Současná sestava Modré Muziky. Uprostřed hostující zpěvák Vráťa Velek.

„Hrajeme českou dechovku a od podlahy,“ říká kapelník

Modrá muzika odrazila k další padesátce

NOVÉ STRAŠECÍ. Když se ve Strašecí zeptáte na trombonistu Zdeňka nebo tubistu Miroslava Thumu, většinou každý uznale pokývá hlavou a dodá: „No jasně – Modrá Muzika.“ Je to až neuvěřitelné, ale oba sourozenci stáli v roce 1975 u zrodu tělesa, které je v hudebním světě synonymem poctivé dechovky. S kapelníkem Zdeňkem Thumou si povídáme, jaká úskalí přináší být hlavou třináctičlenného hudebního ansámblu a zda po padesáti letech nepomýšlí na kapelnický důchod? Protože jsme oba muzikanti a dobře se známe, dovolte mi lehce familiérní tón našeho rozhovoru.

Zdeňku, v roce 1975 ti bylo osmnáct a brácha Míra byl o čtyři roky mladší. V té době kluci vašeho věku většinou chtěli hrát bigbít, country nebo folk. Čím to, že vám učarovala zrovna dechovka?

V roce 1975 jsem s Modrou Muzikou dělal kapelnické zkoušky a přehrávky. Ale před tím už jsme čtyři roky hráli doma. Táta na harmoniku, já na baskřídlovku a brácha na trumpetu. Jednoho krásného dne zaklepal soused pan Jarda Horák, jestli nepotřebujeme bubeníka a přivedl s sebou ještě zeťáka trumpetistu Josefa Šinera. Pak se přidal Jirka Černý na trumpetu, Vítek Novák a Luboš Kuchyňka na klarinety a Zdeněk Holar na bastrumpetu. Když jsme se trošku rozehráli, tak jsem přizval kapelníka Jaroslava Brabce, ke kterému jsem chodil původně na harmoniku. Ten když to viděl, tak k nám přivedl starý muzikanty na doprovody a přinesl noty. Začali jsme zkoušet v hasičárně a pak v Osvětové besedě. Ostatně hasičský sbor Nové Strašecí byl náš zřizovatel a díky tomu vznikl název Modrá Muzika. Naše první zpěvačka byla Miluška Bachledová.

Kromě trombónu hraješ na baskřídlovku, harmoniku, klávesy. Zkusil bys popsat, co tě na dechovce baví?

Určitě je to melodičnost těch písniček a to, že si je s námi lidé rádi zazpívají. Řekl bych, že dechovka přináší dobrou náladu. Jinak si rád zahraju i jiný žánr. Z dechovky mám rád klasiku, jako jsou skladby od pánů Vacka, Vejvody a Valdaufa, z mladších autorů pak Ladislava Kubeše nebo Vildu Bereše.

Má Modrá Muzika nějaké vzory, kterým by se svým zvukem chtěla přiblížit?

Nikdy jsme nechtěli někoho kopírovat a snažíme se o svůj zvuk. Je samozřejmé, že když hrajeme písničku od Moravanky, tak se to snažíme hrát jako oni. Ale jinak jdeme svojí cestou a tou je poctivá česká dechovka hraná pěkně od podlahy.

Že Modrá Muzika hraje 50 let, je fenomén. Jste početné těleso a vystřídalo se tu spousta muzikantů. Prozraď nám svůj kapelnický recept na to, aby kapela hrála radostně a držela pěkně pohromadě?

Jestli je kapela v pohodě, poznáš podle záskokářů. Když muzikantovi zavoláš, že bys ho potřeboval na záskok, a on ti řekne, že si s námi rád zahraje, tak je to pro nás dobrá vizitka. Nikdo se tu nad nikoho nepovyšuje a ani já nejsem autoritářský typ kapelníka. Rád věci řeším domluvou nebo nad nimi mávnu rukou.

Je výhodou, že vedle bráchy hraje v kapele velká část rodiny Thumů?

Někdo by mohl říct, že je to spíš na obtíž. (smích) Ale vážně. V kapele dnes hrají moji dva synové (Zdeněk a Martin) a zpěvačka Lucie Thumová je ženou mladšího z nich. Výhoda je, že když je nějaký problém, tak to v klidu probereme mezi sebou a nemusíme to řešit hned s celou kapelou.

Mrzí tě, že dnešní mladá generace nemá o dechovku zájem?

Mám pocit, že mnozí z nich na koncertě dechové kapely nikdy nebyli. A neví, jak zní trumpeta, baskřídlovka nebo tuba a jak pěkné je, když se všechny ty nástroje dobře sehrají dohromady. Jak brácha, tak můj mladší syn učí na základní umělecké škole a říkají, že mají problém sehnat hráče na žesťové nástroje. A hlavně aby u toho vydrželi. Situace je v tomto ohledu jiná na jihu Čech a nebo na Moravě. Čím to je, si nedovedu vysvětlit, snad rodinnou tradicí. Bohužel většina dnešní mladé generace žije v domnění, že dechovka je Eva a Vašek.

Kterého úspěchu s Modrou Muzikou si nejvíc ceníš?

Že jsme si zahráli na festivalech profesionálních kapel. Ať už je to Kubešova Soběslav nebo Kněževeská dechparáda, kde jsme hráli po boku kapel jako Moravanka, Babouci, Mistříňka nebo Krajanka. Vystoupili jsme i ve filmu Dušana Kleina Vážení přátelé, ano natáčeném v Rakovníku. Rádi vzpomínáme na hraní v německém Dietzenbachu. Cením si také toho, že s námi jako hosté zpívali – a někteří dodnes zpívají – osobnosti jako Blanka Tůmová, Ivana Zbořilová, Jirka Škvára, Jarda Čedík, František Merhaut, Sláva Beneš, Standa Procházka st. nebo Vráťa Velek. Jsem si jistý, že pokud by se u nás necítili profesionálně, tak by s námi zpívali možná jen jednou. (smích)

Padesátka je důvodem k bilancování i výhledům do budoucna. Nepomýšlíš na předávání kapelnické taktovky?

Překvapilo mě, jak to všechno uteklo. S muzikou je mi pořád dobře, a tak neřeším ani předávání kapely. Je to i tím, že tu hrají moji synové. Tradice tak pokračuje a můžeme vyplout směrem k další padesátce.

Sláva Vaic