Svatopluk Ryba s třicetiletou euforbií.

„Na sukulentech mě baví jejich rozmanitost,“ říká Svatopluk Ryba

Některé druhy lze opylovat tygřím fousem, dobrý je i dikobrazí osten

Svatopluk Ryba vystudoval lékařskou fakultu a dlouhá léta působil jako pediatr. Naposledy jako primář dětského oddělení v rakovnické nemocnici. Přes padesát let se věnuje pěstování sukulentů. Nejdříve to byl jeho koníček pro odreagování od těžkého povolání. Později, když kvůli zdraví odešel do důchodu, sukulentům zasvětil veškerý svůj volný čas. Posledních několik desítek let se věnuje pěstování euforbií. Doma má tisíce květin, některé jsou staré i desítky let, jiné jsou mladými semenáči. Svatopluka Rybu jsme zastihli, právě když chystal svoje květiny na posvícenskou výstavu, které se každoročně účastní.

Jak jste se dostal ke květinám?

Kytičky mě zajímají vlastně od dětství. A jak to tak bývá, začal jsem kaktusy, to bylo někdy v pubertě. Moje profese si vyžádala, že jsem se asi sedmkrát stěhoval. A při každém stěhování jsem dával běžné květiny pryč, nechával si jen ty nejlepší kousky. A když jsme s rodinou zakotvili v Rakovníku, začala se má sbírka rozrůstat.

Kdy jste se začal věnovat sukulentům?

Kaktus je také vlastně sukulent. Je to každá rostlina, která má zásobní orgán, kde si schovává sukus – šťávu. Takže šťavnaté, dužnaté rostliny. Ať už je ta dužina v listech, v těle nebo v kořeni, to vše jsou sukulenty. Třeba brambora je také sukulent, protože má sukulentní zásobní orgány. Jako dítě jsem měl tři, čtyři druhy kaktusů. Pak mě to začalo zajímat více. Takže když jsem se usadil, mohl jsem se konečně rozjet do šíře. A když jsem pak onemocněl a bylo jasné, že v práci budu muset skončit, věděl jsem, že budu potřebovat nějaký koníček, který by mě naplňoval. A vyhrály to sukulenty.

Proč právě sukulenty? Co se vám na nich nejvíce líbí?

To jak jsou různorodé. Kaktusy, a to nechci nikoho urazit, až na malé výjimky, jsou charakterizované tak, že mají kulovité nebo válcovité tělo a ostny. Pár druhů je bezostných. Ale sukulentů je spousta druhů a rodů. V posledních 30 letech mě začaly zajímat euforbie.

Co je euforbia?

Třeba vánoční hvězda, to je pryžec, euforbia z Mexika. Má krásné červené květy, ale oni to vlastně květy nejsou. Květ je jen ta drobná část uprostřed. Jinak to jsou změněné koncové listy výhonku, takzvané listeny. To je na euforbiích velice zajímavé, protože jsou mnohotvárné. Od stromovitých až po keříčkovité, kulovité, podzemní – mají podzemní hlízy. A dobývají všechny světadíly mimo Antarktidy. Euforbií je několik tisíc druhů, z toho asi dva tisíce jsou sukulentní, tedy mají zásobní šťávu.

Rostou přirozeně i u nás?

Určitě. Takový běžný plevel na zahradě je také auforbia, pryžec. Je to plevel, ale typické pro něj je, že má v sobě jedovatou šťávu, to je ta bílá tekutina. Ovšem jedovatou šťávu má v sobě lecjaká rostlina, ani to lidé nevědí. Břečťan je jedovatý, difenbachie, kterou mají mnozí doma, je jedovatá. Oleandr je také prudce jedovatý. Takže s tou jedovatostí euforbií to není tak zlé, jen se šťáva nesmí dostat do očí.

Jsou i léčivé sukulenty?

Aloe a nejenom vera. Z aloí je více léčivých druhů. Spousta sukulentů je léčivých. Aloe pomůže stáhnout pokožku. Je v ní rosolovitá šťáva, která dobře slouží jako první pomoc při spáleninách, bodnutích hmyzem. Při hnisavých ranách. Dokonce už ve středověku byla aloe součástí balzámů. Později součástí švédských kapek, které se jeden čas používaly na všechny neduhy.

Jak jste se dostal k tak zajímavým druhům? Jak se vlastně sbírají rostliny?

Musíte číst odbornou literaturu. Což v mých začátcích nebylo možné. To vycházela jednou za pět let kniha o kaktusech. Na tu jsme vždy netrpělivě čekali. A pak se změnou režimu došlo k tomu, že nastal boom. To, co jsme složitě sháněli v 70. letech, šlo sehnat už lehce. Dříve nám v tom pomáhali Slováci, kteří měli příbuzné v Americe. A ti obstarávali semínka z Mexika nebo Jižní Ameriky. Nebo byli emigranti, kteří jezdili po Jižní Americe a sem nám posílali semínka. A já jsem měl to štěstí, že jsem se seznámil s lidmi, kteří měli přístup k těmto semenům, tak jsem se je naučil vysévat. A získal jsem první sukulenty a hlavně euforbie.

Jak je to dnes?

Po revoluci nastal boom a dnes už seženete vše, co chcete. Málokdo se vysévá se semínky, raději si koupí hotovou rostlinu. Když mu pak umře, koupí si jinou. To mně je pak líto takovým lidem, kteří rostlinám nerozumí, květinu prodat. Člověk si k ní vytvoří nějaký vztah a nechce, aby přišla vniveč. To ji pak radši daruji nějakému kamarádovi, u kterého vím, že se jí bude dařit.

Daří se u nás sukulentům?

