Foto

Na Starém rynku se smečkou vzteklých psů.

 

Chovná stanice „vzteklých psů“, kteří tentokrát trochu kousali

Brass Band Rakovník opět přivítal praotec Lech

„Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali hrát a zakázali zpívat…“ Karel Kryl napsal tenhle protestsong v 60. letech minulého století na adresu totalitního režimu. Nemohl tušit, že by mohl být aktuální i za padesát let. A je. V době lockdownu. To jsme samozřejmě nesměli ani spoustu dalších věcí. Ale nám, co hrajeme s kamarády na hudební nástroje v různých kapelách, chybělo nejvíc právě to hraní a věci s tím spojené. Pokud máte v rodině aktivního hudebníka, možná vám to potvrdí. Dost pravděpodobně se setkáte s názorem, že někteří zájezdy protřelí jedinci prý v době lockdownu ze všeho nejvíce postrádali právě to cestování. A tak není divu, že tenkrát kdosi přišel se skvělým nápadem. „Pojďme vzít dodávku, naložme nástroje a pojeďme třeba jen na hranici okresu, tam si to někde na benzínce zkusmo vyložíme, dáme si kafe, a pojedeme zpátky. Po cestě budeme pít plechovkáče, ochutnávat svačiny a vést ty krásně nesmyslné řeči, jako vždycky. Jenže pak nám došlo, že už jsme docela „v letech“, navíc mnozí z nás nejsou ani úplně zdraví, a že bychom se mohli nakazit. Navíc se sjíždíme ze tří okresů, což taky nešlo. Takže tenhle bláznivý nápad jsme sice nenaplnili, nicméně 25. června jsme se vydali už na opravdovou cestu do polské Poznaně, a tak jsme si všechno vynahradili měrou vrchovatou. Po půl roce „domácího vězení“ nás čekaly tři koncerty a tři dny plné setkávání s přáteli a báječné výletní atmosféry.

Máme nové auto

Většinu našich hudebních zájezdů jsme doposud absolvovali ve vozidle Ford Tranzit. Nejprve červené, později bílé barvy. Výjimkou byly čtyři letecké zájezdy do Rigy, Španělska a Portugalska. Ale jinak všude většinou „Tranďákem“. Nyní už tohle skvělé autíčko, které by asi mohlo vyprávět, slouží někde jinde. Martin Kadeřábek, náš suzafonista, ho prodal, protože mu stálo rok na dvoře, kde prý dokonce vystálo důlky do betonu, celkově omšelo a vůbec se propadlo na ceně. Dopravní situaci v kapele tak zachránil klarinetista Vojta Vaň. Má malou továrnu na obrábění kovů, vykořisťuje jednoho dělníka, a tudíž si to může dovolit. A tak nám koupil lehce ojetého Jumpyho. Má na bocích zbytky německého nápisu po bývalém majiteli, je až devítimístný, ale sedačky jdou všelijak „vydundat“ a zase „přidundat“, takže šest lidí a nástroje na dixieland pobere hravě.

Do Polska Vojta zvolil konfiguraci 3, 2, 2, s tím, že na přední dvousedačce vedle řidiče, usedne banjista Víta Vondrášek. Jednak je z nás teď po pandemii největší, navíc umí jako bývalý tramp navigovat. Když selžou přístroje, dokáže se orientovat podle slunce, tvaru mraveniště nebo lišejníků na kmenech stromů, což by se v Polsku mohlo hodit. Krátce po nakládce, která nečekaně zabere skoro hodinu, zjišťujeme, že zvolená konfigurace má i své nevýhody. Vůz má jen jedny šoupací dveře vpravo, kde je ulička zcela zaplněna ledničkou s pivem, přepravkou s vodou, ban­jem, skládacími židlemi a jednou berlí. Takže nástup a výstup zejména pro třetí řadu připomíná pokusy o provedení gymnastickým chvatů, jako jsou most či provaz . Konečně sedíme na svých místech, každý má svého souseda a zhruba v 10.30 vyrážíme. Směr Ústí nad Labem.

Foto

Před restaurací Czerwona papryka.

 

Okurky a Jů

Podobně jako ve hře Járy Cimrmana Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kde se žádná výprava nemůže obejít bez návštěvy Děda Vševěda, se v posledních letech povinně a rádi stavujeme v Ústí nad Labem u Vládi Slanaře, a to jak cestou do Němec tak do Polska. Je to sice dál a zdržíme se vždy tak na hodinku, ale stojí to za to. Vláďa má skvělou „babičku“, bydlí spolu v krásném domě s velkou zahradou na periferii města, a pokaždé má pro nás naprosto luxusní rychlokvašky. Tentokrát čekal se dvěma kbelíky i nezbytnou vidličkou a plecháčkem na lák. Vždy nás zapřísahá, abychom kyblíky s doplňky nezapomněli vracet, ale to se nám stále nějak nedaří.

