XXVI. ročník festivalu opět plnil hlediště Tylova divadla
RBB ukončil Eugen Oněgin
RAKOVNÍK. Dvacátý šestý ročník festivalu Rakovník bratří Burianů ukončil pietní akt u pomníku a večerní koncert v Tylově divadle. Orchestr Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem si spolu s předními sólisty Státní opery a Národního divadla v Praze tentokrát připravil koncertní provedení opery Eugen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského.
„Hned po skončení loňského festivalu jsme se s dirigentem Kaňákem shodli, aniž bychom se domluvili, že bychom měli chuť právě na Eugena Oněgina. Je to nádherná opera, která se pravidelně objevuje na všech operních scénách,“ prozradila v úvodu průvodkyně večerem Radmila Hrdinová.
Procházka operou začala opravdu od samého začátku. Nejprve zazněl recitativ Taťány a Olgy, poté árie Olgy – Já nedovedu v tichu sedět. Posluchačsky velmi atraktivní byl i následný kvartet hlavních protagonistů – Oněgina, Lenského, Taťány a Olgy, v němž se střídala dvě dueta. V první části večera zazněla i slavná dopisová scéna, která byla vůbec první částí, jíž Čajkovskij začal kompozici své opery. „Byl jsem okouzlen, když jsem četl Puškinovo dílo. V noci jsem nemohl spát. Výsledek – skica k nádherné opeře,“ napsal Čajkovskij svému bratrovi. Údajně prý uměl celou báseň nazpaměť a jeho hudba vyrůstala z melodičnosti veršů. Podílel se i na libretu, chtěl aby jeho opera byla jiná, než bylo v té době typické. Jeho postavy nezpívají na jevišti árie v pravém slova smyslu, ale žijí na něm své životy plné lásky, hořkosti i tragiky.
V Rakovníku zazněly sice trochu útržkovitě, ale i tak si posluchači mohli vychutnávat libozvučnou ruštinu a melodické skladby jdoucí do podstaty vnitřních prožitků. V hlavních rolích se představili Richard Haan (Eugen Oněgin), Jitka Burgetová (Taťána), rakovnická rodačka Kateřina Jalovcová (Olga) a Igor Jan (Lenskij). „Byl to velice příjemný zážitek s vynikajícími zpěváky a dobrým orchestrem, kterému nelze téměř nic vytknout. Během koncertu jsem sice pozoroval dirigenta, ale neochudil jsem se o možnost zaposlouchat se do hudby,“ říká jeden z mladých posluchačů Luboš Plamitzer. On sám má k hudbě velice blízko, v budoucnu by se totiž chtěl stát dirigentem. „Navzdory kvalitně odvedené práci interpretů, výsledku trochu ubíral sál svojí akustikou. Ve skladbách se objevovaly (například při pauzách smyčcových skupin) hluché plochy a zvuk orchestru se sálem moc nenesl, což mne, jako posluchače sedícího ve vzdálenější řadě, trochu zamrzelo. Zajímavou složkou celého večera bylo i poutavé vyprávění o skladateli a vlastně i celém ději opery,“ dodal na závěr.
Lenka Pelcová
