Rozhovor
s Radkem Macháčkem, technikem České televize
SPÍ POD STOLEM SE ZNĚLKAMI UDÁLOSTÍ A SPORTU
Mezi redaktory a provozními pracovníkty ČT, kteří nepřestávají konat své povinnosti, byť jejich celé vysílání vidí je v 850 000 domácnostech, je také rakovnický pětadvacetiletý občan Radek Macháček, technik ČT. S jsem hovořila v pátek 5.1.2001 v Rakovníku.
Co je náplní vaší práce a jak vypadá váš denní režim?
Jsem programově provozní pracovník ČT Praha, připravuji po technické stránce reportáže do vysílání zpráv.
Pracujeme ve dvousměnném provozu, ale za současné situace mám-li dopolední směnu, zůstávám i odpoledne, protože pomáhám redaktorovi Petrovi Jirotkovi z “Dobrého rána s českou televizí”. Jezdím s ním i do terénu, natáčíme různé reportáže, pak je střiháme a on je namluví. Chci získat co nejvíce zkušeností, práce v televize je můj obrovský koníček, odmala jsem si přál v tomto médiu pracovat. Dokumentujeme všechno, co se děje před budovou ČT, když vyjíždíme ven, setkáváme se zde s občany, kterým náš osud není lhostejný. Jejich pozornost nás dojímá a dělá radost. Děkujeme.
Kde a jak vůbec spíte?
V nejvypjatějších situacích jsme chodili spát ve tři ráno, sledovali jsme nejnovější zprávy ČTK o událostech kolem České televize. Spali jsme tak dvě hodiny, protože od šesti je “Dobré ráno”, které se stále vysílá, tak jako vše ostatní. V redakci “Dobrého rána” taky spíme. Vybaven polštářkem a spacákem spím pod jedním kulatým stolem, vejdeme se tam dva. Jinak je podlaha redakce spacáky pokrytá. Hned druhý den po svém jmenování za mnou přišla paní Bobošíková a chtěla znělky vysílání “Událostí” a “Sportu”. Řekl jsem, že je nemám a pak jsem měl obavu, že by se nám mohly kazety z našeho pracoviště ztratit. Brali jsme si je tedy sebou na noc a schovávali je u spacáků.
Vy do kontaktu s redaktory ve velíně nepřicházíte?
Když je to nutné, taky se tam dostaneme, když nás ochranka pustí. Dneska už je to daleko volnější, ale stále je to ještě složité. Velín má dva vchody a oba jsou střeženy ochrankou, šest členů ochranky u jednoho vchodu a u druhého totéž. To jsou lidi, kteří mají příkaz od pana Hodače tam nikoho nepouštět a když někoho pustí ven, nesmí ho pustit zpátky. Ale včera (4.1.2001) už za mnou redaktoři z velína přišli s reportážemi a říkali, že se dostali ven a zpátky že je ochranka pustí taky. Pan Hodač je pryč, je to mírnější. Ale lidé z ochranky mají strach, aby na to ředitel nepřišel. Ztratili by práci.
Nenormální situace trvá už víc jak čtrnáct dní. V jaké náladě se vy a vaši kolegové nacházíte?
Napětí existuje, ale nálada je optimistická, prostě to musíme dotáhnout do konce. Jsme na jedné lodi, držíme při sobě a z našich požadavků neustoupíme. Chtěl bych vzkázat občanům, aby nezapomněli, až budou v roce 2002 volby, volit zodpovědně, jde o nás všechny. Teď už mám jasno, co jsou politici, nemám z toho krásný pocit. Měl jsem rád jednu stranu a určitého politika a ten mě svým postojem k tomu všemu totálně zklamal. Daniela Drtinová z jednadvacítky mi řekla, že po tomhle všem s politiky definitivně (snad profesně) končí. Ukázali se, páni politici, v pravém světle. Nezapomínejme!
Marie Procházková