Při prohlídce nově přikoupeného objektu, který kdysi býval školní dílnou, nacházíme plyšovou postavičku Jů, známou z televizního studia Kamarád. A protože Hele chybí, a loutka tu visí tak smutně, prosíme, zda bychom panáčka, který je skoro stejně velký jako náš bubeník, nemohli vzít na výlet s sebou jako nového maskota a člena kapely. Babička rozhoduje, že v tomhle stavu nikam nepojede. Musí nejdřív do pračky a trošku i ke krejčímu, aby ve světě nedělal Ústeckému kraji ostudu. Ale od příště je už taky Brass Banďák.

Martin Kadeřábek mezi tím objevuje na zahrádce spoustu stromů a rostlin, které nezná. Na svém dvorku v Tlustici pěstuje jen trávu a slepičince, takže se diví fíkovníku, žasne nad meduňkou a je doslova omráčen muchovníkem. Strom už rodí, takže polovina úrody končí v Martinově břiše. Když jsme za použití násilí vyprostili chlapce z větvoví, konečně vyrážíme za hranice všechních dnů.

Polské dálnice

Že mají v Německu solidní dálniční síť, asi nikoho nepřekvapí. Ale že v Polsku jsou na tom ještě lépe, to ví asi jen málokdo. Když jsme jeli hrát do Polska poprvé zhruba před 15 lety, jeli jsme po mizerných státovkách připomínajících starou karlovarku. Silnice byly lemovány desítkami křížků s květinami a svíčkami, auta se v plné rychlosti vytlačovala na krajnice, no prostě děs a hrůza.

Nyní je všechno jinak. Na internetu (zdroj Národní ekonomická rada vlády ČR) jsme se dočetli, že ještě v roce 2005 byla dálniční síť v Polsku kratší než v Česku. Aktuálně však už za nimi kulháme o stovky kilometrů. V letech 2010 až 2018 se dálniční síť v Česku rozšířila o deset procent, v Polsku ale za tu dobu o 91 %, v Maďarsku o třicet a na Slovensku o jedenáct procent. V praxi to vypadá tak, že na „čáře“ přejedete z německé dálnice (my jeli od Berlína) na polskou, která je úplně nová, s kvalitním betonovým základem, sítí krásných odpočívadel a čerpacích stanic, a po ní projedete celou zemi. Dálnice se řekne autostrada wolnosci. Takže jsme volní jako ptáci dolétli až do Poznaně. Teď už jen najít hotel Fair Playce, ubytovat se a hurá na Starý rynek za naším kamarádem, restauratérem Krzysztofem Polcem, do Czerwonej papryky.

Už při hledání hotelu nám přišlo náramně vhod Víťovo navigační umění. Všechny navigace, které máme, v husté zástavbě velkoměsta kolabují, takže přichází na řadu slunce, lišejníky, mraveniště a selský rozum. Stejně tomu je při hledání Starého rynku. Po chvíli bloudění konečně dosedáme kousek od centra. Něco jako pražský Staromák. Krzysztof na nás čeká na smluveném místě a pěšky vede Jumpyho na jediný plac, kde se dá na chvíli zastavit a vyložit nástroje. Kráčí před autem a nutí nás do zákazu vjezdu. Proti nám vjíždí policejní auto. Krzysztof nám ukazuje, že se nemáme ničeho bát, pak se skloní k policistům, prohodí pár slov, policisté se nám vyhnou a my projíždíme dál. „Ty vole, oni mu snad políbili i ruku,“ glosuje Vojta, a my víme, že není daleko od pravdy. Krzysztof je v Poznani známou osobností. Padre Polc.

V Červené paprice

Za chvíli už sedíme před restaurací, venkovní posezení je zcela zaplněno, stejně jako stylový interiér. Czerwona papryka je stylovou restaurací ve španělském duchu. Čeká nás tudíž skvělá hispánská kuchyně, polské pivo Lech (bratr praotce Čecha) a také náš starý známý z předchozích zájezdů. Vzteklý pes. Poznaňský národní nápoj, který má svým zbarvením připomínat polskou vlajku. Míchaný drink nás zaujal hned napoprvé a dokonce jsme po něm pojmenovali i reportáž z cesty. Vzteklý pes neukouše, zněl tehdy titulek. Noviny jsme poslali i Krzysztofovi, a jak jsme měli nyní možnost zjistit, nebyl to úplně dobrý nápad. Na stole kromě vynikajícího jídla přistává aspoň tucet panáků. Na dně se červená malinový sirup, po okraj zalitý vodkou zakápnutou několika kapkami Tabasca. „Psali jste, že vzteklý pes nekouše,“ říká mi polsky náš hostitel. „Tak dnes uvidíte, že někdy může trošku kousat,“ směje se a vybízí k dalšímu přípitku, a jak dopijeme, hned kyne personálu, aby smečku doplnili. „Ty máš snad na ty vzteklý psy chovnou stanici?“ „Ne, to bude spíš množírna,“ glosujeme jeden přes druhého. Krzysztof se směje jako blázen a vybízí k dalšímu přípitku. „Tak na setkání po letech!“ Pavel Sklenička

Dokončení příště

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.