Tradiční šampaňské skropilo dvě nové knihy Karla Krátké pouze decentně.

Karla Krátká pokřtila své dvě nové knihy

Podesáté a prý naposled

RAKOVNÍK (lep). Téměř s jistotou lze tvrdit, když se v programu akcí dočteme, že se chystá křest knih Karly Krátké, že nás čeká zajímavý program. Její křty (ten, který proběhl v neděli byl již desátý) totiž nejsou nikterak tuctové.

Před čtvrtou hodinou je Heroldova síň již téměř zaplněná. Nevím, zda to je tím, že křtí bývalá učitelka, ale prostora se začíná plnit od zadních řad, takže těsně před začátkem je prázdná už jen první brázda. Přesně ve čtyři předstupuje Karla a děkuje svým čtenářům i těm, kteří se na jejích knihách tak či onak podíleli, všem, kteří přišli, a pochopitelně i všem účinkujícím. „Jednoho podzimního dne roku 2005 jsem se po měsících váhání a nejistoty rozhodla předstoupit před posluchače a nabídnout jim své verše a písničky. Asi jako každý, kdo se rozhodne přijít s kůží na trh, jsem i já tak trochu počítala s tím, že tímto počinem udělám díru do světa. Jistá díra, pravda, vznikla, a měla podobu dosti velkého otvoru v mé peněžence. Jak známo, nejsem až tak velký optimista, přesto doufám, že se časem tato podnikatelská rána začne pomalu zacelovat, ale kdo ví. Možná bude všechno, jako většinou, jinak,“ uvedla a s kytarou v ruce zahájila zhruba dvouhodinový program.

Po ní nastoupil její dlouholetý přítel a kolega kantor Ivo Mička, aby se pokusil odpovědět na několik otázek začínajících tázacím příslovcem jak. To je totiž nejčastější slůvko, s nímž se u Karly Krátké setkáváme. „Inspiroval jsem se jím a své dnešní vyprávění s podtitulky – Jak jsem se s Kájou seznámil, Jak šel život, Jak se před jejím tvořením hluboce skláním a Jak jí nevěřím, že se dnes setkáváme naposled – nazval Jak jsem se tolikrát podivil.“ A skutečně vylíčil všechna svá setkání s Kájou, kdy ho dokázala překvapit a neopomněl zmínit i její úspěchy: „Se svou kytarou a poe­zií se vydává do Prahy i jinam, čile koresponduje s Ludvíkem Vaculíkem, a nejen s ním. Na oplátku přivádí do Rakovníka pěvecké, muzikantské a recitátorské kolegy, špičkové umělce. Nechybí ani v prestižním celostátním almanachu poezie něžného pohlaví – Královny slz a ostružin, vydaném v roce 2010.“

Po tomto úvodu již následovala mozaika složená z básní a povídek z pera Karly Krátké a písní, jež byly doménou nevšedních hlasů Evy Kriz-Lifkové a Evy Dvořákové. Zatímco druhá z Ev se sama doprovázela na kytaru, doprovodem Evy první byl tradičně skvělý klavírista Milan Dvořák. Recitace byla letos převážně na bedrech Milady Pochmanové a Věry Šafránkové. Po úžasných melodiích dospěl večer k závěru a došlo na křest dvou nejnovějších publikací. Sbírky básní, jež je rozdělena do tří částí: Pozdní sběr, Noční žízeň, Je vybíleno, s názvem Jakou barvu má srdce a dlouho avizovaných povídek Stopy v nás. A nelze než souhlasit s tím, co pronesl Ivo Mička: „Kája nám chce namluvit, že už se takhle nikdy nesetkáme, že je vybíleno. Však ony si ji písmenka a slova samy najdou. Proto žádné loučení, jen gratulace k celému vynikajícímu dílu.“

Lenka Pelcová