Potomci rodiny Ottů se v pátek 3. března 2000 konečně po devíti letech dočkali. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva jim dává za pravdu a potvrzuje, že české soudy porušily článek šest Evropské úmluvy o lidských právech, týkající se práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ČR totiž odmítl stížnost rodiny Ottů proti rozsudkům nižších soudů, když vycházel z podkladů, které si sice dodatečně vyžádal, ale tyto podklady nepředložil v žádném řízení a použil je až při zdůvodnění rozsudku Jinými slovy, Ústavní soud nedal možnost zástupcům rodiny Ottů, aby se před poslední soudní instancí České republiky obhájili předložením dalších průkazných dokladů a stvrdil předchozí nespravedlivý rozsudek, kterým se jejich právo na vrácení továrny zamítá. Důsledkem pak bylo, že Ústavní soud ČR nevzal na vědomí doklady o tom, že továrna na mýdlo a jedlé tuky Františka Otty byla znárodněna podle dekretu prezidenta republiky (ze 24. října 1945) neprávem. Že úsek továrny vyrábějící jedlé tuky měl méně zaměstnanců, než 150 a nikoliv přes 200, jak lživě nahlásila odborářská závodní rada továrny. Zástupci rodiny Ottů nemohli tudíž prokázat, že tento úsek zaměstnával v průměru jen 117,3 pracovníků a znárodnění tedy nepodléhal.

Právě toto nesprávné procesní jednání našeho ústavního soudu přimělo zástupce potomků rodiny Ottových Dr. Luďka Bartoše, prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Pejchala, obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten vynesl závěr, že Ústavní soud České republiky pošlapal práva rodiny Ottů, že české soudy porušily pravidla při posuzování případu Ottových a dal rodině Ottů morální satisfakci v podobě vyřčené finanční částky. Každému ze sedmi stěžovatelů vyplatí česká vláda jeden milión tři sta padesát tisíc jako spravedlivé odškodné a každému rovněž 80 tisíc korun z titulu účelně vynaložených nákladů řízení. Finanční restituční nároky Ottových štrasburský soud neřešil.

JUDr. Aleš Pejchal, částečně spokojen s výsledkem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, sdělil pro Český rozhlas, že “musíme zvážit, co do budoucna, zda budeme jednat s vládou o tomto odškodnění, zda eventuálně se budeme o náhradu škody soudit.” I rozsudek Evropského soudu pro lidská práva obsahuje vyjádření, že “na stěžovatele je třeba pohlížet jako na osoby, které utrpěly reálnou ztrátu příležitosti dosáhnout ve věci rozhodnutí ve svůj prospěch.”