Sobotní Z davu ve foyer: Takové to domácí maškarní, však víme
Tyláci kulisáci i kulišáci
RAKOVNÍK. V čem chodíte doma? V plátěných šortkách? V trenýrkách? Leginách, teplácích, županu? Ani se nesvlékáte z džín či montérek? Částečně to šlo zjistit v sobotu večer v divadelním foyer. Rakovnický soubor Z davu svůj koncert pojal jako domácký, coby návrat po mimookresních štacích na domácí scénu. Své příznivce v předstihu vyzval k regulérnímu maškarnímu plesu.
V podstatě stejný fígl, jako pyžamo ples Brutusu, že. V Tylově divadle ale řada členů Z davu léta působí ve spolku Tyl; zpěvák a kytarista Jan Švácha hraje a režíruje, pianista Leoš Janoušek skládá hudbu pro kapelu i představení, a na jevišti a jeho okolí se pohybují i mnozí jejich spoluhráči. Takové to domácí maškarní, však víme. Nebylo to tedy samoúčelné.
Tyláci – ať už členové Z davu či spolku – se projevili jako kulisáci i kulišáci. Ve foyer visely růžové záclonky, noční čepečky hřály bronzové lebky Otýlie Beníškové a Zdeňka Štěpánka visící ze zdi. Chodidla zas hřály bačkory, tu běžné kárované, jindy v designu chlupatých lvíčků, opic či vzácných buvolů s plstěnými rohy.
Mimo těchto héreček zanechalo v pokladně 80 korun za vstupenku 55 lidí. Takové to domácí paření, však víme. Do (údajného) domácího se jich zakuklila míň jak půlka; spektrum jejich kostýmního vtipu sahalo od burlesky laciné pouti přes decentní loajalitu až k rafinovaným trhákům. Pod křišťálovými lustry foyer to nicméně i tak aspoň na moment evokovalo porážku kravaty a saka tzv. slušného člověka. Z davu si vyhradili právo na výběr a ocenění toho „nej“ (asi nejvíc ujetého, kdo ví) převleku. Tubus se smotaným nástěnným kalendářem s fotkami a podpisy kapely si proto odnesl sněhobílý froté župan Petry Hajné. Naštěstí se i hrálo. Nebylo o co, bylo co. A bylo i co poslouchat.
Poslouchat sice chvílemi bylo poněkud svízelné, jelikož za mixpultem sedělo jakési dítě školou – i tou zvukařskou – povinné. Jelikož zvučit foyer je za trest i pro mistra zvuku, výslednou kvalitu reprodukce lze známkovat jako dobrou. Statečný boj onen mladík nejprve svedl s plzeňskou dvojicí Il Colori. Hyperintelektuální image tajemné dívky Kamily Bradové za piánem či tahací harmonikou vedle baskytaristy Richarda Zábranského, vizuálně připomínajícího svědka čehosi (radši nedomýšlet čeho), korespondovala s obsahem její tvorby. Ten dával na výběr mezi poslechem a klidným odchodem k baru. Obojí bez ztráty bůhvíjak rozvité květinky.
Z davu – ve foyer po dlouhé době kompletní „zdaví“ jedenáctka – jednoznačně byla o stupeň lepší. Uvidíme, jak se ty stupně porovnají při květnovém koncertu Sta zvířat v KC. Skáčkové legendě totiž (z žán- rového hlediska nelogicky, ale promo je holt promo, šance výzvou a konexe konexemi) Z davu udělají předkapelu. Stylově nesrovnatelně lépe by se v této roli uplatnil poslední účinkující večera; ten ale není domácí, nýbrž z Mostu. Pokud Il Colori byli desítkou a Z davu jedenáctkou, domorodá world music plná muzikantského a textařského nadhledu pětice Zdarr, kupředu hnaná ryčným bubínkem, tubou, dvěma akordeony a baryton saxem, pak byla plnotučnou dvanáctkou s hustou pěnou. Ideální dom. Na takové to domácí žvýkání, však víme.
Marek Bradáč
