Miroslav Donutil v Tylově divadle.
Středa v Tylově divadle patřila vzpomínkám a vtipu
Donutil – vyprodal a bavil
RAKOVNÍK. Miroslava Donutila asi není třeba představovat. Mnoho z nás ho má zafixovaného jako skvělého sluhu dvou pánů ve stejnojmenné hře, kterou už řadu let uvádí Národní divadlo. Řada z nás si pamatuje na jeho Nikolu z nezapomenutelné Balady pro banditu Divadla na provázku. V posledních letech se však proslavil především jako skvělý vypravěč vypointovaných a mnohdy až k absurdnu vyvedených historek. Právě s nimi zavítal ve středu 8. dubna i do Rakovníka a netřeba asi příliš zdůrazňovat, že zcela vyprodal Tylovo divadlo.
Ve vypravěčském „představení“, které neslo název Cestou necestou, provázel posluchače svými všedními i pracovními dny. Vtipné historky, při nichž hřímalo smíchem celé divadlo, prokládal i písničkami na half playback.
Své vyprávění zahájil cestovatelskými zážitky, které nasbíral především na svých cestách s Divadlem na provázku. „Nejvíce jsem se nacestoval s divadlem, ve kterém jsem působil přes dvacet let. Jezdili jsme na východ i na západ a zažili jsme i velmi zajímavé cesty. Už jedna z prvních, která vedla na východ – nejvýchodnější ze všech východů – do tehdejšího Sovětského svazu, byla velmi působivá, neboť jsme tam letěli dvě hodiny letadlem a z letiště do hotelu, který se jmenoval Centralnyj komplex, jsme jeli šest a půl hodiny autobusem. Byla to dlouhá cesta, takže jsme hned po ní hledali toalety, ale našli jsme jen babu děžurnou, která seděla na chodbě. Tak jsme se jí zeptali a ona řekla – máte to na pokoji. Když jsme jí řekli, že je tam jen skříň, židle a postel, odvětila – podívejte se do skříně. Dodnes mám schovanou fotografii našeho dramaturga, jak sedí v té skříni a ještě se sprchuje, protože tam měli obojí,“ začal první ze storek. Bohužel pro mě – byť můj pocit může pramenit i z toho, že už mám jaksi předonutilováno – na mě jeho projev nepůsobil vřele. Spíše jako by odříkával zpaměti nějaký nadrcený text, který mu nic neříká. Zamrzelo mě i to, že některé z jeho historek byly už opravdu letité. Takže ten, kdo z něho byl svého času podobně nadšený, jako já a zakoupil se některou z jeho kazet či CD, musel být podobně zklamaný.
Trochu života se do jeho vyprávění dostalo – alespoň podle mého soudu – až při vzpomínkách na svého přítele Milana, který odešel z republiky v roce 1963 a dnes je to prý jeden z nejbohatších lidí, které zná. Přiblížil jej jako člověka, který se při návratu obléká do toho, co tu v roce 1963 nechal, což jsou tesilové kalhoty, dederonové košile, silonová bundička a rádiovka. A pak s balíkem peněz a takto vybaven se baví nechápavými reakcemi lidí. Nemohly pochopitelně chybět ani vzpomínky na nezapomenutelného Frantu Kocourka a řadu dalších lidí, které Miroslavu Donutilovi poskytli tak bohatou škálu historek. Rakovnické divadlo tak opět zažilo večer plný smíchu a pohody.
Lenka Pelcová
