HŘEDLE. Neděle 5. srpna, 14 hodin. Do široce otevřené brány Spongilitu s.r.o. ve Hředlích proudí davy lidí, aby si prohlédly díla sedmi sochařů, kteří se zde učili pracovat se džbánskou opukou. Návštěvníkům vyhrává Brass Band, čichu libá vůně grilovaných selátek a ve stánku se točí první kalíšky velkých a malých krušovických piv. Opět je tu závěr měsíční sešlosti sochařů, závěr Mezinárodního symposia Džbán. Je tradiční a přitom mimořádný, protože je jubilejní, desátý.
Byl to původně obyčejný zemědělský dvůr statku hospodáře Václava Hese, ve kterém se přehlídka bílé opukové krásy koná. Protože ten však bez dědice zemřel, převzal hospodářství stát a po něm pak obec Hředle. Ale to už byla devadesátá léta a „začalo koketování s opukou,“ jak vyjádřil situaci starosta Hředel Karel Vitner. V r. 1991 tady začíná Václav Petrbok, který se následně spojil s jednatelem firmy Spongilit s.r.o. s Ladislavem Pellerem. Následnou nelehkou historii symposií vyslechli z úst Václava Zoubka návštěvníci spolu s významnými hosty, přednostou OkÚ Ivanem Koleňákem, senátorem Ivanem Havlíčkem a místostarostou Rakovníka Zdeňkem Nejdlem. Ze sochařů pak tu byl prof. Jan Hendrych z AVU, dále Ivan Jilemnický, Ladislav Janouch, Václav Gatarik, Tomáš Istler, a další.
„V roce 1992 mi zatelefonoval tehdejší tajemník Unie českých výtvarných umělců, že mají peníze na zakládání symposií. Ta, že musí mít mezinárodní charakter, aby naši čeští výtvarníci mohli jako reciprocitu nabízet svým hostitelům v zahraničí i nějaká česká symposia,“ vysvětluje Zoubek, který v té době spolu s Petrbokem a starostou Vitnerem o džbánském sochařském symposiu přemýšlel. Když se zástupci unie přijeli do Rakovníka podívat, bylo dohodnuto. „Tak jednoduché to ale nebylo, chyběl kámen,“ vzpomíná Zoubek. Situace se opakovala i následující dva ročníky. Pak nezbylo, než posbírat nějaké drobotinu v okolí a něco dovést až z lomu na Přední Kopanině. Ze soch se nedochovala žádná. Organizátoři totiž naivně nejlepší díla instalovali na náměstí. Během dvou měsíců byly sochy rozbity na kousky. Poučeni, na druhé sympozium pozvali méně sochařů a rovnou v úvodu jim řekli, že musí dělat malé komorní věci, které by šly schovat pod střechu. Kámen pochopitelně zase nebyl, takže se zase paběrkovalo a sochy se instalovaly v hředelské hasičárně.
„Spongilit nás přijal až na třetí ročník. Byli tu tři sochaři, ale sochy se opět dělaly z nějakého zbouraného domu, protože lom byl otevřen až v roce 1995. Teprve tehdy začalo mít symposium standardní podobu. Myslím, že se jeho smysl, setkávání a učení se stále mladších sochařů, naplňuje. Má tedy perspektivu. Odpusťte mi, když jsem vloni se skepsí říkal, že symposium asi ukončíme, protože sochařů ubývá. Už se těším na druhou desítku,“ prohlásil na závěr ředitel Zoubek.