Aneta Hellerová (vlevo) a Adéla Rumrichová se na soutěž připravovaly ve Fun Family Fitness.

Aneta Hellerová a Adéla Rumrichová podstoupily dřinu na Bikini fitness

Devět měsíců jsme žily jako ve vězení

Dvě dvaadvacetileté dívky z Rakovnicka podstoupily od ledna dřinu, kterou si jen málokdo z nás umí představit a ještě méně lidí by něco podobného zvládlo. Aneta Hellerová ze Slabec a Adéla Rumrichová z Lužné se rozhodly, že vystoupí na závodech v Bikini fitness. Cesta za splněním snu byla trnitá, krásná, ale i krutá.

Zrození nápadu

Všechno začalo v prosinci loňského roku ve Fun Family Fitness v Rakovníku, kam Aneta i Adéla chodily cvičit. „S Anetou jsme se neznaly. Potkávaly jsme se ve fitku. Jednoho dne jsme se daly do řeči, protože už nám oběma bylo trapné kolem sebe chodit jen tak. Začaly jsme spolu cvičit pro zábavu, až jsem Anet naťukla, zda bychom naše cvičení někam nenasměrovaly. A hned jsem jí vyložila svoji myšlenku: pokusit se dostat na závody v Bikini fitness,“ začala vyprávění Adéla.

„Mně se v prvním okamžiku do něčeho takového nechtělo. Pár dní jsem o tom ale přemýšlela. Mezitím nám David Sochor připravil plán na cvičení. Leden jsme tedy jely podle sebe a Davidova tréninku. Stále víc jsme se na toto téma bavily, až jsme se rozhodly, že do toho půjdeme,“ dodala Aneta.

Aneta Hellerová a Adéla Rumrichová.

Po hlavě do dřiny

„Poté, co jsme se rozhodly, že do toho jdeme, tak jsme řešily dva problémy. Neměly jsme trenérku a potom jsme musely zajistit finance, protože to není levná záležitost. Měla jsem ale výhodu v tom, že rodiče při mně stáli a byli mi velkou oporou. Jak po finanční stránce, tak po té psychické. Obě jsme věděly, že se nejde připravovat bez odborného dohledu. Na sociální síti jsem měla v přátelích trenérku Karolínu Smutnou, která připravuje holčiny na závody v Bikini fitness. Spojila jsem se s ní a na konci ledna jsme odjely na první konzultaci do Prahy,“ řekla Adéla.

„Hned při prvním setkání nás Karolína upozornila, že to bude velká dřina a odříkání. Vůbec jsme netušily, do čeho jdeme, ale byly jsme rozhodnuté, že to chceme podstoupit. I kdyby nás někdo odrazoval, tak by neuspěl. Rodiče se mi to také v první fázi snažili rozmluvit, ale jakmile poznali, že to nemá cenu, tak se s tím smířili a nakonec byli mojí velkou oporou. Další mojí velkou výhodou bylo, že můj přítel Marek mě od toho neodrazoval. Naopak, podporoval mě, jak jen to šlo, byť vím, že to nebylo vůbec jednoduché období,“ doplnila Aneta.

Stravovací plán

Hned na první společné schůzce s Karolínou dostaly Adél s Anet stravovací plán. „První měsíc jsme „jely“ obecný jídelníček, aby Karolína zjistila, jak naše těla reagují. Tento měsíc nebyl cílený ani na objem, ani na redukci váhy. To přišlo až od března, kdy jsme až do června „jely“ objemový jídelníček, který se skládal z velkého množství sacharidů (rýže, brambory, ovesné vločky, ovoce). Bílkoviny byly v normálním poměru. Jídelníček byl pestrý a žádný člověk by nestrádal hlady,“ sdělila Adéla.

„Jelikož jsme každá jiné postavy, tak jsme měly rozdílné hodnoty v gramáži jídel. Já měla svaly „živější“, Adél línější, proto jsme měly každá jiné složení. Když jsme vyprávěly, kolik toho sníme, tak se lidé divili, jak to můžeme sníst,“ dodala Aneta.

Aneta Hellerová (vlevo) při premiérových závodech v Brně.

