„Kosením mi odpadlo spoustu práce,“ říká Dan Mikušík

Na trávu bez rámusu a „vůně“ benzínu

SKRYJE. Kosa. Ještě před dvaceti lety visela pod střechou stodoly snad každého stavení na vesnici i městské periférie. Kdo měl doma malé hospodářství nebo králíky se bez ní neobešel. Naši dědové si kosu chránili a nedali ji z ruky. Věděli, že jen se správně naklepanou a seřízenou kosou není kosení trávy dřina, ale radost.

Ví to i Dan Mikušík, který žije v souladu s přírodou v roubence bývalého statku ve Skryjích. Motorovou sekačku k sekání trávy na rozlehlé zahradě zavrhl. Otravoval ho její hluk i smrad výfukových plynů. „Sekačka nemusí být vždy efektivní. Musíte do ní kupovat benzín nebo jste omezeni elektrickým kabelem. Když se vám rozbije, musíte do servisu. Člověk se dostává do pasti. Naopak kosa je symbolem nezávislosti. Všechno si na ní uděláte sami,“ upozorňuje hlouček okolo sedících lidí. Přijeli do Skryj ze stejného důvodu, z jakého před časem i Dan opustil motorovou sekačku. Mají „alergii“ na její hluk. Většina žije na menších usedlostech a seno ze zatravněných pozemků chce sklízet postaru. Ne z nostalgie, ale proto, že jsou přesvědčeni, že kosou to jde lépe.

„Samotné kosení podle mě není práce. Když si to takhle vysvětlím, zjistím, že mi vlastně odpadlo spoustu práce,“ dodává Dan odvahu na začátku dvoudenního kursu. A záměrně přistupuje hned ke konečné fázi kursu – ukázce samotného kosení. Vidět ho rozkročeného nad loukou s kosištěm vlastnoručně vyrobeným z větve je zážitek. Jeho dvoumetrová postava opisuje máchnutím dobře třímetrový rádius. Tráva zašustí a lehá k zemi. Bez známky námahy na tváři sekáče.

„Aby to fungovalo lehce, je třeba kosit hned ráno. Nejen kvůli rose. Rostlina je díky látkové výměně na kosení připravená. Jak vysvitne sluníčko, je pomalu konec. Pak to jde chvíli večer,“ připomíná Dan sekáčské zásady. Po ukázce se ale vrací k podstatě snadného kosení. To spočívá ve správně připraveném nástroji.

Kromě slov kosiště a kosa začínají vzduchem létat termíny jako kosiřík, babka plochá nebo ostrá, broušení, obtahování. Vše nějak souvisí a má svůj význam.

„Představa, že vám kosu někdo naklepe a vydrží vám to celou sezónu, je mylná. Kosu musí umět naklepat sám sekáč, protože ostří se upravuje po každém kosení,“ zahajuje Dan Mikušík asi nejnáročnější část kursu. Na jeho konci bude stát rozmáchlý sekáč nad neposečenou loukou. Kosení pro něj nebude dřina, ale radost, že to jde i bez „vůně“ benzínu, rachotu motoru a jiných vymoženostech civilizace.

Tak co. Nevisí vám taky někde na půdě po dědečkovi kosa? Pokud máte do kosení chuť, podívejte se na www.vianatura.cz.

Sláva Vaic