Slovanská pícka byla pro děti velkým lákadlem.
Příchozí kvitovali především možnost upéci si slovanskou placku
Muzeum nabídlo pohled do zákulisí
RAKOVNÍK. V pátek 18. května oslavila muzea svůj svátek. To rakovnické opanovala již tradiční akce Muzeum na dvoře, jež zájemcům přibližuje činnosti probíhající za zdmi této instituce. Díky tomu se už od deváté hodiny ráno na zdejším dvoře střídaly skupinky menších i větších školáků. Na několika stanovištích se děti seznamovaly s činností archeologa, etnografky či archivářky. Kolik nových informací jim uvízlo v hlavách, si pak mohly ověřit vyplněním testovacího dotazníku.
Asi největším lákadlem byla pro většinu příchozích roztopená slovanská pícka, na níž si pekli obilné placky podobné těm, které jídali naši předci. Tento fakt ostatně potvrdil i jeden z návštěvníků, Martin Linc z Řevničova, který do muzea zavítal se spolužáky ze šesté třídy: „Placku jsem si sám jen doplácal, už tu byly připraveny polotovary. Teď si ji hlídám, aby byla dostatečně propečená. Zatím jsem ji jen ochutnal, ale než se do ní pustím, pomažu si ji medem. Z toho, co je tu k vidění, mě asi nejvíce zaujaly právě tyhle placky a kamenná pícka. V muzeu už jsem byl jako malý na výstavě betlémů, ale tohle je lepší.“
U stolku etnografky Lenky Šmídové se děti seznamovaly s různými druhy koření, byť se na něj nemohlo vejít vše, co naši předci používali. „I oni se snažili upravovat stravu tak, aby byla co nejchutnější, a nejstravitelnější. A k tomu používali koření. Tím rozumíme rostlinné části, které se většinou používaly sušené,“ vysvětluje Lenka Šmídová a ukazuje jednotlivé druhy. „Máme tu koření, které se pěstovalo u nás či tu zdomácnělo i cizokrajné druhy. Je tu například andělika, které se také říkalo koření sv. ducha, a používala se do likérů i jako léčivá bylina. Bedrník anýz zase byl především do sladkého pečiva či na zavařování. Z místního koření je tu bazalka, která u nás zdomácněla, a dobromysl, jež se hojně pěstovala v zahrádkách našich babiček. Oba tyto druhy dnes prožívají určitou renesanci.“ Výřad koření doplňovaly dřevěné či keramické schránky a dózičky, do nichž se ukládalo, a mlýnek s hmoždířem, které sloužily na jejich rozdrcení.
Dokumentátorka Kateřina Uhrová se na svém stolku snažila udržet archivní materiály, což se jí v občasných poryvech větru příliš nedařilo. Přesto ještě dokázala povyprávět o archiváliích, jež muzeu věnovala Romana Trešlová ze Senomat. „Jsou po jejím dědečkovi, který vlastnil obchod se smíšeným zbožím. Vedle listinných materiálů jsme získali i trojrozměrné předměty, které jsou vystaveny v ‚koloniálu‘ vedle pokladny,“ sdělovala zájemcům a ukazovala výuční listy i různá uznání. Z jejího vyprávění vyplynulo, že archiválie mají větší vypovídací hodnotu, pokud jsou doplněny dalšími informacemi.
Lenka Pelcová
