Josef a Milena Šafránkovi ze Smilovic pěstují chmel sedmnáctým rokem.

Šafránkovi hospodaří 17 let, dnes už by nezačínali

Pět hektarů chmele rodinu uživí

SMILOVICE. Než přišel socialismus a kolektivizace, byl venkov plný sedláků. Po revoluci se k hospodaření vrátilo jen minimum rodin. K těm odvážným, kteří se rozhodli v tradici pokračovat, patří i Josef a Milena Šafránkovi ze Smilovic. Na svých pozemcích hospodaří sedmnáctým rokem a zemědělství je bez problémů živí. Ovšem, jak říkají, jen díky chmelu.

„Pozemků máme necelých 17 hektarů. Pět hektarů je chmelnic a zbytek orná půda, na které pěstujeme obilí. Ale to není plodina, která by byla schopna nás v takhle malém množství uživit. Nebýt chmele, tak by to nešlo,“ říká Milena Šafránková. Chmelnice představuje hlavní živobytí pro ni, manžela a syna, který je navíc truhlářem. Dcera už s rodiči nebydlí.

„Nejsem ze zemědělství, a když tchyně kdysi říkala, že se jednou doba, kdy budeme zase sami hospodařit, vrátí, tak jsem jí odpovídala, že v žádném případě, jen přes mou mrtvolu. A nakonec jsem do toho přeci jen skočila,“ směje se Milena Šafránková. Z rodiny sedláků pochází její manžel. Jeho rodičům se dařilo udržet samostatné hospodářství až do roku 1975. „Pak už se to nedalo. Kvůli daním a dalším věcem. Například když přišly kroupy, tak nám nic nedali. Hnojivo nebo postřiky, které se dají dneska volně koupit, byly pro soukromníka za komunistů tabu,“ vysvětluje Josef Šafránek.

Po revoluci dostala rodina svoji půdu zpátky v restituci, hospodařit na ní začala v roce 1994. A hospodářství funguje přesně tak, jako kdysi. „O chmel se staráme sami, na zavádění a sklizeň nám chodí pomáhat důchodci nebo studenti. Na statku, kde bydlíme, máme svoji česačku i sušárnu. Je to původní sušárna, která byla kdysi na statku postavena. Předělali jsme jen vytápění. Dřív se v ní topilo uhlím, dneska topným olejem,“ popisuje statkářka. Práce v zemědělství je náročná. Zvláště ve velkých vedrech. „Když jsme začínali a bylo mi 36 let, tak to bylo o něčem jiném. Čím roky přibývají, je to horší a horší. Občas si říkám, kdybych už tak byla v důchodu. Ale pak si uvědomím, že jestli to syn převezme a bude hospodařit, tak mu budeme stejně pomáhat,“ dodává.

Manželé přiznávají, že kdyby nezačali hospodařit před 17 lety, dnes by k tomu už odvahu nenašli. Kdo chce se zemědělstvím začínat od nuly, má to mnohem těžší. „Kdyby chtěl někdo rozjet chmel úplně nanovo, nemá šanci. Náklady jsou ohromné. Vybudování hektarové konstrukce chmelnice stojí kolem milionu korun. A bez sadby,“ říká Josef Šafránek. Navíc se musí počítat s tím, že výdělek přichází jen jednou za rok a může ho radikálně ovlivnit počasí a výkupní ceny.

Při všech zemědělských starostech je v poslední době trápí neshody se sousedem. „Celá léta tu vycházíme dobře a teď to dopadlo tak, že jsme ráno přijeli na chmelnici a měli jsme na ni zadrátovaný vjezd. Důvod je ten, že chmelnice jsou tu postaveny i na části pozemku někoho jiného. Při restituci to bylo vyřešeno směnami a mi hospodaříme na kusu pozemku souseda a on zase na kusu našeho. Soused by to chtěl srovnat, aby si každý hospodařil na svém, ale to by znamenalo upravit konstrukci. S tím ale můžeme počítat, až našetříme nějakou korunu. Velké dluhy jsme nikdy nedělali a dělat nemíníme. Mrzí nás, že teď k tisícům jiných problémů přibyl další, který je úplně zbytečný,“ popisuje Milena Šafránková.

Hospodáři také zatím marně hledají recept na to, jak od svého chmelu odradit srny. Ty si ho dosti oblíbily. Nepomohly přípravky, které je mají odpuzovat, ani rádio. „To byl náš pokus. Nechali jsme na chmelnici puštěné rádio v kbelíku s víkem proti dešti a dírkami ve stěnách, aby bylo slyšet. A jak si myslíte, že to dopadlo? Místo aby srny od rádia utíkaly, tak je přilákalo. Kolem byla spousta stop. Asi chodily poslouchat zprávy, aby věděly, co je ve světě nového,“ směje se paní Šafránková.

Markéta Hartlová