„Co jde od srdce, jde k srdci,“ pravil ústy Vladimíra Matějčka Jakub Jan Ryba
Vladimír, Vladimír, Václav a Jakub Jan
RAKOVNÍK. V časech, kdy se zdá, že nikomu nic – natož blaho republiky – není svaté, připomínat v křesťanském kostele dvě století stará hudební díla a myšlenky s vlasteneckým podtextem... To tedy nejsou právě ideální vstupní předpoklady pro masově navštívenou kulturní akci. Stokrát bohužel, ale je to tak. A ještě jedno stonásobné postesknutí, že to v pátek 16. října dopadlo tak, jak se dalo čekat.
Toho večera Muzeum T. G. M. v Rakovníku v chrámu sv. Bartoloměje, k tomuto účelu laskavě zapůjčeném zdejší římskokatolickou farností, realizovalo umělecky velmi přínosný pořad „Zpěv srdce“. Varhaník Vladimír Roubal a herec Vladimír Matějček se v něm ohlédli za hudební a literární tvorbou pohříchu opomíjeného českého klasicistního umělce Jakuba Jana Ryby. A to formou stručnou, leč nikoli zkratkovitou. Naopak, formou sevřenou, s velkou výpovědní hodnotou.
Hodinové slavnostní vystoupení zasvěcené 91. výročí založení samostatného Československa těžilo z Rybova životopisu „Můj hudební životaběh“ (1801). Hudební složka čerpala především z Rybova rukopisného sborníku „Novae et liberae cogitationes“ (1798).
Roubalův výběr ze zmíněného nedokončeného varhanního cyklu ještě obohatil pěvecký sbor Václav z Čisté. Majestátný, takřka „božský“ projev největšího a mechanicky nejsložitějšího hudebního nástroje vhodně vyvážil laickým, upřímným, takřka „sousedským“ přednesem.
Nejprve zapěl svatodušní hymnus „Přijď, ó Duše Svatý“, k němuž český překlad z latiny pořídil sám Ryba. Poté, rovněž z kůru, ovšem již s vlastním klavírním doprovodem, Václav přidal vlasteneckou sborovou píseň „Na Čechy“ z roku 1802 s textem Jana Nejedlého.
Pokud byl Václav vpravdě „lidský“, výrazu Vladimíra Matějčka, někdejšího hosta činohry ND, jenž se v poslední době specializuje na autorské projekty o českých a světových kulturních či duchovních velikánech, vévodil ryzí patos.
Ač toto označení mívá pejorativní podtext, k době vzniku Rybova literárního díla – tedy na pomezí klasicismu a především romantismu – patos patří. Magickou atmosféru navíc řečník umocnil dvěma vysokými svícemi, mezi nimiž hovořil. Planoucím knotům vydatně pomohl i zpola zhasnutý chrám. U deklamací zvučným tenorem se Matějček ovšem nezastavil. Vyslovoval přímo hyperkorektně; např. zdvojené hlásky („nákloNNost“, apod.) či „Dcera“ (rozuměj: s mamutím důrazem na „D“). Doprovázel to „šlechetnými“ pohyby paží a „významnými“ pohledy kamsi vzhůru či do neznáma.
Přesto opravdu stálo za to pečlivě poslouchat tomu, co pan Vladimír říká. Účelně totiž dávkoval informace biografické povahy s Rybovými ušlechtilými úvahami; ať již na téma vznešené a nezastupitelné úlohy rodičů a učitelů, nezbytnosti zcela upřímného přístupu k umění a hudbě zejména, či bezpodmínečné pokory před všeprostupujícím Bohem.
„Co jde od srdce, jde k srdci,“ pravil hercovými ústy autor slavné České mše vánoční. Přesně tak vyzněl i závěr pořadu „Zpěv srdce“. Sbor Václav totiž sešel z kůru, s rozžatými svíčkami důstojně předstoupil před kostelní lavice a za doprovodu varhan zapěl obě sloky písně „Kde domov můj“. Tato emocionálně vypjatá chvíle, jakožto i celý pořad, rozehřála srdce pouhých tří desítek přítomných.
Marek Bradáč