Je to rostlina, která se dobře přizpůsobí. Chce splnit jen tři základní potřeby růstu: voda, světlo a teplo. A tyto tři aspekty musejí být v rovnováze. To je stejné pro všechny rostliny. Nejhorší otázka, co slýchám, je, jak často zalívat. Odpověď je jasná: tak často, jak je potřeba. Sáhnu do květináče, a když cítím vlhkost, nezalívám. Stejně je to s teplem. Když necháte květinu nad topením, nebude se jí tam dařit. Rovnováha je klíč k úspěchu pěstování všech rostlin.

Je pravda, že kaktusům je nejlépe bez vody, když jsou to pouštní rostliny?

Na sukulentech je krásná jejich rozmanitost. Každá květina může vypadat úplně jinak.

Ano, jsou to pouštní rostliny, ale třeba 14 dnů stojí ve vodě nebo pod vodou. V Mexiku je jednou ročně období dešťů a kaktusy pak stojí ve vodě týden, čtrnáct dnů. To je období, kdy tu vodu nasají a pak vydrží třeba tři čtvrtě roku bez ní. Můj kamarád jezdí často do Jihoafrické republiky pro sukulenty. A tam třeba šest let neprší. Ale večer je tam bohatá rosa, takže rostliny čerpají vláhu z ní. Vezmou si vodu tak, jak umí.

Mohou růst u nás kaktusy i venku?

Kaktusy většinou ne. Je jen pár druhů, které dokáží u nás přezimovat venku. Nevadí jim ani tak mráz, jako ty naše plískanice – vlhká zima. V Severní Americe také roste spousta kaktusů. Tam ale uhodí mrazy, napadne velká vrstva sněhu a leží tam několik měsíců. Pak přijde teplý vítr, během dvou dnů sníh roztaje a je jaro. To květiny snesou. Ale naše proměnlivé podmínky ne. Ale například opuncie ty přežijí i naše plískanice. Vždy platí zásadní pravidlo: my se musíme přizpůsobit květině, ne že se květina přizpůsobí člověku.

Hnojí se sukulenty?

Ano, trochu jinak než okrasné květiny, ale hnojí. V poslední době je tendence pěstovat květiny v čisté penze – v lávové pěně. Ta nasákne vodu, rychle ji propustí, ale drží vlhkost. Ale musíte květině dodávat živiny, takže je dobré dvakrát za rok přihnojit, ale v daleko menší koncentraci než třeba muškáty. Nejlépe na začátku vegetačního období, ke konci se už připravují na zimu, na přezimování.

Jak se pozná u kaktusů a sukulentů začátek vegetačního období?

Mají tendenci k růstu, vyrůstají třeba nové trny. Tak když je vidět, že mají tendenci k růstu, zvýší se jim zálivka a světlo.

Jak sukulenty přezimovávají?

Kaktusům stačí sucho, tma a chladno, a to většině druhů. V předjaří se zase musí začít připravovat a zvykat na světlo. Na zimu jsem je vyndal z květináčů, zkrátil kořínky, zabalil do novin a dal nastojato do sklepa. Na jaře jsem je vyndal, dal na sucho do květináčů, postavil do stínu a s tím, jak stoupala teplota, začal jsem je rosit. Nemůžete je vyndat ze sklepa rovnou na přímé světlo, to by se spálily.

A ostatní sukulenty?

To je u každého druhu jinak. To mě na nich baví, že si to musí člověk vyladit.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se to všechno naučil?

Celý život, ještě teď se mi stane, že se mi něco nepovede. Kdybych tu měl všechny květiny, které jsem vyhodil, tak by tu nebylo k hnutí a já bych byl milionář. Já tedy asi ne, protože je neumím prodat (smích). Takže i tady platí, že chybami se člověk učí.

Co je pro vás největší odměnou?

Když se květině daří, když se mi podaří ji namnožit. Když přijde nějaký odborník a pochválí mi ji.

Jak se taková květina množí?

Některé druhy se dají poměrně dobře řízkovat. Některé druhy hůře koření. A některé jen semeny. A to je právě kumšt. Každá rostlina kvete, a když se vám podaří docílit tvorby semen, je to úspěch. Musí přiletět správný hmyz a opylovat je. U nás se třeba poměrně dobře daří fíkům. Ale už tu nerostou plody, protože tu není ta správná včelička, která by je dokázala opilovat.

A co dělat, když hmyz není?

Běžně to udělají mouchy, včely, čmeláci, a když nejsou, musím si rostliny opylovat sám. Já to dělám nejčastěji štětečkem, ale záleží na stavbě květu. Někdy přenesu pyl na bliznu i prstem. Některé druhy se dobře opylují tygřím fousem, který jsem také sháněl a sehnal. Pak jsme zjistili, že dobrý je dikobrazí osten, ty jsem získával v zoologické zahradě. Důležité je znát stavbu květu, pak to jde. Ale jsou druhy, u kterých to neumím. Některé květy se musejí rozebrat pod mikroskopem, rozpreparovat květ a přenést tam ten pyl. Je to složité, ale machři to umějí.

Svoje kytičky každoročně vystavujete během posvícení na výstavě. Je o ně zájem?

Je. Jak u mladých, tak i starších lidí. Na výstavě za námi chodí spousta lidí a ptají se nás na rady. Chodí jak široká veřejnost, tak sem cíleně jezdí pěstitelé, aby viděli, co se nám za ten rok povedlo, jaké jsou novinky. Lidé, pěstitelé amatéři, si tu kupují květiny a prodejci jim se vším poradí. Když ty rady poslechnou, mají dobrý základ k pěstování.

Renáta Fryčová