Jaroslav Svěcený představoval se zaujetím všechny nástroje.

Jaroslav Svěcený zaplnil sál rakovnického KC

Koncert s představením nástrojů

RAKOVNÍK. Představovat Jaroslava Svěceného (viz rozhovor str. 4.) by asi bylo pověstným nošením dříví do lesa. Do rakovnického KC zavítal tento světový houslista ve čtvrtek 12. dubna. Spolu s jedním z nejlepších klavíristů mladé generace Václavem Máchou představil slavné skladby českých i světových klasiků a především několik nádherných historických houslí.

Jaroslav Svěcený je nejen skvělým interpretem, ale také uznávaným znalcem historie a stavby houslí (v roce 2008 byl jmenován soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje). Díky tomu byl jeho koncertní program koncipován i jako malé seznámení se zajímavými historickými nástroji.

Pro zaplněný sál KC byl asi překvapením stolek na pódiu, na němž bylo vyrovnáno patero drahocenných nástrojů. Z nich si Jaroslav Svěcený postupně vybíral a během večera představil a použil všechny. První housle, jež s ním však odehrály valnou část skladeb, jsou 220 let staré. Postavil je italský mistr Lorenco Vencapane. „Jejich laku se říká dřevo zalité sluncem a tvoří jej až patnáct vrstev,“ objasnil dříve, než na ně odehrál skladby L. Beethovena a Julese Masseneta. V jeho případě to byla slavná Meditace z opery Thais (proslavila se i přesto, že se hraje při zavřené oponě). Nabídl posluchačům i vlastní skladbu, která je psána modernějším způsobem, závěrečnou část Chrámové fantazie – Chrámové zvony. Závěr první části večera patřil Argentinci Astoru Piazollovi, skladateli, který dokázal bravurně propojit argentinské tango s klasickou hudbou. A přestože se jedná o novodobého autora, je jeho hudba poslechově velmi příjemná – což nelze paušálně říci o hudbě 20. stol. (ani o prezentované skladbě Jaroslava Svěceného). Zazněly tři části z Historie tanga, které jsou inspirovány roky 1900, 1930 a 1960.

Po přestávce zněla již převážně česká hudba. Otevřela ji Dvořákova Sonatina G dur, na niž Jaroslav Svěcený použil čtyři sta let starý nástroj, který v Mantově postavil jeden z nejlepších houslařů Stefano Scarampella. „Tyto housle jsou z nadace z New Yorku a v minulém století byly zapůjčovány významným interpretům. Je to jeden z mála jeho dochovaných originálních nástrojů. Svá nejlepší houslařská léta zažil Scarampella mezi pětašedesáti a sedmdesáti lety. Při čtení jeho životopisu mám pocit, že mám ještě všechno před sebou,“ neodpustil si Svěcený.

Na Sukovo slavné houslové sólo z pohádky Radúz a Mahulena použil housle, které postavil v roce 1822 jeden z největších francouzských mistrů Charles Francois Gand. „Zní jinak, protože nástroj je jinak konstrukčně vystavěn. Tento sál má nepříliš velký dozvuk, takže je ideální na zkoušení, zní zde pouze kvalitní housle.“ O tom, že tyto housle mezi špičku skutečně patří, se přesvědčili všichni následujícím poslechem jiskřivých tónů. Ve výčtu světových houslařů nezapadli ani Češi. Na nástroj z dílny Karla Boromejského Dvořáka zazněla velmi atypická skladba, u níž se dalo jen těžko uvěřit, že vše, co zaznělo, bylo skutečně zapsáno v notách. Při závěrečné skladbě Niccola Paganiniho Cantabile se Jaroslav Svěcený opět vrátil k italským houslím.

Lenka Pelcová