Václav Zoubek a Karel Lavička mladší při vernisáži výstavy.
Karel Lavička se nebál žádné výtvarné techniky
Objev, o němž by se mělo vědět
RAKOVNÍK. I já coby dítě jsem ho v Mutějovicích potkávala, s jeho syny Martinem a Karlem si hrávala ve školce a jeho tvář mám stále v živé paměti. V pozdějších letech jsem o jeho výtvarném talentu slyšela chválu od vysloužilého učitele Josefa Bendla či kolegy novináře Ivo Mičky a občas se s některými z jeho prací setkávala v mutějovických domácnostech. Přesto mě na výstavě děl malíře Karla Lavičky čekalo obrovské překvapení. Tohle že jsou práce amatéra?
Ať se zastavíte u kteréhokoli obrázku, ze všech cítíte jistotu a sílu, žádný amatérismus. Výstava, která je souhrnným výběrem z jeho díla, ukazuje, že se Karel Lavička nebál žádné výtvarné techniky. Nemusel, ve všech byl výtečný. Slovo byl je bohužel správné, talentovaný mutějovický malíř zemřel při autohavárii v roce 1992 ve věku 36 let.
S nápadem uspořádat v Rakovníku výstavu (první od jeho smrti) přišel za ředitelem Rabasovy galerie Václavem Zoubkem Lavičkův mladší syn Karel. „S nadšením jsem kývnul. Dovolím si malou vzpomínku. Pochopitelně jsem o Karlu Lavičkovi, dřív než za mnou přišel jeho synek, věděl,“ uvedl své vzpomínání při vernisáži Václav Zoubek. S Karlem Lavičkou totiž byli spolužáci. „V roce 1967 jsem vstoupil do školičky Vladimíra Váchy, která vznikla při tehdejší rakovnické lidušce a v níž začal učit mladé výtvarníky. Tam přišli dva kluci. Jeden blonďáček se zlatým zubem, což byl Vašek Somol, a druhý byl Karel Lavička. Tehdy jim bylo nějakých jedenáct let, byli to malí kluci, ale strašně šikovní. Vácha si totiž vybíral jen děti, které měly šanci ve výtvarném oboru něčeho dosáhnout. Kluci tam zářili,“ vyprávěl Václav Zoubek. I tato éra je na výstavě zastoupena jedním z obrázků, k němuž ředitel galerie vysvětlil, že tímto stylem tehdy malovali skoro všichni. Vácha měl totiž rád zářivé barvy, a tak jim vždycky namíchal tu nejzářivější červeň.
Karel Lavička začal po základní škole studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Studia bohužel nedokončil.
„Karel byl člověk, alespoň mám ten pocit, který neměl chuť dělat nějakou kariéru. On chtěl žít. I jeho obrázky svědčí o tom, že byl strašně citlivý ke všem možným vlivům. Když se podíváte sem, uvidíte Chudomela, tady Jardu Kříže, Baucha nebo Medka. Karel vstřebával různé vlivy a po svém si je přetahoval do své tvorby. Nebyl to těžkomyslný nebo hlubokomyslný člověk, byl příjemný, veselý a dobrý společník. Nedělal si z ničeho zvlášť velkou hlavu, prostě rád žil a na to bohužel i dojel,“ zavzpomínal na bývalého spolužáka Václav Zoubek.
Výstava děl Karla Lavičky rozhodně nemá význam jen pro jeho rodinu, přátele nebo Mutějovické. Jak na vernisáži poznamenal ředitel galerie, pro všechny, kteří mají vztah ke svému regionu, je to objev. Karel Lavička byl nadaný člověk, o němž by se mělo vědět. Výstava je k vidění v malé výstavní síni rakovnické radnice už jen do 22. března.
Markéta Hartlová
