Emil Pejša měl sochu hotovou už ve středu. Druhou část symposia pracoval na reliéfu mořské panny.

Přes 40 výtvarníků pracovalo se dřevem, kovem, textilem i hlínou

Symposium opět v plné síle

PŘÍLEPY. Řezbářské symposium v Přílepích se letos vrátilo do starých dobrých kolejí. Louka před ateliérem Libora a Lenky Daenemarkových byla opět plná řezbářů, pod jejichž rukama se obyčejné špalky měnily ve výtvarné dílo. Kromě toho však mohli návštěvníci sledovat i práci s textilem, keramikou, kovem nebo výrobu šperků. A koho netáhlo výtvarno, mohl do Přílep zajet večer. Po tři dny zpestřila symposium muzika.

I loni, kdy původní termín zařízla vážná dopravní nehoda hlavních pořadatelů, se nakonec symposium uskutečnilo. Řezbáři se do Přílep sjeli na podzim jen na čtyři dny. Ne všem se za tak krátkou dobu podařilo díla dokončit, a tak jejich dohotovení věnovali prvních pár dnů. „Dodělávám, co jsem začal loni, ale určitě pak sáhnu po dalším špalku. Vůbec nemám v hlavě, co budu dělat, ale ono to nějak vyplyne,“ říká Jaromír Dubský, který se zúčastnil všech ročníků symposia. Tentokráte také velmi netradičně sáhl po barvách. Až dosud nechával svoje díla bez povrchové úpravy. „Nakazil jsem se vedle od Věry. Udělala barvičky, tak jsem si řekl: Hergot, já to letos taky zkusím. Spokojený jsem, počítal jsem, že to bude takový dětský, žádný těžký umění. Když jsem sochu namořil, tak se mi to ale moc nezdálo, pak mi Věra poradila, ať ji ještě zbrousím, a už je to ono. Jakmile se přejede šmirglem, znovu vystoupí objem,“ říká Jaromír.

Lehkou inspiraci od souseda si brali mnozí. Například Emil Pejša ve středu, kdy už měl sochu hotovou, padl zrakem na protější dřevěné ryby a vzpomněl si na mořskou pannu. „Ryba jako ryba,“ směje se a dodává: „Jedna mořská panna se mi teď na výstavě prodala, tak jsem si řekl, že udělám ještě jednu Liborovi, ať je někde blízko na dosah. Je to jen reliéf, takže se ve stodole snadno někam vmáčkne.“

Stodologalerie už díly z minulých ročníků doslova přetéká, proto také museli Daenemarkovi před symposiem upravit patro a část děl přesunout do podkroví. Letos k nim přibude zhruba čtyřicítka dalších. Tolik výtvarníků totiž při symposiu tvořilo. Bohatá byla i nabídka doprovodných výstav. Libor Daenemark vystavil dřevěné hlavy se starými přilbami, které sbírá, pánové Matuška a Štěpánek hudební nástroje, manželé Limovi textilní výrobky a Jiří Duchek keramiku z letošního a předloňského výpalu v dřevopeci. Nádoby umístil na stará schodiště, která se navíc při večerních koncertech vtipně uplatnila jako tribuny pro diváky.

Účast na symposiu byla dle tradice mezinárodní. Zastoupení tu mělo Německo a Slovensko, většina výtvarníků ale byla pochopitelně z různých koutů České republiky. Někteří jezdí do Přílep od samého začátku. Jedním z nestorů je i Honza Ježek, který letos tvořil Děda Vševěda. „Bude mít i tři zlaté vlasy. Už jsem si je objednal u kováře, jen ještě potřebuju sehnat zlato,“ říká Honza Ježek. Zatímco vlasů měl Vševěd poskrovnu, vousů měl na rozdávání, navíc samou kudrlinku. „Dřevo je dost mokrý, takže je zvlášť choulostivý, protože nedrží tolik pohromadě. U kudrlinek proto musím dávat pozor, abych nedloubl až moc. Mohlo by se to utrhnout,“ dodává.

Zvláště opatrný musel být i Robert Hořínek. U něj by stačila malá nepozornost a byla by socha na dvě půlky, pracuje totiž s motorovou pilou. „Když jsem začal pracovat se dřevem, vzal jsem si dláta, pak jsem tu ale předloni zkusil motorovou pilu a už jsem u ní zůstal. Líbí se mi to tak nějak víc. Vlastně je to stejný, jen takový větší a elektrický dláto,“ přibližuje Robert, který tvořil na okraji „entomologického koutku“. Proč entomologického? „Dělám můru a kolega mravenečka,“ vysvětluje s úsměvem Marie Ines Vejrová, jež se vytrvale drží hmyzího tématu. Jejím prvním dílem symposia je totiž kukla smrtihlava. „Letos jsem ve vývojové fázi postoupila, i když je pravda, že to zatím vypadá spíš jako masařka,“ směje se. Před sebou ale měla ještě hlavní krok – ozdobit křídla cínem a měděnými plíšky, což se už u kukly ukázalo jako hodně dobrý nápad.

Při letošním symposiu se mohli řezbáři i vzdělat. Věra Vejsová pro zájemce připravila kurz modelování hlavy. „Pokud je řezbář samouk a neprošel tradičním školením, je pro něj těžké udělat lidský obličej tak, aby byl správně anatomicky postavený. Jsem připravena zájemcům říct nejdůležitější zásady, aby věděli, jaké plastické záchytné body si mají hlídat. Je to důležité nejen u seriózních pomníků a soch, ale i u loutek, kdy mají postavy obličeje různě deformované. I deformovat se musí správně, jinak se charakter loutky nedá správně vystihnout,“ popisuje Věra Vejsová.

Konání řezbářského symposia mimo jiných finančně podpořil mikroregion Kněževes, obec Přílepy, Středočeský kraj a ministerstvo kultury.

Markéta Hartlová