Tuny železa

Příprava na Bikini fitness nebyla jen o stravě, ale také o zvedání velkého množství zátěže. „Nešla jsem do toho z „voleje“. Do posilovny jsem chodila asi už rok předtím, ale dřina to byla. Postupně se série i zátěže zvedaly. Kdybychom něco ošulily při nižších váhách, tak se nám to při vyšších vrátí jako bumerang. Když jsme přišly do fitka, tak nás bylo plné. Až jsme někdy poslouchaly, kolik chceme ještě strojů zabrat, ale všichni věděli, že se na něco připravujeme a byli shovívaví, byť často brblali pod vousy. Tímto bychom všem, kteří museli toto naše řádění „snášet“, chtěli poděkovat za trpělivost,“ řekla s úsměvem Adéla.

„Ke sportu mám kladný vztah od mládí, ale zvedat železo jsem chodila výjimečně s přítelem. Vše se změnilo až po seznámení s Adél. Během toho drilu pro mě byly v počátcích nejhorší cviky na nohy. To jsem myslela, že se zblázním, ale tréninkem se člověk stává mistrem. Postupem času už to bylo jen lepší a lepší. Pomohla nám vzájemná soudržnost. Byly jsme si jedna druhé trenérem. Když nějaká cvičila špatnou technikou, tak jsme se na to upozornily a vyladily to,“ vysvětlila Aneta.

Lepší pocit

Již po měsíci obě děvčata na sobě pociťovala změny k lepšímu. „Kdo nás viděl každý den, tak by možná žádnou výraznou změnu nepozoroval, ale pocitově jsem se cítila mnohem lépe. Největší rozdíl byl vidět na fotkách,“ řekla Aneta.

„Hlavně strava byla nejen pestrá, ale i vyvážená. Než jsem přišla ke Karolíně, tak jsem si nechávala vozit krabičkovou dietu. Když jsem jí ukázala, co jsem jedla, tak se zhrozila. Výživová hodnota je velice nízká, nezasytila by ani malé dítě a dochází k podvyživování. Já měla neustále hlad, ale poté, co jsem najela na stravu od Karolíny, tak to bylo bez problémů,“ tvrdí Adéla.

Jak šel čas – Adéla Rumrichová.

Přežírací den

V tomto drilu měla Aneta s Adélou jednou za měsíc volný den, kdy směly všechno a v jakémkoliv množství. „Vždy, když jsme přijely po měsíční kontrole od Karolíny, tak jsme měly volný den, ve kterém jsme se mohly bezhlavě pustit do čehokoliv. Jídelníček sice byl pestrý, ale sladké věci, čokoláda, sušenky, buchty nebo bábovka v něm chyběly. A jelikož obě „ujíždíme“ na čokoládě, tak jsme se vždy těšily na čokoládu a bábovku. A to nebylo jen tak, že si zobneme kousek. Během pár minut jsme snědly půlku bábovky, nebo celou tabulku čokolády. Nebo jsme se sebraly a odjely do Prahy do KFC nebo McDonaldu. Po takovém dnu jsme hned ten následující nesměly žádné sacharidy,“ smějí se dívky.

Jde do tuhého

Po čtyřech měsících přešla obě děvčata od nabírání objemu a začala pomalu „rýsovat“. „Červenec byl ještě v pohodě. To nám Karolína dala klasickou dietu pro ženy, ale od srpna už jsme najely tvrdší režim, při kterém nám ubrala některé potraviny. Z ovoce jsme směly už jen ananas. Úplně jsme musely vyřadit z jídelníčku šunku, sýry, pečivo a bílý jogurt. Sacharidy jsme měly také snížené. Základní stravou byly brambory, rýže, maso, zelenina, tvaroh, vejce, ryby,“ prozrazují Aneta s Adélou.

Jak šel čas – Aneta Hellerová.

