Na výstavišti v Lysé nad Labem měli Jakub Kubíček a Bára Špotáková společnou autogramiádu.

Dvojnásobný mistr Evropy se přesouvá do divize „čtyřlitrů“

Kuba míří mezi autokrosařskou elitu

Rok 2011 byl pro rakovnického autokrosaře a českého reprezentanta Jakuba Kubíčka hodně povedený. Podařilo se mu vyhrát vše, co vyhrát šlo. Stal se mistrem Evropy, vyhrál domácí MMČR a kraloval i v šampionátu Zóny Střední Evropy. Vloni dokázal Jakub tyto triumfy obhájit – až na Zónu Střední Evropy, kterou se svým týmem prakticky neabsolvoval a soustředil se na ME a MMČR. Nyní však dochází k velké změně. Kuba opouští kategorii Junior buggy a přesouvá se mezi českou autokrosovou špičku do královské divize „čtyřlitrů“.

Jakube, předloni jsi získal zlatý hattrick. Jaká byla motivace do loňské sezony, když jsi věděl, že je poslední v junior buggy?

Motivace byla určitě velká. Vždy se říká, že těžší je obhájit titul, než jej získat, a já chtěl dokázat, že to nebyla náhoda a že jsem ty tři tituly vyhrál zaslouženě.

Byla obhajoba těžká?

Pro pohár za vítězství v ME si Kuba odjel na slavnostní vyhlášení do Itálie, které se konalo v Modeně. Na snímku s dalšími autokrosovými mistry Evropy (zleva: Václav Fejfar, Thomas Anacleto a Bernd Stubbe), se kterými se bude příští rok utkávat.

Já bych řekl, že to bylo stejné jako před rokem. Soupeři byli stejní, auto bylo stejné. Vyvíjela se podobně. Před rokem jsem bojoval o premiérový titul, a to mě možná trochu svazovalo. Letos jsem si to víc užíval. Ze strany soupeřů byl na mě vyvíjen větší tlak, ale já jsem vždy ukázal, že se s tím dokážu bez problémů vyrovnat.

Jaké máš pocity po zisku titulu a obhajobě. Kdy bylo více emocí?

Více emocí určitě bylo při premiérovém zisku. Když jsem v italské Maggioře přebíral titul pro mistra Evropy, tak jsem brečel a byl neskutečně šťastný. Slyšel jsem hymnu, držel pohár za titul a nemohl slzy udržet. Byla to také odměna za naši práci. Letos to bylo taky krásné, ale už jsem věděl, jak to bude probíhat, co mě čeká a na slzy ště­stí došlo také, čímž ale nechci říct, že nemám z druhého titulu stejnou radost.

Kde se během sezony lámal chleba? Byly chvíle, kdy jsi zapochyboval, že by to nemuselo vyjít?

Byť jsem věděl, že to je moje poslední sezona v junior buggy, tak jsem do ní šel připraven na dvě stě procent a byl jsem odhodlán tituly ME a MMČR obhájit. Stejně tak na tom byl celý tým. Jinak asi nejtěžší byl začátek sezony. Formánek vyhrál první závod v Humpolci, druhý v Nordringu jsem vyhrál já. Pak přišel víkend blbec, kdy jsme odjeli do Francie na první závod ME. Asi tři sta padesát kilometrů před místem konání závodů nám kleknul autobus. Firma Anexia pro nás poslal transita s velkou károu, kde jsme i celý víkend působili. Navíc pršelo a bylo nevlídné počasí. Hrůza! Jako kdybychom byli na nějakém hobbycrossu. Nikomu bych to nepřál. Závod se nepovedl, skončil jsem osmý a náš autobus domů dojel na odtahovce. To byl velice nepříjemný víkend, ale vůbec nás nenapadlo něco zabalit.

Obhajobu kterého titulu jsi bral jako prioritní?

Všechny Kubovy trofeje.

Hned před sezonou jsme si řekli, že odsuneme na druhou kolej Zónu Střední Evropy a budeme se soustředit na ME a MMČR. Osobně mám raději závody ME, které jsou mnohem lépe připravené a jsou zde lepší tratě. Na druhou stranu se nic nedá srovnat se závody v Nové Pace, což je mekka autokrosu. Jak říkají všichni autokrosaři – je lepší jednou vyhrát Novou Paku, než pětkrát někde jinde. A je to pravda. Fanoušci jsou neskuteční a doslova ti běhá mráz po zádech a vůbec nemyslíš na nic jiného, než vyhrát. To byl i můj případ. Dlouho jsem jezdil na druhém místě za Radkem Francem. Sedm kol jsem se na něj tlačil a hnal jsem auto doslova na krev za jediným – za vítězstvím. V posledním kole Radka France „kopla“ díra a já se dostal na první místo. Zbytek už jsem nepustil, Novou Paku vyhrál a bylo to něco neskutečného. Prostě bomba!

