Daniela Nekolová (vlevo) a Jana Hotárková s pracovní verzí své knihy.

Deváťačky zvítězily v mezinárodní soutěži s vlastní knihou

Je fajn mít hlavu plnou nápadů

RAKOVNÍK. Rakovničtí žáci a studenti vozí ocenění z mnoha výtvarných či literárních soutěží, často se jich však zúčastní, aniž by o tom věděli. Jejich úspěch zčásti závisí na jejich kantorech, kteří zjišťují, kde se jaké soutěže pořádají a poté je obesílají. O to více potěší úspěch, o nějž se zasloužili jeho aktéři zcela sami. Tak je tomu i v případě vítězství dvou dívek z 2. ZŠ v literární soutěži Tvoříme vlastní vydavatelství.

Tuto soutěž pořádá Městská knihovna Frýdek Místek spolu se spřátelenými knihovnami na Slovensku a v Polsku. Letos proběhl už dvanáctý ročník a jeho tématem bylo - O čem sní hračky. „Dívky se zúčastnily bez našeho vědomí, ve škole jsme o tom neměli ani potuchy. Samy si soutěž našly na internetu a přihlásily se. Knihu napsala Daniela Nekolová a Jana Hotárková ji ilustrovala,“ říká zástupce ředitele 2. ZŠ Zdeněk Brabec.

Dívkám se podařil přímo husarský kousek, když zvítězily nejen v národní, ale i v mezinárodní konkurenci. Úkol přitom nebyl jednoduchý, musely samostatně napsat, ilustrovat a vyrobit ilustrovanou knihu v rozsahu deset až třicet stran. Povoleno bylo přepsání textů i vytvoření ilustrací na počítači, ale kniha nesměla být vázána knihařem.

Téma - O čem sní hračky – zaujalo osm-aosmdesát dětí, které napsaly téměř šedesát prací. Faktem je, že rakovnické účastnice byly jedny z nejvzdálenějších. Proto se také rozhodly, že se nezúčastní slavnostního předání cen a diplomů. Pořadatelé jim je proto poslali do školy, kde jim je předala jejich češtinářka.

Jak se k soutěži dostaly, objasňuje iniciátorka Daniela, která by jednou chtěla napsat knihu, jež by se skutečně vydala: „Už jednou se mi podařilo zvítězit v literární soutěži na jednom blogu, tak jsem hledala další a našla jsem Tvoříme vlastní vydavatelství. Řekla jsem to kamarádce Janě, která nádherně kreslí, a daly jsme dohromady tuhle knížku. Nejdřív jsem si myslela, že to budou příběhy jednotlivých postav o tom, co si každá z hraček přeje, a pak mě napadlo, že by bylo dobré, kdyby ty příběhy na sebe navazovaly a v závěru se spojily. Takže nakonec, byť je každý příběh o jedné hračce, navazují na sebe. U psaní se bezvadně odreaguju, je fajn být zasněná, nevnímat realitu, mít hlavu plnou nápadů a dávat je na papír.“

Výtvarné návrhy spolu dívky konzultovaly, několikrát se prý i pohádaly, ale vždy to byly dohady konstruktivní. „Než jsem začala, měla jsem vymyšleno, co a jak chci udělat, pak jsem jen vzala papír, vodovky a malovala. Prostě jsem si představila, jak ty hračky vypadají a nakreslila jsem je,“ říká Jana Hotárková.

Dívky se shodují, že by do soutěže šly klidně znovu. Určitě si prý ještě vytisknou několik exemplářů pro své blízké a školu. Jeden nabídly i rakovnické knihovně. „Slíbili, že se ozvou, tak doufáme, že si ji tam také vezmou, pak by si ji tam mohli přečíst i další zájemci,“ uzavírají děvčata.

Lenka Pelcová