Krize v září

Od září musela děvčata vypustit brambory a rýži. Hůře na tom byla Adéla. „Poté, co jsem ze stravy musela vypustit sacharidy v podobě rýže a brambor, tak jsem prakticky jedla pouze maso a zeleninu. Vyřazení sacharidů byla podle mne velká chyba. Náhle se tělo začalo bránit. Přitom do srpna všechno běželo jako na drátkách, ale od září začaly problémy. Bylo mi špatně. Byla jsem unavená a tělo přestalo reagovat, jak mělo. Po nabírání objemu jsem nabrala osm kilo ve svalech. Během července a srpna jsem je v podobě tuků dostala dolů, ale od září to začalo stagnovat. Váha nešla dolů. V tu dobu už jsme jedly pouze zelenou zeleninu, špenát, cuketu, krůtí maso, tresku a okurku. Z vajíček pouze bílky bez žloutků,“ prozradila Adéla.

„Já na tom byla oproti Adél trochu lépe. Měla jsem naordinované i sacharidy, tak jsem směla brambory nebo rýži. Musela jsem je ale sníst do 16. hodiny. Večer už jsem nesměla. V té době už mi Karolína zakázala i ovesné vločky,“ podotýká Aneta.

Tělo nevydrželo

Byť měla Adéla problémy již od září, nechtěla si připustit myšlenku, že by si svůj sen nevyplnila. „Všechno jsem samozřejmě konzultovala s Karolínou, která v říjnu přišla s tím, že by bylo nejlepší, kdybych svůj start odložila na jaro, protože tělo stagnuje a nereaguje tak, jak by mělo. Karolína mě v tomto směru zklamala, protože její zářijové rozhodnutí ohledně sacharidů nebylo dobré. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že nepovolím. Prostě beran. Od září jsem neměla rýži, brambory – jedla jsem pouze zeleninu a maso. Ono to nevypadá nejhůř, ale snídat maso, to se dá vydržet chvilku a ne skoro tři měsíce. Po konzultaci s Karolínou jsem se rozhodla, že i kdybych nebyla dokonale připravená, tak půjdu závodit. Chtěly jsme si s Anet splnit sen. Vystoupit na pódiu. Vůbec jsme neměly a ani nemáme touhy v tomto směru dělat kariéru. Náhle mi ale chyběla energie. Když vezmeš práci, náročné tréninky, školu, tak tělo najednou v závěru nemělo z čeho brát, a tak vyřešilo problém za mě. Seklo se. Poslední týden před závody jsme začaly odvodňovat. Najednou mě začaly bolet nohy. Byla jsem vyčerpaná. Na konci odvodňování, dva dny před závody, jsem odcházela z práce a nohy mě neskutečně bolely. Anet jsem vysadila ve fitku a jela k doktoru, kde můj sen skončil. To byl nejhorší zážitek,“ řekla Adéla.

„Poslední týdny jsem snášela lépe než Adél. Neměla jsem to tak drastické, protože jsem měla ve stravě sacharidy. Na rozdíl od Adél. Přesto přišly stavy, kdy jsem byla neskutečně unavená. Přijela jsem autobusem do Rakovníka a myslela jsem, že z autobusáku do fitka ani nedojdu. A to na mne čekal silový trénink. Poslední tři týdny nám hlavou probíhala jediná myšlenka, už aby byl konec. Po psychické stránce to bylo šílené. Bylo období, kdy se nám chtělo brečet. Byly chvilky, kdy nás rozčílily banality. Nad vodou nás ale držela vidina splnit si sen. Obě víme, že naši nejbližší to s námi neměli jednoduché. Prakticky na devět měsíců jsme se obě uzavřely do stejné ulity. Bylo to takové vězení. Práce, škola, tvrdé tréninky a večer přijít, připravit si krabičky s jídlem na další den a rychle usnout. Ne­existovalo vyrazit někam s partou. Nesměly jsme alkohol. Musely jsme hodně spát, čímž jsme relaxovaly a nabíraly síly do dalších dnů. Bylo to šílené, tvrdé, náročné, ale nelitujeme. Dalo nám to mnohé. Neskutečnou porci zkušeností. V těchto těžkých chvílích nás držela nad vodou vzájemná podpora. Kdybychom nebyly ve dvojici, tak bychom to těžko „dávaly“, ale vzájemná soudržnost nás „dokopala“ až do cíle,“ přiznává Aneta.

