Členové Klubu 1938 – Četnická stanice Habersbirk přiblížili návštěvníkům akce nejen život četníků, ale i jejich výstroj a výzbroj.
Život četníků nebyl tak idylický, jak ukazují Četnické humoresky
Hrdinu už neznají jen z podobenky
CHRÁŠŤANY. Ještě v minulém roce znali Chrášťanští svého rodáka Josefa Falbra jen díky podobence na jeho hrobu. Z nápisu na náhrobní desce také věděli, že byl mladý četník zastřelen „13. září 1938 při vykonávání četnické služby ve Schwaderbachu u Kraslic“. Ovšem nic víc.
Pak se na webu obce rozjel Projekt Falber, jenž měl místním mladého hrdinu připomenout. Shodou náhod krátce poté obec zkontaktovalo občanské sdružení Klub 1938 – Četnická stanice Habersbirk, které se zabývá četnickou historií a má důkladně zmapované události na československých hranicích roku 1938. Slovo dalo slovo a z původního záměru zorganizovat pouhý pietní akt u Falbrova hrobu na hřbitově se zrodila zajímavá akce, která měla veřejnost seznámit nejen s osudnou zářijovou událostí v západočeském Schwaderbachu (viz Padl při prvních výstřelech), ale i s historií četnictva. Konala se 22. října.
Ve třídě chrášťanské základní školy to v sobotu dopoledne vypadalo jako na četnické stanici. Členové sdružení se na akci převlékli do četnických uniforem a nezapomněli ani na výzbroj. Jen moderní interaktivní tabule, kterou využili při přednáškách, dojem z toho, že se člověk přesunul v čase o nějakých 80 let zpět, trochu kazila. Bez ní by ale návštěvníci přišli o spoustu zajímavých fotografií. Neviděli by snímky z výcviku s šavlemi (četníci je museli umět používat i přesto, že vesměs sloužily jen jako efektní doplněk uniformy), neviděli by, jakým způsobem si četníci krátili volné chvíle, nebo fotografii z vyšetřování dopravní nehody, což byla za první republiky tak mimořádná událost, že se na ni sbíhali lidé z širokého okolí.
Přednášky, které si Klub 1938 pro Chrášťanské připravil, ukázaly, že život četníků nebyl až tak idylický, jak by se mohlo zdát z oblíbeného seriálu Četnické humoresky. Například četník z Podkarpatské Rusi míval tak rozlehlý rajon, že mu trvalo tři dny, než ho obešel. „Manželka mu připravila do batohu jídlo na tři dny a on se vydal pěšky na pochůzku. V každé vesnici se zastavil u starosty, zjistil, co se událo, a pokračoval dál. Za každého počasí. Navíc práva četníků byla velmi omezená. Nemohli volit, aby byla zaručena jejich apolitičnost, nesměli být členy politických stran a pokud se chtěli ženit, museli požádat o svolení na četnickém zemském velitelství. Jejich nastávající byla prověřena z pohledu bezpečnosti státu a teprve poté mohlo dojít ke svatbě. Četníci tehdy museli žít v kasárnách a četník na zkoušku nesměl nosit civilní oděv,“ přibližuje Jiří Převrátil, předseda klubu.
Členové sdružení návštěvníky seznámili i s uniformami a jejich odlišnostmi podle příslušnosti k jednotlivým sborům a výzbrojí, což byla puška s bodákem a krátká služební zbraň. Důležitou součástí výstroje byla i píšťalka, která měla podobnou funkci jako dnes vysílačky. Četníci se pískáním svolávali.
Po zhruba 1,5 hodinovém povídání se návštěvníci i četníci přesunuli na chrášťanský hřbitov. U hrobu Josefa Falbra drželi členové klubu čestnou stráž, zazněly slavnostní výstřely i česká hymna a na hrob byly položeny květiny.
Markéta Hartlová
