Přestože prý mlel z posledního udýchal i Podzimní

Karel Plíhal opět zaplnil Tylák

RAKOVNÍK. Vždy, když se – zhruba jednou za dva roky – přiblíží termín koncertu Karla Plíhala, začnu se neskutečně těšit. Tento známý folkový zpěvák a kytarista mě svými melodickými, uchu lahodícími skladbami a neotřelými básničkami, jimiž prokládá koncerty, vždy pozitivně naladí. Stejně tomu bylo i ve středu 3. dubna, kdy opět zavítal do Tylova divadla.

Karel Plíhal opět nezklamal, dokonce tentokrát nepůsobil tak uzavřeně a téměř bázlivě jako obvykle. Živě komunikoval s publikem a koncert měl šťávu od samého začátku. „Přeju vám hezkej večer. Když je hnusně venku, vzpomněl jsem si na jednu zimní báseň, která se hodí teď v dubnu – Ledový vítr již oblaka honí, přijíždí Martin na bílém koni. Miluju Vánoce, zima je skvělá, už se to u lesa na louce bělá. Přískoky, které jsem okoukal od laní, utíkám nabrat svůj první sníh do dlaní. V tom ležím na trávě s rozbitou hubou a všude na hlavě boule se klubou. Není to Martin na koni, je to jen bilboard Mattoni,“ přivítal zcela zaplněné hlediště.

Po básni zahájil písničkou Pojďme si hrát se slůvky, která předznamenala celý večer, neboť hraní si se slůvky je Karlu Plíhalovi skutečně vlastní, a to v básních i v písňových textech. Právě to spolu s jemným brnkáním na španělku či elektrickou kytaru dodává jeho koncertu originální punc. A to i přesto, že některé z básní slyší divák již poněkolikáté „Dnes přijímám kondolence, neb mi prasknul kondom v Lence“, či Malý je horský motýlek, ty usínáš a já ještě vzhůru, tvůj vytetován na rameni motýlek se s věkem změní v děsnou noční můru.“

Písně Karla Plíhala jsou vlastně zachycené nálady, k nimž následně a jak sám přiznává i velmi dlouho hledá slova. Právě toto hledání je na textech skutečně znát, dokáže si citlivě pohrávat se slovy a rýmy a dokonale využívá krás češtiny. Kouzly s češtinou se ostatně, jak přiznal během koncertu, baví i v hospůdce se svými kamarády: „Proč ta kočka tolik křičí? Dělám si z ní čevabčiči. To jsme takhle seděli s klukama v hospodě a vymýšleli jsme nové pokrmy ze zvířat. Třeba kokršpanělské ptáčky, skunk pao, dikobrazilské káva, netopyré...“

Během koncertu se jak z písní, tak ze slovního doprovodu dozvěděli posluchači něco z astronomie, zatoulali se do cukrárny a nahlédli i do jeho osobního života. Hned jedna z prvních skladeb popsala jeho běžný den, v závěru koncertu si pak zavzpomínal na čas po vojně, který trávil v Olomouci. „Žil jsem bujarým vysokoškolským způsobem života a užíval si jeho přidružených aktivit, což bylo pro mě obzvlášť příjemné, protože jsem na žádnou vysokou školu nechodil.“

V době, kdy děkoval posluchačům a připravoval je na to, že už se koncert chýlí ke konci, ještě možná netušil, že má před sebou ještě zhruba půl hodinu: „Říká se, že v nejlepším se má přestat, ale to jsme už dávno prošvihli. Nemyslete, já už taky melu z posledního.“ Přesto se slovy: „Jste tak skvělé publikum, že vás hned tak nepustím. To bych byl blázen,“ dal hned několik přídavků. Udýchal i píseň Podzimní, kterou na desku nazpíval s Jaromírem Nohavicou. „To mělo tu výhodu, když jeden nemohl, nastoupil druhý, ale nemohu ho tahat s sebou na koncert kvůli jedné písni. To si může dovolit Kryštof.“

Lenka Pelcová