Čekání na start

V polovině listopadu byla Aneta Hellerová připravená na svoje první vystoupení. „Sice jsem byla připravená, ale neměla jsem plavky. V těch, které mi přišly, by mě rozhodčí závodit nepustily. Nechaly jsme si je šít na Slovensku, kde mají jiné rozměry pro závodění. Sice jsme upozorňovaly na naše pravidla, ale skutečnost byla jiná. Byly to neskutečné nervy. Měla jsem hlad, žízeň a neměla jsem plavky na závod. V tu chvíli mi proletělo hlavou, že jsem se dřela deset měsíců zbytečně. Karolína naštěstí plavky zajistila a já mohla závodit.

Den před závody jsem směla vypít pouze půl litr vody. Ale kafe jsem směla. V neděli mě čekaly závody a já v sobotu vypila šest kafí. Jelikož na to nejsem zvyklá, tak jsem před závody nespala. Nervy a kafe udělaly své. Ráno ve čtyři jsme sedly do auta a vyrazily do Brna, kam jsme dojely kolem osmé. Absolvovala jsem příjem a pak si lehla a čekala šest hodin na vystoupení. Mezitím mě vizážistka namalovala, Adél natřela barvou a čekaly jsme. V neděli už jsem nesměla pít vůbec. Do toho nervy, žízeň, hlad a Karolína navíc přijela pozdě. Musely jsme to s Adél zvládnout samy. Nervozita po vstupu na pódium byla neskutečná, ale když jsem nevypadla v prvním kole, tak přišla úleva. O týden později jsem měla dva závody. V Kutné Hoře a Březnici. Zde přišlo zklamání. Byla jsem připravená velice dobře. Odvodněná. Svaly byly vidět, ale rozhodčí se přiklonili na stranu děvčat, která nebyla tak vyrýsovaná a byla víc zalitá vodou. V tu chvíli jsem poznala stinnou stránku tohoto sportu, ale rozhodně nelituji, že jsem do toho šla. Sama se sebou jsem byla spokojená, a to pro mě bylo nejdůležitější,“ konstatuje Aneta.

Rovnou k Mekáči

Okamžitě po skončení brněnských závodů sedly Aneta s Adélou do auta a první zastávkou byl McDonald. „Závodila jsem v neděli, ale celou sobotu jsem se těšila k „Mekáči“. Dopředu jsem věděla, co si dám. Od Karolíny jsem měla povoleno do půlnoci všechno. Bylo to skvělé a ani mě nebolelo břicho a nebylo mi špatně. Vše jsem završila čokoládou (smích). A musím přiznat, že jsem se nešetřila. Stejně tak tomu bylo i po závodech další týden,“ řekla Aneta.

Co dál?

Závěr po jedenácti měsících byl pro obě dívky odlišný. Aneta si svůj sen splnila. Adéla měla smůlu. Tělo jí vypovědělo službu. „V tuto chvíli neumíme říct, co bude dál. Rozhodly jsme se, že prosinec si dáme odpočinkový. V lednu začneme podle plánu „jet“ objem a na konci ledna se rozhodneme, zda do toho ještě půjdeme. Když jednou do tohoto vlaku naskočíš, tak se ti nechce vystupovat. Pokud do toho znovu půjdeme, tak rozhodně ne takto „natvrdo“, jako tomu bylo nyní. Obě víme, že pro tělo jsou to neskutečné šoky. Jediné, co v tuto chvíli víme, že budeme dál cvičit pro radost, pro sebe a abychom měly pěknou pevnou postavu. Už nechceme naše okolí „obtěžovat“ svými nervovými stavy. Touto cestou bychom všem chtěly poděkovat, že to s námi vydrželi. Dnes víme, že to bylo šílené a naše okolí trpělo s námi. Možná i víc než my. Dalo se to ale zvládnout. Všechno nebylo tak špatné. Byly i krásné chvíle a užily jsme i spousty srandy. Největší odměnou je naše změna. Velké poděkování také patří celému Fun Family Fitness, které nám umožnilo se na závody připravovat v parádních podmínkách,“ dodaly na závěr Aneta Hellerová a Adéla Rumrichová.

David Svoboda