Rozšířené vydání se více zaměřilo na místní osobnosti

S Mičkou opět za Volyňáky

RAKOVNÍK. „Dva měsíce u Volyňských Čechů byly po vytištění rychle rozebrány a já dostal ze Žitomiru několik dopisů s výčitkou, že je škoda, že jsem opomněl zmínit i jejich rodinu, která si na Ukrajině jen proto, že byli Češi, prožila své,“ uvádí Ivo Mička v poznámkách k rozšířenému vydání knihy S Volyňskými Čechy v Žitomiru a v Rakovníku. Ta je od druhého únorového týdne k dostání ve všech pokladnách Rabasovy galerie a v knihkupectví M&K.

První kniha, jež spatřila světlo světa v roce 2005, měla 108 stran. Její pokračování jich čítá zhruba sedmdesát, takže se čtenářům dostává do rukou více než dvousetstránková publikace včetně několika fotografických příloh. První kniha (dnes úvodní část) vznikla díky dvěma pobytům Ivo Mičky u Volyňských Čechů (2003 a 2004), kam byl vyslán centrem humanitární pomoci krajanům jako češtinář, kulturní a osvětový pracovník, muzikant a novinář. „Po těchto návštěvách se mezi ním a touto komunitou vyvinulo přátelství, takže si dodnes dopisují a navštěvují se,“ říká ředitel RG Václav Zoubek. Galerie se vedle města na vydání finančně podílela. Kontinuitu vztahů potvrzuje i snímek na obálce knihy, který pochází z návštěvy Volyňáků v Praze, kdy zavítali do Vladštejnského paláce na festival českých minorit ze zahraničí.

Díky oběma pobytům se Ivo Mička začal více zajímat i o volyňské Čechy, kteří po válce zůstali v Čechách. A právě o nich a o osudech několika dalších rodin žijících na Ukrajině je pokračování (druhá část knihy). To je podle slov Ivo Mičky autorsky trochu nesourodé. Jedna jeho část, která vyvstala z korespondence, obsahuje vzpomínky na rodiče, prarodiče a na osudy celých rodin na Ukrajině. Vedle nich přispěly svými poutavými příběhy i známé rakovnické osobnosti. Můžeme se tak dočíst o osudech Jaroslava Chudoby či českého Schindlera Jana Jelínka. O své vzpomínky se podělili i téměř devadesátiletí bratři Vondráčkové, kteří dnes předsedají okresním organizacím Českého svazu bojovníků za svobodu (Mikuláš) a Československé obce legionářské (Evžen).

„Tito lidé prošli vojenským tažením české jednotky z Ruska do Čech, byli účastníky těch nejkrutějších bojů na Dukle, takže mají rozhodně o čem vyprávět. Jakožto svobodovci se stali i určitým základem nové armády, která se tu po válce budovala,“ dodává Václav Zoubek a vysvětluje: „První část knihy jsme vůbec neupravovali. V druhé jsme měli trochu problémy s fotografiemi. Na rozdíl od původní knihy, kde všechny snímky pořídil Ivo, jsme do druhé části zpracovávali různé archivní materiály. Zvláště ty ukrajinské nedosahují příliš vysokých kvalit, ale zato mají dokumentární hodnotu.“

Dlužno dodat, že kniha zaujme čtenáře už od první stránky, neboť samo putování autora a jeho postřehy jsou velmi čtivé. Tak čtenář snáze odpustí i tiskařského šotka, který si zařádil i v tomto případě - na titulní straně totiž chybí jméno autora.

Lenka Pelcová