Otázka na tělo – nezměnily tituly Jakuba Kubíčka? Přeci jen je to tlak a vyrovnat se se slávou někdy není jednoduché.

Kdybych za tuto otázku dostal korunu, tak jsem milionář (smích). Samozřejmě je to příjemné, ale Jakub Kubíček před tituly a Jakub Kubíček po titulech je pořád stejný. Když jsem získal první titul a šel v Maggioře po depu a najednou ke mně přijdou závodníci, které obdivuji, potřesou mi pravicí a řeknou, že jsem borec, tak to je příjemné, ale nesmí tě to v žádném případě rozhodit. Jak říkal táta – za tituly a poháry si nic nekoupíš. Je to odměna za odvedenou práci. Pokud bych získal ještě deset titulů, tak budu pořád stejný, na to si dávám pozor.

K tobě se krásně hodí přísloví – Když něco pěkného končí, tak něco nového začíná. Končíš v junior buggy a přecházíš do elitní divize. Jak se těšíš?

Na jednu stranu je ve mně trochu nostalgie. Po posledním závodu jsem přišel k autu a v duchu si říkal, tak jsme spolu jeli naposledy. Někdo si možná řekne, že jsem divnej, ale já mám k tomu autu opravdu hodně srdcový vztah. Po každém závodu jsem mu dal pusu, vždyť je to součást mého titulu. Najednou toto auto opouštím a přecházím do nového. Během těchto vět mi v rychlosti proběhne vše, co jsme spolu dokázali. Ale jak říkáš, čeká mě nová éra a je potřeba se na ni připravit.

Jaké jsou rozdíly – asi neskutečné?

Jakub Kubíček na trati.

Auto nám pomáhá stavět Jarda Hošek, což je autokrosařská ikona, a jelikož jsme začali s jeho stavbou už vloni, tak jsme dokázali vyléčit různé dětské nemoci. Co se týká rozdílů, tak o tom se nedá vyprávět, to bys musel zažít. Na tak obrovský výkon je to malá váha, takže auto je dost zběsilé a je třeba ho krotit. To je motor na čtyřech kolech. Stroj, který hraje při všech rychlostech. Když to řeknu hodně laicky, tak šestistovka řve a stojí na místě. Čtyřlitr řve taky, ale jsi o kilometr dál. Zatáčky, které jsem projížděl se šestistovkou v osmdesátikilometrové rychlosti, projíždí čtyřlitr ve sto dvaceti. Auto je delší a hlavně těžší. Je tam jinak těžiště, což je nezvyk hlavně v zatáčkách, kdy se tě zadek snaží předběhnout. Volant má posilovač, což šestistovka neměla. Byl jsem zvyklý cítit trať, sice jsem po závodu necítil ruce, ale u čtyřlitrů jak je posilovač, tak si musíš zvyknout i na jiné řízení. Oproti šestistovce je to mnohem zábavnější. Abych na závěr shrnul otázku, tak je to něco neuvěřitelně silného. Někdo se možná nesveze s takto výkonným autem do konce života, ale já v tom závodím už v šestnácti letech, což mým vrstevníkům občas přijde dost bláznivé.

Jaké cíle si dáváš do první sezony?

Kdepak – první sezonu beru jako poznávací. Musím se naučit auto ovládat, a kdyby se někdy povedlo nějaké lepší umístění, tak by to bylo super. Nejlepší trénink je totiž závod. Ukáže ti rozdíly oproti konkurenci. Když budu honit auto po poli, tak nic nepoznám. Trochu si na něj zvyknu, ale porovnání nemám. Už se moc těším. Když mě Jarda Hošek viděl poprvé sedět ve čtyřlitru, tak jen sprásknul ruce a nevěřil, že mi to docela šlo. Když jsem seděl podruhé, tak jen prohodil, že končí, že jde vyklidit autobus a jezdit už nebude, protože v osobě Kubíčka nepřichází do čtyřlitrů kus, ale aspirant na to, aby jezdil na špici a proháněl staré pardály (smích). Je to příjemné slyšet, ale praxe ukáže, jak na tom budu.

Jaké pojedete soutěže a kdy začíná sezona?

Chceme jet hlavně závody ME a MMČR. První závod je na konci dubna, což je ještě dost času, abych se na to připravil.

David Svoboda