamotky k peci. Z vaření jsem na čas vypadl, ale vařil jsem pořád na chmelových brigádách. Po revoluci jsem nastoupil do Korza k Václavu Tarantovi. Korzo bylo tehdy na dost vysoké úrovni. V té době ale přišla nová gastro firma do RKZ a hledali šéfkuchaře. Tak jsem to vzal. Tam jsem se naučil vést kolektiv. A jak ke mně jezdili dealeři různých firem a sháněli další lidi do týmu, nabídli lepší peníze a já nastoupil ke Knorrovi. Pak si mě na stejnou pozici přetáhla konkurence od Nestlé a tam jsem vydržel deset let. Naučil jsem se u nich jednání s lidmi. Jenže pak jsem o práci přišel a skončil na 1,5 roku na pracovním úřadě. Když jsem nemohl najít práci, oprášil jsem papíry a šel jezdit autobusem. Kromě vyučení v oboru jsem si dálkově dodělal střední ekonomickou školu s maturitou a mám docela slušnou jazykovou výbavu. Domluvím se chorvatsky, neboť jsem tam rok vařil. Domluvím se německy, trochu anglicky, protože jsem z angličtiny maturoval. A rok teď studuji italštinu, neboť máme dceru v Itálii.

Proč jste odešel od Nestlé?

To bylo v době, kdy přišla krize a s ní mladí manažeři s tím, proč by měla firma zaměstnávat lidi, kteří jsou tam deset let a mají zbytečně vysoké platy. Takže staré vyrazili, najali mladší s nižšími platy a místo peněz jim dali radši auta a mobily. A tak jsem byl rok a půl na pracáku, protože v padesáti letech práci jen tak neseženete.

Nyní se hlásíte na manažerskou pozici. Je to váš první pokus?

Hlásil jsem se už do konkursu do Eurestu, když hledali šéfa nové školní jídelny v Rakovníku, ale nevzali mě.

Jak jste se dozvěděl o nynějším výběrovém řízení?

Úplně náhodou. O výběrovém řízení mi řekla dcera, která žije v Anglii, když přijela na svatbu druhé dceři, která se vdávala v Itálii. V Anexii jsem byl spokojený, ježdění je pěkná práce. Člověk má čistou hlavu, ale pak jsem si říkal, proč to nezkusit. Podal jsem přihlášku a byl jsem vybrán.

Je vám jasné, že se jedná o ostře sledovaný post? Očekává se, že budete vařit lépe, chutněji a zdravěji než Scholarest. Dá se to dokázat se stejným personálem, jaký vařil doposud?

Věřím, že ano. Není důvod nikoho vyhazovat. Oni prý doposud vařili, jak se říká, z polotovarů. Já jsem je léta prodával. Takže je nezatracuji. Ale že bych z nich musel vařit každý den, to ne. Ale ať si maminky, které si dnes stěžují na vaření ve školní jídelně, dají ruku na srdce. Kdo si dnes občas neuvaří polívku z pytlíku? Kdo nepřinese dětem domů pizzu? Stejně tak my, když omarodí kuchařky, musíme mít tyto věci, které mohou pomoci, k dispozici. Nezatracuji je zcela, ale nejsem ani příznivcem. Já se vyučil ještě na staré kuchyni. Všechno jsme vařili ručně. Nebudeme kupovat hotové brambory nebo zeleninu. Budou se škrabat. Žádné sypké jíšky, opraží se mouka. Tak jak se to dělalo dřív. Budu to od kuchařek vyžadovat.

Dokončení na str. 4