RAKOVNÍK. Jedno z posledních, celkem 750 vystoupení Miroslava Donutila s názvem Ptejte se mě na co chcete… mělo minulé pondělí tu čest vidět vyprodané Kulturní centrum. Tento pořad totiž populární český herec působící na scéně Národního divadla “utne” 18. prosince a o den později se představí premiérou nového pořadu Na kus řeči. Bylo se tak na co těšit.

Začátek pořadu se o čtvrthodinku opozdil, neboť umělec uvízl v Praze v zácpě způsobené havárií. Z mírného lapsu však famózně vybruslil a využil jej jako velmi sympaticky nepompézní entrée. Elegantní, ve světle šedé košili s malým mikrofónkem, jehož funkčnost zpočátku bezprostředně zkoušel omakem či poklepem, žádné křeslo pro hosta, ale pěkně “po americku”, ve stoje. A žádné okolky, hned se vrhl na připravený paklíček otázek, jejichž autory byli přišedší diváci. A právě otázky z publika byly prvním znakem, jenž odlišoval Donutilovu talk show od produktů jeho kolegů. Byly povětšinou opravdu vtipné a – což lze kvitovat se zvláštním povděkem – i veskrze originální. Vedle řídké přítomnosti obligátních a stokrát slyšených okruhů typu kamaráda Františka Kocourka, dětí nebo zombieckého “Jaké je vaše životní krédo?” (vzpomínáte na tuto příšernou vlezlost a neupřímnost příšerné, vlezlé a neupřímné Vařechové v TV cyklu Křeslo pro hosta?) byl Donutil “donucen” čelit frontálnímu útoku ve stylu “nechal byste se znásilnit?” (replika: záleží na tom, jakého jste pohlaví) či “jsem jeden z nejlepších soustružníků – nemáte ze mě trému?” (replika: blahopřeji vám, že jste navštívil jedno z nejlepších představení). Dotaz na kadenci slov za minutu vyřešil “kulometným” citoslovcem, na humor České sody zase zdvořilou poklonou. Opravdu klobouk dolů před kreativitou diváků.

Donutil vůbec skvěle režíroval dramaturgii pořadu. Některý z diváckých podnětů přešel pouze slovem, u jiného se nechal unést a rozhovořil se na přitažlivá témata, na která vlastně ani nebyl tázán. Tak tomu bylo při úsměvných historkách o Bohumilu Hrabalovi, příhodě s těsně porevoluční koupí faxu pro Národní divadlo hrabětem Kolowratem či peripetiích se slavnou rolí poručíka Troníka v Černých baronech. První, a pohříchu skoro jedinou salvu potlesku v tomto ohledu mírně zdrženlivého publika si vysloužil brilantní etudou o “verbálně agresivním” režiséru Františku Krejčíkovi. Naopak takřka nepovšimnuto zůstalo moudro ohledně Donutilovy řídké přítomnosti na obrazovkách. Podle něj když totiž chcete být v televizi dlouho, musíte tam být krátce a málokrát. Když jen krátce, pak dlouho a na malou, epizodní chvíli neustále. Připomnělo to princip běhu na dlouhou a krátkou trať. Jak trefné pro většinu soudobých “televizních” obličejů!

Právě glanc, vytříbenost a pohotovost humoru je druhým elementem, který show původem brněnského herce řadí mimo hlavní, tuctový proud české zábavy. Několikrát, a poměrně hodně ostře a odvážně, se opřel do praktik komerčních televizí a ostatních kulturních institucí. Dech brala jeho virtuózní imitace hlasů ďábelské režisérky Věry Chytilové, či hereckých kolegů Kodeta a Hrzána. Samozřejmě, při špetce objektivity nelze popřít, že to občas vypadalo, že se Donutil situuje do středu veškerého dění na kulturně-politickém poli a že prožil řadu báječných okamžiků snad se všemi významnými lidmi, co kdy tato republika porodila. Ale tuto v jistém smyslu neskromnost lze při jeho verbální bravuře a oprávněně skálopevném postavení na scéně blahosklonně přehlédnout. Jediným záporně vyznívajícím efektem tak zbyla příliš nepropagovaná a chaotická autogramiáda v přestávce a absence standing ovation, o kterém se Donutil zmínil a na které podle mě čekal. Jen individuální vztyk těl při závěrečném potlesku proto vyzněl poněkud rozpačitě. Jinak ale museli být všichni spokojeni až do morku kostí. Vytříbený vkus totiž toho večera slavil svůj triumf.