Jak jsem potkal papeže
Když jsem v roce 1993 pobýval v Římě, zavítal jsem také do Vatikánu. k mému nemilému překvapení nás před vchodem do baziliky sv. Petra zastavila pověstná vatikánská "švýcarská" garda a její velitel nám oznámil, že vstup bude povolen až za několik hodin, poté, co skončí audience poutníků u papeže Jana Pavla II.
Zeptali jsme se gardisty, zda by bylo možné se této audience, na kterou se sjelo několik stovek poutníků z celého světa, také zúčastnit. Že jsme přijeli až z České republiky. Velitel gardy zavolal jednoho z pořadatelů a naši žádost mu tlumočil. Pořadatel se zeptal, proč jsme si nevyzvedli na pražském arcibiskupství vstupenky na audienci. Odpověděli jsme, že jsme o tom nevěděli. Muž chvíli přemýšlel, pak někam telefonoval. Za chvíli přišel z baziliky sv. Petra jiný muž v tmavém obleku, srdečně nás pozdravil a vyzval, abychom ho následovali. Posadil nás na několik volných židlí, pár metrů od stolce, na nějž měl papež usednout. Několik minut napětí a pak již propukla celá bazilika v ohlušující jásot a bouřlivé ovace, které jsem až dosud znal jen z fotbalových stadionů . Svatý otec pomalu kráčel středem baziliky, poutníci se na něho "vrhali", podávali mu ruce, on jejich stisky opětoval a všem žehnal. Atmosféra nás strhla, a když nás papež míjel, vyváděli jsme jako smyslů zbavení. Moje žena vyskočila na židli, několikrát zmáčkla spoušť fotoaparátu, a tak máme nezapomenutelný okamžik navždy zachycený.
V Janu Pavlu II. odešla jedna z největších osobností 20. století, člověk, pro něhož byla víra, pokora, láska a tolerance nade vše.
Tomáš Bednařík
