Finalistky Zahrádkáře roku při disciplíně stříhání brček.

Lenka Tovarová a Jaroslava Kubátová z Lubné jsou druhou a třetí Zahrádkářkou roku

Nejvíce jsme propadly muškátům v oknech

LUBNÁ. Každý rok vyhlašuje časopis Zahrádkář společně s Českým rozhlasem Region soutěž Zahrádkář roku. Fotografie svých zahrad do ní posílají stovky zahrádkářů, z nichž je pak náhodným losem vybíráno třináct finalistů. Letošní ročník soutěže doprovázela neuvěřitelná náhoda. Los totiž padl dvakrát do stejné rodiny. Finalistkou se stala nejprve Lenka Tovarová a poté i její matka Jaroslava Kubátová, obě jsou z Lubné. Navíc při finálovém boji obě uspěly. Dcera skončila na druhém místě, matka na třetím.

Patříte k soutěživým typům, které využijí každou možnou soutěžní příležitost, nebo jste se přihlásily zcela náhodně?

Lenka: Od doby, co jsem na mateřské, jsem vyloženě soutěživý typ. Posílám různé kupony z časopisů a už se nám podařilo i něco vyhrát. I v časopisu Zahrádkář. Do Zahrádkáře roku jsem se přihlásila už před dvěma lety, ale to mne nevylosovali.

Jaká jsou pravidla?

Lenka: Nejprve se musela poslat fotka zahrady. Z došlých fotek pak každý pátek v rádiu losovali finalisty. Účastníkovi pak zavolali. Musel telefon zvednout a říct dané heslo týdne, které bylo otištěné v Zahrádkáři.

Jaroslava: Finále se každý rok koná v Poděbradech na kolonádě při oslavách narozenin rádia Region. Soutěž je doplňkovým programem oslav, na které jezdívá kolem čtyř tisíc diváků. Vystavuje se tam zahradní technika, vystupují různí umělci a také tam má pan doktor Větvička zahrádkářskou poradnu.

Lenka: S mamkou jsme tam byly po dva roky jako diváci, je to naše dámská jízda.

Přihlásily jste se obě současně?

Lenka: Kdepak. Když vylosovali mě a dostala jsem se do finále, tak mě napadlo, že bych mohla přihlásit i maminu. Nejdřív nechtěla.

Jaroslava: Já nejsem soutěživý typ. Ráda jen tak přihlížím zpovzdálí.

Lenka: Nakonec jsem ji přesvědčila tím, že by byla opravdu velká náhoda, kdyby ji taky vylosovali.

Jaroslava: V týdnu, kdy mne Lenka přihlásila, jsme zrovna odjeli s manželem do Jáchymova do lázní. Byl pátek kolem poledního, zrovna jsme s mužem seděli na vínečku na terase, a telefon. Už, když jsem viděla to neznámé číslo, jsem tušila, že je průšvih. A nemýlila jsem se. Opravdu volali z Českého rozhlasu.

Neříkali vám, kolik se přihlásilo lidí?

Lenka: Samotné nás to zajímalo, protože se nám pak doma smáli, že jsme byly jediné, kdo tam fotky poslal. Z rádia nás ujišťovali, že každý týden losovali z plné krabice, že to byla opravdu obrovská náhoda.

Jak finále probíhá, prověřují jestli máte dostatečné zahrádkářské znalosti?

Jaroslava: Vůbec ne, se zahrádkářskými zkušenostmi a vědomostmi to nemá nic společného, z ničeho vás nezkoušejí. Je to spíš zábavný program.

Lenka: Takový sranda mač.

Jaroslava: Disciplíny byly při finále tři. Při první se řezalo motorovou pilou na míru. Musely jsme jen tak od oka odříznout deseticentimetrový špalík. Rozhodovalo, kdo byl rozměru nejblíž. Při druhém úkolu jsme stříhaly zahradními nůžkami brčka. Záleželo na tom, kolik kousků člověk za určený čas nastříhá. Třetí disciplína bylo strouhání okurek na čas. Ve finále se nás sešlo sedm. Čtyři muži a tři ženy.

