Vilém Žák

Sedmý ročník Open guitar byl nej hned z několika stránek

Kytarový festival se žánrově rozkročil

KŘIVOKLÁT. Koncem června proběhl na Křivoklátě již sedmý ročník mistrovských kytarových kurzů. V minulém vydání Raportu jsme vás informovali o koncertech, nyní se vrátíme ke kurzům samotným.

Nej open guitar

Letošní ročník byl podle organizátorů bezkonkurenčně nejsilnější a po všech stránkách nej. „Je zde 46 hráčů, nejvíc pedagogů a interpretů ze zahraničí. Letos poprvé také nikdo z organizátorů nehrál koncert,“ doplňují se dva z nich Pavel Steidl a Vilém Žák. „Každoročně se snažíme udělat něco nového. Letos jsme se jakoby žánrově rozkročili. Není to proto, že bychom se chtěli nějak lacině podbízet, stále zůstáváme u ryzích, klasických hráčů používajících klasickou techniku, ale chtěli jsme ukázat, že umí hrát i žánrově jinou muziku, ale se všemi finesami, které přináší klasická hudba. Ohlas je velmi příznivý,“ pokračuje Vilém Žák.

Frekventanti vždy získávali i malé dárky (trička, DVD). To zachovali organizátoři i letos, ale přidali i něco nového. „Vzhledem k tomu, že jsou studenti celé dny po učebnách, řekli jsme si, že by bylo pěkné, udělat společný večer. Tak jsme po sobotním koncertě připravili pro účastníky jehněčí a vepřové na grilu.“

Inspirativní obřad

Pro pedagogy a vystupující vymysleli organizátoři jakýsi malý obřad. „Před vystoupením je vezmu do auta a provezu zdejším okolím, protože je velmi důležité, aby se člověk nabil něčím krásným,“ prozrazuje Pavel Steidl. „Vezmu je před Týřovickou skálu, kde se sám dobíjím. Tam je nechám a vidím, jak to na ně působí a pak moc krásně hrají. Včera jsem tam byl s Ricardem Gallenem a on tu pak zůstal mnohem déle, než původně zamýšlel. Měl učit od devíti do dvanácti, ale místo toho učil bez přestávky až do tří hodin. A to není proto, že bychom mu to zaplatili. Vstupuje do toho něco, jako je radost a láska. Ty dva pozitivní pocity člověka, které dovršují umění. A to je i zásluha tohoto okolí.“

Pavel Steidl

Díky novinkám měli studenti možnost zažít i styly, které se na běžných konzervatořích nestudují. Ať už to bylo během koncertu Davida Lindorfera nebo během vystoupení a výuce profesora vysoké školy v Drážďanech Thomase Fellowa, který vyučuje styl zvaný world music.

Kytarové mistrovství

Kdo se chce seznámit s tím, jak má hraní na kytaru vypadat, získá to zde během několika dnů. Kytara žije v Čechách jako svérázný folklor a její chápání má mnoho podob, na vrcholku pyramidy stojí ono vzácné mistrovství, které je možné zažít na tomto festivalu, jenž si mistrovství váží a nehledí na komerci. I proto nese název Mistrovské kurzy, protože zájemci se zde učí u mistrů.

To ostatně potvrzuje i jeden z účastníků, sedmnáctiletý Honza Kopejtko z Plzně, který se kytaře věnuje tři roky a zdejších kurzů se zúčastnil poprvé. „Moc se mi tu líbí, jsou tu špičkoví profesoři a téměř zadarmo zde získávám informace od těch největších kytarových mistrů, takže jsem úplně spokojený. I prostředí hradu se ke kytaře skvěle hodí.“

Milan Zelenka

Zelenkův a Steidlův rok

Protože s některými z těchto mistrů se setkáváme každoročně, nedalo mi, abych se dvou z nich nezeptala, co se u nich během roku změnilo. I když profesor Milan Zelenka (vloni oslavil sedmdesátku) nejprve tvrdil, že vlastně nic, nakonec se ukázalo, že je toho dost. „Dítě se mi už žádné nenarodilo, ale ten rok byl pro mě krásný. Změnilo se mi vlastně všechno, dosáhl jsem určité věkové hranice a dostalo se mi takových poct, že jsem si je vůbec nezasloužil,“ bagatelizuje. „Byl jsem potěšen, že si na mě vzpomněly i takové instituce, jako Česká filharmonie, s níž jsem dříve velice úzce spolupracoval.“ Do života Pavla Steidla zase vstoupila nová kytara. „Vloni v říjnu jsem hrál v Itálii ve slavné Cremoně a tam jsem se potkal s nástrojem, který mě oslovil. Je z roku dvacet šest ze španělské kytarové školy, i když není ze Španělska, ale z Catalanie. Jinak jsem pochopitelně cestoval a hrál. Možná bylo zvláštní, že jsem hrál i v Čechách a dokonce na Pražském jaru.“ K tomuto doplňuje Milan Zelenka: „Troufnu si říct, že z českých kytaristů jsem na Pražském jaru hrál před léty já a až teď po mnohých letech ty.“

Lenka Pelcová