Pohybují se po našem okrese, město Rakovník nevyjímaje, auty různých barev. Zastaví o kus dál, než bydlí vytipovaná oběť, aby nebyla k dohlédnutí poznávací značka auta a pak jednají podle několika různých scénářů. Ale některé maličkosti jsou asi pro všechny případy společné. Nepoužívají zvonků, jsou vlezlí, naprosto neodbytní až agresivní a libují si v bytech bez telefonu. Ve městě si vhodný typ pro svůj záměr vyhlédnou bedlivým pozorováním domu a stačí, když se v okně ukáže obličej starší ženy a už jeden z party (bývají vždy dva) běží k domovním dveřím. Ruce nad hlavu a gestikuluje, mává a naznačuje oběti, aby sešla dolů a otevřela hlavní vchod do domu.

Výhodnějším objektem jsou pro nekalé záměry podomních “obchodníků” s nádobím a bundami rodinné domky. Nejlépe mimo centrum obce, v nějaké postranní uličce, obývané osamělou starou paní. Tam potom předvádějí svůj špičkový do detailu vyprecizovaný scénář. Vyslaný aktér pomine zvonek a pokud jsou vrátka otevřena, bouchá na domovní dveře. Když má štěstí, babička se objeví v okně a dokonce ho otevře, spustí podvodník připravenou úvodní řeč. “Jste Anička Nováková (smyšlené jméno), Lány, Příčná ulice 282? Potkalo vás, Aničko, velké štěstí, vyhrála jste první cenu! 90 tisíc korun!” Když Anna Nováková namítá, že se asi spletl, že je v obci ještě jedna paní stejného jména a té že se to bude týkat, rezolutně prohlásí: “Ne, jste to vy, ta soutěž je pro vás, ale Aničko , musíte mě pustit dovnitř, musíme dojednat tu vaši výhru.” Zmatená babička souhlasí a podá mu oknem klíče. A zlodějíček je uvnitř a mámení pokračuje. “Peníze dostanete, Aničko, ve středu (důvěrně ji položí ruku na rameno), ale musíte si teď hned ode mne koupit nádobí.” “Ale já nemám peníze,” namítá babička. “Máte, Aničko, dneska jste přeci brala důchod” (před půl hodinou ho listonoška paní Novákové skutečně přinesla) a jeho pohled se svezl na plnou peněženku na stole. “Počkejte, já dojdu pro to nádobí.” Babička ho oknem pozoruje, jak jde o kousek dál k červenému autu, vidí, že v něm sedí objemná černovláska. “Jerik” (tak nějak se podškrábnul na přiložený “certifikát”) se vrací s velkou barevnou krabicí. “Máš úzký obličej, jsi spíše zrzek a šlapeš si na jazyk” pomyslela si Anna Nováková. A už se u ní otevřená krabice ocitla na stole a rozhovor jde do závěru. “Je to za pět tisíc korun”. “Ale z čeho budu živa, nic mi nezbude.?” Jerik se chápe papíru a tužky a krouží písmem žáka třetí třídy číslice se čtyřmi nulami, jakoby snad je podivně sečítal a odčítal a dokonce bůhvíproč naznačil násobení dvaceti pěti. To všechno jako důkaz toho, že ve středu výherkyni přijde určitě padesát tisíc. Nádobí se krásně blýskalo a babička Anna si pomyslela, že stejně potřebuje svatební dárky pro své vnučky a tak si řekla proč ne.

Pět tisíc, částka vysoko nad skutečnou cenou plagiátu kvalitního nádobí značky Zetter (s korunkou nad Z), se bez smlouvání přestěhovalo do kapsy podvodníka. Když všechno skončilo, svěřila se Anna Nováková své snaše a ta zavolala na policii do Nového Strašecí. A bylo jí řečeno: “Buďte ráda, že má babička nádobí, mohlo se taky stát, že zatím co by jeden vyjednával, druhý by šmejdil po bytě a kradl. A kdyby nechtěla nádobí koupit, mohli babičce fyzicky ublížit.”