Yvetta Simonová

Milan Drobný uváděl a zahájil koncert v novostrašeckém KC.

Téměř dvě stovky posluchačů vzpomínaly se Simonovou a Drobným

Písničky, které ještě neodvál čas

NOVÉ STRAŠECÍ. Tak, jako jsou věčně živé některé vzpomínky, jsou věčné i některé písničky. Jsou i místa, která se nemění a stejně tak i někteří lidé působí, jako by se jim čas vyhýbal. Přesně takový dojem jsem měla, když jsem ve čtvrtek 29. dubna dorazila do NKC a z pódia jsem slyšela zpívat Milana Drobného. V dojmu mě pak utvrdil i příchod Yvetty Simonové, které bych dvaaosmdesátku rozhodně nehádala.

Když se sejdou takovéto dvě stálice, nemůže být program zaměřen jinak než na vzpomínání. To zahájil Milan Drobný setem písní, k nimž napsal text Jiří Grossmann. „Jirka byl ohromně pohotový člověk, uměl z fleku něco vymyslet. V roce 1969 jsme napsali pro Bratislavskou lyru píseň Bambule bijou bác a na něho, jako na autora textu, se sesypali novináři i porota, protože se zdál být závadný text. Odzbrojil je tím, že je to první díl, že druhá část bude mít název Řeřicha říká řach. A měli jsme je z krku, protože tohle se slovensky říct téměř nedá,“ zavzpomínal a poslal mu písničku, kterou napsal jako jednu z posledních – Ztrácím svou lásku.

Po tomto úvodu došlo na scéně k podstatné změně, Milan Drobný pozval na pódium dámu číslo jedna českého jeviště Yvettu Simonovou. Diváci tleskali, ale paní Yvetta si s nástupem dala poněkud na čas. „Musím se pochlubit, šla jsem druhou stranou a pak jsem si řekla, že tudy je to lepší, tak jsem se vrátila,“ vysvětlila záhy své malé zdržení a přinesla posluchačům dárek v podobě písniček, které velmi dobře znají. „Vrátila jsem se k nim po dlouhé době, jsou to skladby, se kterými jsem začínala, když jsem dostala nabídku od Karla Vlacha. Přišla v pátek a od té doby je to můj šťastný den... Pane dirigente, buďte tak laskav...,“ zahájila větou, kterou s ní mají pamětníci spojenou, a která během večera zazněla ještě několikrát. V její části programu nechyběla píseň z muzikálu My fair lady či známé skladby jako Chtěla bych kapelu ze samých pozounů nebo Říkej mi to, prosím, potichoučku. „O této písničce jsem strašně dlouho pochybovala, když mi je Karel Vlach nabídl, zdráhala jsem se, že je moc osobní, ale líbil se mi její lyrický text a přestože jsem si říkala, že už ji dnes zpívat nemohu, zařadila jsem ji do svého repertoáru.“

Pochopitelně nechyběly ani duety známé v podání Simonová – Chladil. Zda nemá Milan Drobný problém s jinak posazeným hlasem, než měl Chladil, nám vysvětlil velmi jednoduše: „Yvetta už má dnes hlas posazený níž a navíc jsem všechny skladby, které zpívala s Milanem, přepsal v nových aranžích. Chtěl jsem se podívat do Ameriky a dlouho jsem se tam nemohl dostat, tak jsme se tam podívali spolu s Yvettou v roce 1995, takže už spolupracujeme patnáct let.“

Lenka Pelcová