V Kalivodech vzniká kozí farma.

Problémy se ukázaly až při místním šetření

Kozy jablkem sváru

KALIVODY. Asi před měsícem se v Kalivodech, obci se zhruba osmdesáti stálými obyvateli, konalo místní šetření kvůli stavbě seníku. O stavební povolení zažádala mladá žena, která zde zakládá kozí farmu. Lenka Táborská se do domku v kopci přistěhovala před zhruba dvěma a půl lety, aby zde pokračovala v chovu koz, jemuž se věnuje již deset let.

Až do loňského listopadu měla pouze čtyři, pak se jejich počet začal zvyšovat až na dnešních čtyřiadvacet kusů včetně plemenného kozla. „Od ledna jsem začala nakupovat další zvířata a něco se narodilo, takže teď z toho mám toto stádečko, stabilně bych chtěla mít základní stádo pětadvaceti kusů. Buduji kozí farmu se zaměřením na chov hnědých krátkosrstých koz (je to naše národní plemeno) s výrobou mléčných výrobků, zejména sýrů,“ říká. Svůj záměr projednala Lenka Táborská  na obecním úřadě a od obce má i pronajaté nějaké pozemky jako pastviny. Nikdo během projednávání jejího záměru s ním neměl problém a kozy prý ani dnes nevadí nejbližším stálým sousedům. Chovatelka v podstatě až do místního šetření netušila, že její farma vadí sousedům, kteří sem jezdí na víkendy. To se ukázalo až při projednávání stavby seníku. Tehdy vůbec poprvé viděla osobně svého souseda Jiřího Masáčka, i když s jeho rodinou se při jejich pobytech v Kalivodech potkávala, a také se dozvěděla, jaké problémy svým chovem jeho rodině způsobuje.

Sama stavba seníku je prý nutnou investicí, neboť seno uskladňované pod plachtou snadno plesniví a hnije. „S tím nemůžete krmit zvířata a já pro ně chci mít kvalitní seno. Dříve měl každý barák stodolu a nikomu nepřekážela. Tohle stavení tady chybí, tedy buduji alespoň seník. Osobně nevidím rozdíl v tom, když jsem tu měla čtyři kozy a když je jich tu téměř třicet, protože přes léto, když jsou mouchy, jsou kozy na pastvině. Jsou to hektary ničeho, kde jsou zvířata během dne většinou rozptýlená. Takže podle mého není pravda, když mi tu pan Masáček tvrdil, že je zcestné mít třicet koz uprostřed vesnice. Nejsme uprostřed vesnice a kozy jsou tak daleko, jak to jen lze. Je pravda, že teď se zdržují poblíž, protože už není pastva a mají tu přístřešek. Jinak přes léto sem chodí na odpočinek a na vodu.“

Zatím vyprodukovaný hnůj použila paní Lenka na založení vermikompostu a ten, který vznikne přes zimu, bude odvezen na pohnojení pole. Z jejích dalších slov vyplývá, že byť si od ní Masáčkovi občas kupovali kozí tvaroh, sýry či vajíčka, nikdy od nich neslyšela, že by jim její kozy vadily. Nová pro ni byla i informace, že právě ony jsou důvodem, že se sem nebudou moci přestěhovat natrvalo a budou nuceni dům prodat. „Myslela jsem si, že máme pokud ne přímo přátelské, tak alespoň neutrální vztahy. Stalo se sice, že před rekonstrukcí elektrického ohradníku mi kozy utekly do jejich zahrady, ale všechny škody jsem nahradila.“

Přestože měsíc je v životě člověka relativně krátká doba, zdá se, že i ta stačila k tomu, aby v rodině Masáčkových došlo ke změně. „Dnes už je mi to jedno, potřeboval jsem, abyste byla přítomná na místním šetření,“ sdělil mi Jiří Masáček po telefonu. „Rozhodl jsem se, že nebudeme bojovat s větrnými mlýny, že kozy na vesnici patří, jak tomu bývalo i v minulosti. I když si myslím, že stádo bývalo spíše daleko za obcí, a ne v jejím středu. Pak bychom tu nemuseli pomalu chodit s plácačkami na mouchy. Chalupu jsme kupovali s tím, že ji přebudujeme na rodinný dům a že se sem přestěhujeme nastálo. Teď je jasné, že s kozami nehneme, takže se budeme snažit dům prodat.“

Lenka Pelcová