Bylo pro vás jednodušší, když jste z předchozích let věděly, jak finále probíhá?

Jaroslava: Určitě, braly jsme to jako zpestření, strach jsme z toho neměly. A když se začalo soutěžit, už nám ani nepřišlo, že stojíme na jevišti před čtyřmi tisíci diváky, soustředily jsme se jen na disciplínu. Naště­stí netrpíme žádnou trémou.

Které z disciplín vám šly nejlépe?

Jaroslava: Strouhání okurky. Za šedesát let už jsem toho nastrouhala tolik, že mám dlouhou praxi.

Lenka: Mně šlo nejlépe stříhání brček. V tom jsem zvítězila s velkým náskokem. Přikládám to tomu, že jsem už připravovala spoustu tombol.

Kdo při oslavách vystupoval? Měly jste možnost v zákulisí s někým z umělců promluvit?

Jaroslava: Účinkovala tam třeba Czáková, Machálková, Kalousek, Laufr, Ztracený nebo skupina Eldorádo.

Lenka: V jejich blízkosti jsme se ale v zákulisí neocitly. Čekala jsem, že budeme mít k dispozici nějakou místnost, kam si budeme moci odložit věci. Ale nic jsme neměly, jen jsme čekaly za pódiem, což nebylo kvůli deštivému počasí moc příjemné. Do zázemí účinkujících jsme se nedostaly. Ale nijak nás to nemrzelo, žádný náš idol, se kterým bychom se chtěly setkat, tam beztak nebyl.

Užívaly jste si to?

Lenka: Určitě, i jsem mamině říkala, že bych do toho příští rok šla znovu. Ona už nechce.

Jaroslava: Bylo příjemné, že jsme soutěžily obě. Přeci jen se tak člověk v zákulisí cítí líp. Má přímou podporu toho druhého a je klidnější, protože může s někým blízkým sdílet své pocity.

Skončily jste na druhém a třetím místě, nezáviděly jste si ceny?

Pro Lenku Tovarovou a Jaroslavu Kubátovou jsou největší srdcovou záležitostí muškáty.

Lenka: Nevím, jestli to tak udělali záměrně, abychom se nepopraly, ale ceny jsme dostaly stejné.

Jaroslava: Obě jsme vyhrály jako hlavní cenu profesionální křovinořez. A musím pochválit, že je vynikající. Můj muž si ho hrozně chválí.

Lenka: Ještě jsme vyhrály roční předplatné Zahrádkáře, publikace o zahradách nebo květinách, substráty a propagační předměty od Regionu. Určitě nic z toho nepřijde nazmar.

Když se vrátím k zahrádkaření, je to váš celoživotní koníček?

Jaroslava: Baví mě to celý život. Jsem z vesnice a vždycky jsme zahrádku měli. Zhruba před deseti lety se mi navíc splnil velký sen. Dlouho jsme měli jen užitkovou zahradu a u ní malou okrasnou. Co se děti odstěhovaly do svého a nezavařujeme jako Fruta, jsme záhony zrušili a nechali jen okrasnou zahradu. Plán nám zpracovala zahradní architektka. I když je zahrada malinká, tak se mi strašně líbí. Kvete od jara až do zimy. Je to takový náš ráj a balzám na duši. A než jsem odcházela do důchodu, tak mi muž udělal i zimní zahradu. Zahrada je můj koníček číslo jedna.

Lenka: Já jsem v tom vyrůstala, a i když jsem jako dítě neměla ráda povinné okopávání záhonů, tak jsem měla k zahradě kladný vztah. Když jsem se pak přestěhovala do svého domu, přišlo to úplně samo. Najednou musely být kytky na oknech a na pergole. A teď, když jdeme kolem zahradnictví, mě manžel vždycky otáčí na jinou stranu s tím, že už toho máme doma dost a není to kam dávat. Zahrada pro mě není úplně koníček číslo jedna, ale hledám v ní odreagování a relax.

