Lektorky mladšího semináře Kateřina Woláková a Pavlína Schejbalová (vlevo).

Děti se nebojí říci svůj názor, ani když je jiný než mají ostatní

Jednatřicetiletá Popelka plnila divadlo

RAKOVNÍK. Třicátý první ročník celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti a mládež – Popelka – je již minulostí. Po pěti dnech, kdy návštěvníky vítaly vyzdobené chodby a předsálí rakovnického KC, vše utichlo. Jednatřicet, zdá se, je ten nejlepší věk. Popelka již vyrostla z dětských střevíčků, má za sebou mladickou nerozvážnost a dnes už dobře ví, jak upoutat, přitáhnout diváky a potěšit. Možná i proto se letos rozhodla porota udělit jednu přímou nominaci a tři doporučení do programu Jiráskova Hronova.

Mohli bychom tu začít popisovat jednotlivá představení, místo toho jsme se rozhodli podívat se na přehlídku očima lektorek, které s dětmi rozebíraly každé představení. Děti totiž nejen plnily hlediště, ale pracovaly i ve dvou rozborových seminářích a každé z představení rozebíraly se svými lektory. Starší seminář tvořily děti druhého stupně, mladší pak děti do deseti let. „V mladší skupině jich bylo dvanáct, ve starší osm. Ty už nemají tak velký zájem,“ říká dramaturgyně KC a vedoucí DS Tyl Alena Mutinská.

Starší děti seděly jako spořádaná porota kolem stolu a vážně hodnotily. S mladšími si musely lektorky spíše hrát. „S takhle malými dětmi je těžké zůstat v racionální úrovni. Snažíme se, aby rozbor nebyl pokaždé stejný. Fakt je, že letos to bylo trochu náročnější v tom, že naprostá většina inscenací (až na jednu výjimku) používala antiiluzivní postupy (hraní si na divadlo). Proto jsme museli některé věci opakovat. Musíme přemýšlet, jak se dětí ptát, aby to nebyly návodné otázky a přitom to mělo hravou formu,“ říká jedna z lektorek Pavlína Schejbalová a vypočítává některé ze způsobů hodnocení: „Někdy používáme teploměr – děti ukazují, jak byly spokojeny s představením – stojí na špičkách nebo jsou u země. Podobný princip je třeba škála ode zdi ke zdi, pocit z představení vyjadřují i svým tělem. Ale to se nedá používat pořád, stal by se z toho stereotyp. Představení nás většinou vyprovokuje k tomu, jaký způsob zvolit. Jestli si budeme povídat o příběhu, o vztazích či o postavách. Někdy se stane, že děti přijdou a začnou hodnotit samy. Většinou to je u představení, která je zaujmou. U těch opačných nechtějí někdy ani kreslit.“

Faktem je, že v mladším semináři je opravdu živo. Po pohádce Děvčátko se sirkami se místností nese popěvek: „Kup, pane, kup si kupu sirek, kup, pane, kup si zápalky...,“ který si děti zapamatovaly z představení. Hodnocení probíhá tak, že se děti sesednou do kroužku, musí zavřít oči a na prstech ukázat, kolik bodů by mu daly. Možná překvapivě je to škála od tří do deseti. „Dělám lektorku už asi po deváté a vždy se těším na postřehy dětí. Tato skupina je výjimečně dobrá, semkla se a velmi dobře funguje. Vždy se v ní najdou až dva členové, kteří přinášejí úplně nový pohled. Patřím ke generaci husákových dětí, takže je pro mě stále překvapující, že se děti nebojí říci svůj názor, ani když je jiný než mají ostatní a že se navzájem tolerují.“

Další etapou hodnocení je výtvarné vyjádření, jednou děti musí zvěčnit postavy, podruhé třeba vytvořit plakát. Se skupinou pracuje i arteterapeut, který zadává témata, a z výtvorů pak zjišťuje i věci, o nichž se děti slovně nezmínily. „Děti byly šikovné a aktivní, překvapilo mě, co vše jsou schopné v inscenaci vysledovat. Vedu sice dramaťák, ale tato práce je úplně jiná, nesměřujeme k nějakému výchovně dramatickému cíli, ale k tomu, abychom získali jejich dojmy,“ uvedla na závěr druhá z lektorek Kateřina Woláková. K Popelce se ještě vrátíme v příštím vydání Raportu.

Lenka Pelcová