Vlasta v podání Miluše Bittnerové byla nejen pastvou pro mužské oko, ale i herecky zastínila leckterého mužského partnera. Na snímku spolu s Jiřím Štedroněm, coby Přemyslem.
Čechova Dívčí válka zcela vyprodala sál KC
Erotika, sex a dvojsmysly
RAKOVNÍK. V úterý 3. března zavítal do Rakovníka se svým divadelním ansámblem F. R. Čech, aby před vyprodaným sálem zdejšího KC uvedl Dívčí válku. Pokud bych jednou krátkou větou chtěla shrnout reakce publika, řekla bych – lid se bavil.
Když se Ringo Čecha na tuto letitou komedii zeptáte, sdělí vám, že Dívčí válku psal českému národu „na míru“. Je prý mu blízká především stylem humoru a oblastí, kterých se dotýká. Což prý je erotika a politika. Osobně jsem tam politiky moc nenašla, kromě jedné zdařilé repliky á la Zeman v podání výborného imitátora Petra Martináka (ten mimochodem ztvárnil jedinou dvojroli – Vojena, člena Přemyslovy družiny a Častavy, členky Vlastiny družiny) a vzpomínky na stračí pudy bývalého prezidenta Klause, který si nenápadně přivlastnil zlaté pero. Pravdou je, že mi možná další politické narážky mohly zapadnout v přemíře erotických smyslů a dvojsmyslů, bohužel spíše primitivnějšího kalibru.
Vlastní děj inscenace začíná pohřbem kněžny Libuše, po němž se kníže Přemysl, kolísající mezi smutkem nad ztrátou milované ženy a radostí nad nově nabytou svobodou, stává terčem útoků vdavekchtivé Vlasty. Kníže však touží po Libušině sestře Kazi, neboť – jak říká – má určitou slabost pro Krokovy dcery. Odmítnutí Vlasty, která má také vizionářské schopnosti a kromě nepříliš zářné budoucnosti žen vyvěští Brno, vede pochopitelně k dívčí válce. Ta má však poměrně rychlý spád, neb si všichni velmi rychle uvědomí, že „v posteli“ se vše rychle urovná.
Chápu, že Dívčí válka je parodie, ale nějak se nemohu zbavit dojmu, že čeho je moc, toho je příliš. A toto představení, podle mého, příliš nezachrání ani gejzír rčení božského pěvce Lumíra v podání Mojmíra Maděriče, který se k této roli vrátil po zhruba třiceti letech, ani slovanské tvary krásky Vlasty v podání Miluše Bittnerové, či nespoutané herectví Sandry Pogodové. Tu sám Čech označuje jako zažehnutý atomový reaktor. Její živelnost a energie je sice velmi osvěžující, ale rozhodně ne vše zachraňující. Jen těžko může divák uvěřit milostnému toužení sedmdesátníka Štědroně coby Přemysla, když se sotva plouží po jevišti, stejně jako mužné síle šišlajícího Bivoje v podání Romana Skamene. Šárka mladinké Aničky Kadeřábkové, která se nedávno objevila například v seriálu Ulice, je sice jemná dívka, ale příliš nezaujme, a o procházejícím Čechovi coby Ctiradovi ani nemluvě. Ale možná jsem příliš kritická, faktem je, jak už jsem zmínila v úvodu, že většina sálu se bavila a o to šlo v tomto případě asi především.
Lenka Pelcová