Návrh zahrady vám zpracovávala architektka, neměla jste chuť si ji naplánovat sama?

Jaroslava: Dávala jsem architektce podklady, co bych na ní chtěla mít. Že když sejde sníh, bude tam čemeřice, pak začnou kvést cibuloviny a další květiny. Návrh, jak kytky zakomponovat a jak bude zahrada vypadat, jsem nechala na ní. My jsme si pak všechny kytky sehnali a zasadili. S výsledkem jsem strašně spokojená.

Stačí vám na zahradu prostor, který máte, nebo byste se rády rozpínaly, co by to šlo?

Jaroslava: V mých letech už mi naprosto stačí, co mám. Jen uvažuji o tom, že si na chatě založím záhonek s bylinkami. To mě láká.

Lenka: Já bych, kdyby to šlo, neustále zvětšovala. Pořád vymýšlím, kam by se ještě dalo něco vtěsnat, ale bohužel už není kam.

Podléháte trendům, nebo vydržíte mít zahradu spoustu let úplně stejnou?

Jaroslava: U mě je dobré, že občas nějaká kytička zajde. Léta letoucí jezdíme na lounský veletrh Dům a zahrada, na něm si vždycky dokoupím nové kytičky na prázdná místa. Z gruntu bych zahradu neměnila.

Lenka: My nemáme okrasnou zahradu zatím tak dlouho, aby se mi už okoukala.

Je něco, čemu jste vyloženě propadly?

Jaroslava: Muškátům v oknech. Každým rokem měníme barevnou kombinaci, napřesrok třeba plánujeme, že budeme mít kombinaci červených a růžových.

Lenka: Jeden rok jsme je vyměnily za petunky, ale honem rychle jsme se vrátily k muškátům. Ty jsou naše srdcová záležitost.

Jaroslava: Petunky přestaly kvést někdy v září a my jsme zvyklé, že nám muškáty kvetou až do zámrazu.

Je nějaká práce kolem zahrady, která vás rozčiluje? Třeba sekání trávy?

Jaroslava: Ne, zahrada je celá pro radost. A sekání trávníku nás naopak baví.

Lenka: U nás to samé, věčně se s manželem dohadujeme, kdo poseká, protože bychom rádi oba.

Jaroslava: Trávník máme malý, za dvacet minut mám posekáno.

Dokážete si představit žít jen v bytě bez zahrady?

Jaroslava: Vůbec ne. S deseti vykřičníky.

Lenka: Já taky ne. Vyzkoušela jsem si to, když jsem byla na škole a měla privát v paneláku. Připadala jsme si v něm jak v kleci.

Počítám, že klasický model zahrádkářů v zahrádkářské kolonii, kteří pěstují hlavně zeleninu a ovoce, by nebyl nic pro vás?

Lenka: To by musela být velká krize, abychom do něčeho podobného šly.

Soutěžíte teď aktuálně o něco?

Lenka: Pořád mám něco v Překvapení a ve Chvilce a před nedávnem jsem v Překvapení vyhrála proměnu vizáže. Jela jsem do Prahy strávit relaxační den, kdy jsem byla u kadeřníka, nalíčili mě, oblékli a proměnu vyfotili. Bylo to moc příjemné. Když vás líčí odborník, tak spoustu věcí zakryje, připadala jsem si opravdu jako jiný člověk. Jenže to večer smyjete a druhý den jste zase zpátky. (směje se)

Byla změna výrazná?

Lenka: Změnu jsem asi nejvíc pocítila v podobě rady v oblékání. Stylistka měla opravdu dobré nápady, na které bych nepřišla. Zjišťuji to hlavně zpětně, protože si toho všímá okolí.

Markéta Hartlová