Kamil Ostrčil se svýma prodejnýma Nohama.

Již po šestnácté se na hradě Křivoklátě sešli řezbáři

O blbce tu nezavadíš, samý dobrák...

KŘIVOKLÁT. Někomu stačilo stáhnout špalík jasanu z kůry a měl hotové dílko, jiný dlabal a tesal až mu hobliny a třísky létaly od ruky. Dřevo bylo 1. srpna na dolním nádvoří hradu Křivoklátu zkrátka všudypřítomné. Konal se zde již šestnáctý ročník řezbářského sympózia Křivořezání.

„To je jasné ženské ňadro. Ne, to je těhotenské břicho, nebo že by to byla jedna půlka..?“ přeli se návštěvníci u stolu Karla Králíka. „Aby to nebylo tak okaté, říkám, že to je krajina s Řípem,“ končí spor výtvarník. Pře je u konce, ale fakt, že jasanový špalík s pěknou oblinkou láká příchozí k pohlazení, je nepopiratelný.

Podobně lákavě hlavně pro fotografy působí i dvě dámské nohy ve vysokých botách s dřevěnými kalhotkami „na půl žerdi“. „Jsou z lepeného dřeva, kdybych je dělal z jednoho kusu, popraskaly by. Kalhotky rozhodně,“ objasňuje jejich autor Kamil Ostrčil, který se na svých dílech skrývá za značku K.Os. Jeho nohy mají i živou předlohu. „Model potřebujete, nevím, jak vypadá koleno, tak se občas potřebuju podívat,“ dodává. Díky tomu, že interiérové věci dělá lepené, může si dovolit rozměry, jaké potřebuje. „Dělám i dvoumetrové věci. Pouze u venkovních pracuji s celým kusem kmene. Jinak mě živí stolařina, dělám nábytek, to je jistota, ale jinak se dá říci, že doplňuji dvě věci. Sem jezdím pravidelně, od doby, co jsem tu byl poprvé, jsem ani jednou nevynechal.“

Letos se na Křivořezání sešlo pětadvacet řezbářů. „Protože poslední červencový víkend bylo špatné počasí, někteří se na poslední chvíli omluvili,“ říká „vrchní řezbář“ Oskar Podávka, jemuž se pod rukama začíná rýsovat zahalený, lelkující zbrojnoš. „Pokračujeme na Starých pověstech českých, ale je zde tradičně zastoupena i volná tvorba. Určitě se zastavte u kolegy, který tu vyrábí orloj, bude se všemi figurami i s oslepeným mistrem Hanušem,“ nabádá.

A skutečně o několik stolů dál se již tyčí zhruba tři čtvrtě metru vysoký orloj sestavený z dřevěných hranolků, kde nechybí ani dřevěný hodinový strojek. „Dělám na něm už tři měsíce, i když to není každý den. Sto hranolů se brousí asi hodinu a je jich tam asi patnáct set. Je to poprvé, kdy pracuji takovýmto stylem, napadlo mě to proto, že z prkna bych nikdy nevytvořil takovou nerovnost. Tak jsem šel složitější cestou,“ vysvětluje Pavel Balcar z Třebíče, který nedá dopustit na kamarády, za nimiž sem rád váží cestu, byť „dobrák“ Oskar za ním cedí skrz zuby: „Oslepíme ho, aby nemohl vytvořit další.“

U busty Jiřího z Poděbrad sedí Honza Baxa z Mostu a jednoduše vysvětluje, co ho táhne na Křivoklát: „O blbce tu nezavadíš, samý dobrák... Řekl jsem si, že udělám krále Jiříka, nasadil jsem si laťku. Byl jsem se tu podívat v roce 2002 jako turista, ukradl jsem tu kus špalíku a začal jsem si hrát s nožíkem. Dočista jsem se zamiloval a zapomněl na ženské.“

Jednou z mála žen mezi řezbáři je Štěpánka Maryšková tvořící abstrakci nazvanou Jing a Jang. „Nebaví mě realistické věci, takže tu již po čtvrté tvořím po svém. K řezbě jsem se dostala díky své kamarádce, u níž jsem byla jednou na kurzu. Pak mě pozvala, ať s ní jedu na Křivoklát. Vyrazila jsem s tím, že tu budu chodit po hvozdech, ale skončila jsem u špalku a bylo,“ vypráví. Opodál opracovává svou sloní hůl z vrbového dřeva Zdeněk Liberda, strojvedoucí ze šumavské samoty, jehož netradičním koníčkem je technologické zpracování oceli. Díky tomu si u něho zájemci mohou vybrat nejrůznější dláta a nožíky. „Řezbařina je můj další koníček a tady velmi rád relaxuju. Nechávám se vést tvarem dřeva, příroda mi pomůže, což nesmírně usnadňuje práci a já nemusím dřevo znásilňovat.“

Tradičním zdejším řezbářem je i Miroslav Novotný, který na Křivořezání každoročně přijíždí ze Švýcarska. Letos si přivezl zajímavý kus tisu a všem zájemcům o něm velmi poutavě vypráví. „Je to troska z obrovského kmenu, který byl uvnitř prohnilý a rostl v něm břečťan. Já už z těchto úlomků žiju delší dobu. Sebou jsem si pochopitelně vzal ty menší kousky, protože ty velké se do auta nevejdou. Rád bych tu alespoň jeden nechal na hradě, protože jsou pro zdejší expozici jako dělané. Možná je sem nějak dopravíme,“ uzavírá.

Lenka Pelcová