Rakovničtí
ostrostřelci oslavili páté výročí a otevřeli expozici na Pražské bráně.
TROCHU Z RECESE, TROCHU Z LÁSKY K HISTORII
RAKOVNÍK. Bylo 12. září patnáct hodin a třicet minut, když se ozvaly v prostoru rakovnického hřbitova dvě hlasité salvy z historických předovek. Tak vzdali rakovničtí ostrostřelci hold u hrobu slavného setníka Vincenta Petráčka, který se právě v tento den před sto čtyřiceti osmi roky narodil. Spolek ostrostřelců takto vzpomíná každý rok, ale letos byla návštěva u setníkova hrobu mimořádně významná. Ostrostřelecký sbor totiž dosáhl pátého výročí svého úspěšného trvání a při té příležitosti slavnostně otevřel vlastní expozici na Pražské bráně.
Kdo byl přítomen originálnímu programu ostrostřeleckého svátku na nádvoří Okresního muzea v Rakovníku, přišel si na své. Vše odstartoval ohlušující výstřel z historického děla. Setník Jan Mikeska zavelel dvanáctičlenné setnině ve slavnostních uniformách podle stanov z roku 1862 nástup ke zpěvu bojových písní. Ostrostřelci jako jeden muž a tři ženy ukázněně nastoupili do řady, v rukou noty. A už se prostorem nádvoří, s několika desítkami přítomných diváků, rozezněla svižná předehra k bojovému zpěvu v podání dvoučlenné hudební skupiny “Krtci”. Pochod domobranecké setniny z roku 1915 má jímavý obsah. “Když jsem se s domovem loučil, matičce mé chvěl se hlas. Dej mi Bůh se dočkat hochu, až se vrátíš domů zas” Ostrostřelcům se totiž do války nechtělo. Tvrdili, že budou v domobraně ochraňovat krby měšťanů, ale císař pán nedal a museli narukovat. Nálada statečných střelců je vtělena do závěrečného textu šesté a poslední sloky. “Na zdar, hoši, známe nyní povinnost svou jedině. Sláva císaři a vlasti a té naší setnině.”
Po perfektně zvládnutém sborovém zpívání vylíčil historii ostrostřelců v Rakovníku od roku 1415 ředitel okresního muzea František Povolný. Bezesporu erudovaný znalec a jistě nadšený iniciátor tohoto bohulibého rakovnické spolku, který vznikl “trochu z recese a trochu z lásky k historii.” Předal kytičku vnučce setníka Petráčka Evě Hvězdové, poděkoval jí za dědečka, který rakovnické ostrostřelce přivedl k takovému rozkvětu, a dodal: “Nicméně paradoxem osudu je, že právě v tento, pro mne tak velký den, mi vlastně jeho pravnuk Hvězda mořil zuby. Ten mi tedy dal, na dvanáctého, na tak slavné výročí!” konstatoval k pobavení všech přítomných poručík rakovnických ostrostřelců. A opět zazněly povely: “Připravit!” “Pistoli nasadit!” “Zápalky nasadit.” “Pal!!” Jedna po druhé opět promluvily dvě historické perkusní předovky a pak se trochu pošramocené bubínky zhojily na závěrečné písni z filmu Anton Špelec, ostrostřelec - Daj-li, nebo nedaj-li medaili.
Zbývala pozvánka na právě zahájenou ostrostřeleckou expozici do Pražské brány, plné vzácných exponátů a s naaranžovanou střelnicí. První byl pozván ke střelbě do notně zmenšeného terče přednosta OkÚ Ivan Koleňák. Původní profesi nezapřel: na třetí ránu “desítka”! A kolem něj samý ostrý střelec, z nichž “nejostřejší” Milan Sklenář získal pro rok 2000 titul “krále střelců”. Střílel perkusní předovkou z padesáti metrů na malovaný terč s motivem čtyř nahých žen. “Desítkou” bylo ňadro prostřední z nich a Milan Sklenář se jedinou ranou trefil.
Tedy klobouk dolů! Historická perkusní předovka to totiž není žádná vzduchovka…
Marie Procházková