Letušku Zuzanu Toužimskou z Rakovníka vyřadili zákeřní šachisté
STALA SE ČTVRTMILIONÁŘEM
Zuzanu Toužimskou z Rakovníka zná od minulého týdne takřka celá divácká obec televize Nova. Před zraky milionů lidí usedla do horkého křesla soutěže Chcete být milionářem a ve dvou večerech získala 320 tisíc korun. Vladimír Čech představil soutěžící jako palubní průvodčí Českých aerolinií. My jsme se s úspěšnou ženou krátce po soutěži sešli a získali od ní další velmi cenné informace. Pokud tedy chcete být milionářem, čtěte následující řádky velmi pozorně.
- Co musí člověk udělat pro to, aby se stal letuškou?
Musí asi opravdu chtít. První podmínkou jsou jazykové zkoušky z anglického jazyka, kde je požadovaný stupeň čtyři a výš, a dále musíte znát ještě jeden světový jazyk. Pak probíhá vlastní konkurs, kde je celá řada otázek z různých odvětví, hodnotí se, jak člověk vypadá, jak jedná, jak chodí, jaké má charisma. Než nastoupíte, musíte projít také náročným lékařským vyšetřením a pohovory a testy u psychologa. Já tohle martirium absolvovala ještě za totality, u aerolinií pracuji od února 1985.
- Předpokládám, že podobnou prověrkou jste musela projít také v soutěži Chcete být milionářem? Kdo vás přihlásil?
Já sama. Už když soutěž začala, říkala jsem si, že to je jediná rozumná hra, kde skutečně záleží na všeobecných znalostech.
- Kolik jste protelefonovala?
Myslela jsem, že to bude muset jít do tisíců, ale nakonec to nebylo tak strašné. Počkala jsem si na Vánoce, na Štědrý den. Vycházela jsem z toho, že o Vánocích nemá tolik lidí myšlenky na soutěže, navíc ani v této době Nova nevysílala reklamy na milionáře. Tak jsem si říkala, že bych mohla mít šanci. Volala jsem nakonec sedmkrát. Tarif je asi 59 Kč za minutu, takže mně přišel účet na tři sta korun. V telefonu mi po zodpovězení otázek sdělili, že se do dvou dnů ozvou. A skutečně zavolala paní z produkce, že jsem postoupila do dalšího výběru, a že mi musí položit dalších pět otázek, a to hned. Měla jsem deset vteřin na odpověď, dvě otázky byly s výběrem odpovědí, ostatní bez výběru. První otázky byly jednoduché, těch pět bylo složitějších. Jednu jsem nevěděla vůbec, dvě jsem věděla stoprocentně, dvě téměř. Např. na otázku, kdy dostal Jaroslav Seifert Nobelu cenu, jsem řekla rok 83, ale správně to bylo v roce 84, takže asi rozhodovalo, kdo je blíž. Znovu mi řekli, že když se dostanu mezi 10 vybraných, že opět zavolají. A pak už volali, že jsem vybrána na natáčení.
- Kdy přišel den D?
Pozvali nás 3. a 4. ledna. Při natáčení byla docela legrace, lidé z Novy jsou bezvadní a ohromně vstřícní.
- Co rozstřel? Je hodně těžké zvládnout výpočetní techniku?
To byl docela průšvih. Nejsem zvyklá pracovat na počítači, a byli tam dva tři mladší kluci, kteří měli úžasný prstoklad, já jsem proti nim jen datlovala, takže to byl můj hendikep.
- Dostala jste velmi zajímavé otázky. Obzvláště devátá za 160 tisíc byla docela zákeřná. Který pták zaútočil jako první v hororu Ptáci?
To bylo opravdu nečekané. Já ten film viděla kdysi dávno, takže jsem si jen velmi obtížně vzpomínala.
- Při využití přítele na telefonu jste volala jakési Lence. Představila se jako Plesková, takže jsme tušili, že jste se o radu obrátila na profesorku rakovnického gymnázia. Právě ona bez zaváhání odpověděla na otázku z oblasti české literatury za 320 tisíc korun.
Ihned po přečtení otázky mi bylo jasné, že se bude telefonovat. Měla jsem na telefonu ještě svého otce, který je kovaný v němčině a věcech kolem umění, a také manžela, který je zemědělský inženýr, má dobré všeobecné znalosti a zajímá se o sport.
- Paní Plesková tak nesla kůži na trh s vámi. Nedovedu si představit, jak by se jí šlo druhý den do školy, kdyby neznala odpověď?
Naštěstí to dopadlo dobře. Ani na vteřinu nezaváhala, takhle jistá nápověda se opravdu hned tak nevidí.
- To mě právě zajímalo, kdybyste si bývala nápovědu ušetřila, koho byste se zeptala na otázku za 640 tisíc, která vás nakonec ze soutěže vyřadila. Kolik šachistů bylo letos na mezinárodním turnaji v Pardubicích? To snad nemůže vědět vůbec nikdo.
Tak to máte pravdu. To byla otázka spíš za dvacet milionů. To by se mohli stejně tak zeptat, kolik je žraloků v moři.
- Hned v úvodu jste se obracela na diváky. Dá se vlastně divákům v milionáři věřit, nejsou tam aby blufovali, podobně jako Vladimír Čech?
Hned ve druhém kole jsem dostala docela zákeřnou otázku. Dáma jako karetní výraz. Tak na 90 procent jsem tušila správnou odpověď, ale jistá jsem si nebyla. Ale nedovedla jsem si představit, že bych vypadla na druhé otázce, to bych snad musela dát v práci výpověď a chodit kanály. Proto jsem se pro jistotu obrátila na diváky. Myslím, že mají pomáhat. Já jsem se shodou okolností bavila s jednou paní z publika. Vysvětlovala mi, že valná většina lidí, kteří chodí do hlediště, jsou z Prahy a okolí. Jsou to většinou důchodci, kteří si tím přivydělávají.
- Co Vladimír Čech. Dokázal vás znejistit?
Já bych řekla, že mě moc neviklal. Pokud člověk zná správnou odpověď, těžko se nechá zmást. Záleží, jak jste silní v kranflecích. Byl fajn.
- Na začátku soutěže jste naznačila, jak naložíte s výhrou. Dům, dovolená, ale také charitativní účely. Ale neřekla jste, jak velkou výhru hodláte dělit. Nakonec jste získala 320 tisíc. Platí váš záměr?
Určitě ano. Jakmile výhra přijde, což podle smlouvy může být až do jednoho roku od účasti v soutěži, bude ještě zdaněna 20 procenty, takže zbude asi 250 tisíc. Ale i tak bych chtěla prostřednictvím nadace věnovat část výhry na dětskou onkologii.
- Jste teď v Rakovníku slavnější?
Já jsem v Rakovníku nikdy slavná nebyla. Vychodila jsem tu střední školu, pak jsem tady dlouho nežila, až po svatbě jsme se přestěhovali do Lišan a nyní do Rakovníka. Znám tu vlastně jen pár lidí. I když teď po televizním odvysílání soutěže se mi dvakrát stalo, že mě oslavila úplně neznámá paní prodavačka v obchodě.
- V jaké další soutěži vás uvidíme?
No já myslím, že už to stačilo. Žádnou lepší soutěž zatím televize nevymyslely. A do horkého křesla v milionáři se může člověk dostat jen jednou za život. Takže mám vybráno.
Pavel Sklenička