Šansoniérka Szidi Tobias přikurtovala posluchače do sedadel
Neviem, prečo sme tu poprvé?
RAKOVNÍK. Na pódium vchází „potíško“ – bez potlesku. Ten už jí vybrala nastupující kapela. Na hlavě modrý šátek „na babku“ a k tomu stylově modré „poltopánky“. Očkem hodí po publiku, po kapele a půl litru vody na stole. Jeho obsah zmizí během hodinu a půl dlouhého koncertu v jejím hrdle. V hrdle kde bydlí hlas, který dokáže přikurtovat do sedačky. Jen těžko se zvedáte.
Přesto, že slovenská šansoniérka Szidi Tobias má už čtyři křížky za sebou, do povědomí českého posluchače vstoupila relativně nedávno. Zásluhu na tom má textař Michal Horáček, který dál „Východňárce s hlasem mrazivým“ prostor na svém albu Ohrožený druh.
„Prechodili sme Čechy krížom, krážom. Neviem, prečo sme tu poprvé?“ Přivítá jemným sarkasmem rakovnické publikum. Hned první replika napoví další polohu Szidi Tobias – hereckou.
Zaplněný sál dává tušit, že Rakovničtí vědí, na koho v neděli večer přišli. Na velký hlas, jen těžko srovnávaný s hlasem Hany Hegerové, Ljuby Hermanové nebo „kočky ze Záběhlic“ – Věry Nerušilové. Není to ani jejich konglomerát. Hlas Szidi Tobias je nezaměnitelný, pohybující se s lehkostí ve všech polohách i odstínech. A je jich hodně.
Dala som milému, Tak málo lásky, Prší dášť potichúčky, Smutná, Jediná, Lojzko... Jen namátkový výčet názvů písní dává tušit, že se pohybujeme v čistě šansonových vodách námětů jako láska – naplněná i nenaplněná, radost, smutek, melancholie...
Kromě ukázek z předchozích třech alb předvedla slovenská diva v Rakovníku zbrusu nové CD Do vetra – poskládané z hudby životního partnera Petra Lipovského a převážně textů Michala Horáčka. Přes kořeny dovezla Szidi do Rakovníka i svoji kapelu. Komorní kvintet složený převážně ze slovenských muzikantů (jen moravská výjimka na postu akordeonu) je citlivou podporou jejího drsnosametového hlasu. A protože o ten jde spolu s textem u šansonu především, stojí za zmínku i brilantní práce dvojice zvukařů (Jirko a Mirko).
A diváci? Pokud by jim zpěvačka položila úvodní otázku ještě jednou při závěrečné děkovačce, jistě by odpověď zněla: „Ani naposledy.“
Sláva Vaic
