Foto

Pionýrský sbor Rudé šátky zdraví účastníky vzpomínkové akce Dělňák 1985 – 2015.

Vzpomínková akce vydělala 30 tisíc na dobročinné účely

Dělňák by se měl slavit každý rok

RAKOVNÍK. Dělňák vstal z popela. Stavební četa úderníků pod vedením Milana Zimmermanna ho postavila v rekordním čase. První kolík zarazili do země v sobotu 25. dubna v deset hodin dopoledne a už kolem 18. hodiny mohli vítat první návštěvníky. Přišlo jich nakonec kolem tisícovky a vzpomínková akce, na kterou se jen tak nezapomene, vydělala 20 tisíc korun pro Fond ohrožených dětí a 10 tisíc korun pro konto Majda.

Sobotní počasí pořadatelům přálo, a tak dělnický dům pod širým nebem praskal hned od začátku ve švech. A to ještě kolem stovky lidí postávalo za obvodovým zdivem. Ještě že stavbaři použili místo cihel jen červenobílou pásku, takže bylo dovnitř dobře vidět. Příchozím, kteří stáli nejprve frontu na lístky a pak i na pivo (za totáče se prý stály fronty úplně na všechno), zněly do uší budovatelské písně, které vyvrcholily v 19.45 českou a slovenskou státní hymnou. Publikum vstává a na podiu stojí v pozoru i předseda OV SSM a tajemník OV KSČ, soudruzi Jaromír Tesař (Milan Zimmermann) a Rudy Karban (Pavel Polakovič). Zazní projev vedoucího tajemníka, ale i autentická nahrávka slavného projevu Milouše Jakeše o příjmech Hanky Zagorové a dech beroucí projev Antonína Zápotockého o Ježíškovi. Za oběma funkcionáři už se chystají muzikanti. „Dnes ponecháme prostor i těm mladým a jejich hudbě, která se vzhlídla v americké revoltě a rebelii. Ale je otázkou, jak se může veřejnosti líbit hudba někoho, kdo si říká Undertakers, což v překladu znamená pohřebáci či hrobníci či co,“ říká Karban a znechuceně odchází z podia. Zábava se rozjíždí na plné obrátky.

Aby toho bigbítu nebylo příliš, přichází na podium i pionýrský sbor Rudé šátky. Ella Zimmermannová, Anička Monhartová, Kristýna Jelínková, Martina Polanová za doprovodu harmonikářky Lenky Tovarové zapějí Rudé šátky na slunci hoří a navrch přidají báseň o Leninovi z pera předsedy OV SSM.

Další set Undertakers přeruší zásah veřejné bezpečnosti. Muži v totalitních zelených uniformách hudebníkům nasadí pouta, kontrolují občanské průkazy a dojde dokonce i ke střelbě a zadržení muže s brašnou v podání Jardy Redla.

Čas nutný pro přestavbu podia pro QR Band vyplní předseda OV SSM písničkami na přání. „A máme tu první přání od kolektivu Brigády socialistické práce z Rakovnických keramických závodů RAKO-1 Šamotka, provoz třídírna pod vedením soudružky Libuše Kašíkové, hrdinky socialistické práce: ,Zahrajte prosím našim zemědělcům, ať letos opět splní plán.‘ Tak to uděláme velice rádi a poprosíme o píseň s číslem jedna a to je Zemědělská,“ hřímá Zimmermann ve svazáckém obleku a publikum se řehtá budovatelské písní s naprosto absurdním textem. Podobných skvostů zazní celkem devět.

A pak už se rozjíždí k životnímu výkonu QR Band. Dvaasedmdesátiletý Jiří Röll to rozbalí jako za mlada a Milanu Lukešovi s novou bradkou to za bicími neskutečně šlape. Ale i jejich vystoupení musí být přerušeno, protože je potřeba publikum proškolit v oblasti individuální protichemické ochrany. Zdravotní sestra Lucka Dražilová se pokusí podle originálního návodu obléci do tzv. atombordelu Pavla Polakoviče, ale ani po deseti minutách se dílo nezdaří.

Druhý set QR Bandu je proložen sovětskou hymnou a zdravicí soudruha Josepiče Vulgarova. Marek Pavlík snad v životní roli se zdraví s místními. Poznává taváryšče Gumpála i reportéra Rozvoje Stakánika. Při následném losování tomboly prokládají společně s vedoucím tajemníkem a sestřičkou Dražilovou každou vylosovanou cenu mohutným přípitkem a vodka (zřejmě jen divadelní) teče proudem.

Přesně o půlnoci se Milanu Zimmermannovi, který přichází naposledy na jeviště, zdá, jako by cítil plyn. Jen to slovo vysloví, ozve se ohlušující detonace. A pak za pár hodin není po Dělnickém doma zase ani památky. Prostranství je ve 3 ráno uvedeno do původního stavu. Tak zase za rok? „No takové názory jsem zaslechl, ale bojím se, aby se to neokoukalo. Někdo říká, že by to chtělo dělat po pětiletkách, ale takoví ti dříve narození namítají, že by to pak zažili už jenom dvakrát a dost. Tak nevím. Nechám si to projít hlavou,“ uzavírá Milan a nezastírá radost nad povedeným večírkem.

Pavel Sklenička

« Zpět