Opět se bojíme mluvit?
Když jsem si před Vánoci domlouvala rozhovor s dnes již bývalým ředitelem SZeŠ, nenapadlo mě, že v lednu si budu připadat jako fantom Rakovníka. Ten, koho se osobně týká téma internátu, se mnou totiž nechce mluvit. A ten, kdo se mnou ještě minulý týden hovořil, si to během dvou dnů rozmyslel. „Zatím nechci nic komentovat. Tak za půl roku bych klidně mluvil,“ zní nejčastější věty. Ale obavy se projevují i jinde. Když jsem si podruhé při hovoru na jiné téma vyslechla: „Abych nedopadl jako Pazák nebo Friebertová,“ začala jsem uvažovat o tom, kam jsme se to za dvacet let dopracovali.
Jak to, že se jeden ve svém okénku může dopouštět polopravd, a druhý má strach mluvit. Ono totiž uvést svůj inzerát slovy o zavádějících informacích o novém projektu v místním tisku, a pak se dopustit téhož, není úplně košer. Na vlastní oči jsem se na bývalém internátu SZeŠ 10. ledna přesvědčila, že pokud je pravda, že „...kontrola nalezla mnoho pokojů v dezolátním stavu,“ koukala asi do zcela jiných místností než já. Studenty obývané pokoje patří, alespoň podle mého názoru, ke standardu. Neuvěřitelné jsou pro mě i popisky pod snímky: „Takto chcete, aby bydlely vaše děti?“ či „Pořádek na internátu, pořízeno 4. 1. 2011.“ Dvě obydlená patra, kterými jsem v pondělí procházela, byla totiž čistá a upravená. V hale koberec a květiny a v kuchyňce jsem si musela jen povzdechnout, když jsem viděla její zařízení, a vzpomněla si, jak vypadala kuchyň na koleji, kde bydlela má dcera. Jenže já nechtěla za každou cenu házet špínu. To bych se také musela vydat do nevyužívaných pater...
Lenka Pelcová
