Foto

Římanka při práci.

 

Když nás zavřeli, připadala jsem si jako za komunistů

Vytetuji ti klidně jitrnici na čelo, ale Babiše nikdy!

NESUCHYNĚ. Říká si Římanka. Nikoliv podle hrdinky románu Alberta Moravii, ale podle svého příjmení. Jmenuje se Jitka Římanová a na návsi v Nesuchyni má svůj tetovací salón. Její obrazy i kérky na mě jednoho dne vyskočily na internetu a dlouhé minuty jsem z nich nemohl spustit oči. Když jsem ji požádal o rozhovor, skromně souhlasila a okamžitě mi začala tykat. Prostě holka od rány, jak se na správnou tatérku sluší.

Jaká byla tvoje původní profese?

Jsem vyučená kadeřnice, ale to jsem dělala jen do mateřský; asi čtyři roky v Praze. Pak mi začali vadit lidi. Byla jsem u kartářky a ta mi vyložila, že vidí, že mám vlastní salon. A já jí říkám: Já? V životě nikdy! Měla jsem totiž období, kdy jsem si neuměla představit práci s lidmi. Ke kadeřníkovi totiž chodí jednou za tři neděle pořád ti samí. Ale dnes už mi to tak nevadí. Výhodou téhle práce je, že do tetovacího salonu přijde člověk jednou za půl roku.

Znají se tatéři mezi sebou?

Moc ne, ani jako konkurence se moc nevnímáme, jedné holčině jsem v jejích začátcích dokonce půjčovala strojek. Občas vidím na FB něčí práci, když tam něco proběhne. Ale vlastně ani nemám čas to sledovat. Kluk, který mě k tomu přivedl, říkal, že každý si svého tatéra vybírá sám. A tak to asi je. Každý má svůj styl. Takže se nedá říct ten je nejlepší, ten je nejhorší.

Kde ses v Nesuchyni vzala? Jsi náplava, nebo rodák?

Foto

 

 

Rodák (říká hrdě). Můj tatínek byl rodákem z Nesuchyně, maminka se přivdala. Tenhle statek byl vždycky náš, máma měla dokonce i zahradnictví, takže práce kolem bylo ještě víc, ale i teď je to pořád docela mazec.

Vždycky jsi malovala?

Odmalička. Co se mi líbilo, to jsem si překopírovala a překreslila. Jsem samouk. Když jsem šla do školy, bavilo mě technické kreslení. Tam jsem se trošku rozkreslila. Dokonce i mamka mi říkala, že jsem to měla jít někam studovat. Od té doby jsem se tomu začala víc věnovat. A potom na mateřské jsem sáhla po olejových barvách. Mám ráda techniku suchého štětce. Použijí se olejové barvy, ale hodně málo, jen se s nimi štětec jakoby umaže. A ono to působí jako malované tužkou. Úžasná technika.

Kde končí tvoje obrázky?

Hodně maluju pro známé a kamarády, spoustu toho mám po šuplíkách, dost věcí i u mamky v keramické dílně. Občas někdo přijde a řekne: Je, to je hezký, tam mu řeknu, ať si to vezme. Své obrazy zásadně neprodávám. S výjimkou dobročinných aukcí. V karanténě, jak jsme byli doma zavření, jsem přispívala jedné neziskovce, která dělá aukce pro zvířata. Jmenuje se to Srdce za mříží. Nejdříve se dražily tetovací návrhy, lidi to zaplatili v dražbě a já jsem to pak vytetovala. Ta myšlenka se mi moc líbila, teď mám pro tenhle projekt rozdělaný i jeden větší obraz.

Jak ses dostala k tetování?

Přes svoji první kérku. Petr Adam, který mi ji dělal, mi na konci sezení povídá: Tak zase za měsíc. Já na to, že mi stačí jedna kérka, a on mi nevěřil. Tak jsme se vsadili. To bylo poprvé, co jsem se vsadila a prohrála. V sázce byla jeho kéra proti mému obrazu. A já prohrála. Na to konto jsme se sešli, on se ptal, jestli nosím často kraťasy. A hned mi říká, ať si vyberu motiv a sama si to vyzkouším na vlastní kůži. A tak jsem to vyšvihla. Bylo to takové pírko. Když jsem se pochlubila babičce, řekla mi, že to vypadá jako pohřební motiv na parte. Tak jsem postupně přidala ještě další pera a to byly moje začátky.

Je to hodně odlišná technika od malování?

Foto

 

 

Já si myslím, že je to podobné, musíš se naučit pracovat s tím médiem. A pak je jedno, jestli máš v ruce jehly nebo štětce. Musíš vědět, jak pracovat se stínem, dobrá je také představivost.

Je to tak, že obrázek vytvoříš nejprve na papíře a pak ho přeneseš na kůži?

Používám iPad. Tam si návrh připravím, vytisknu, přenesu na kůži. A pak záleží, jak se to zpracovatelsky udělá.

Na svém webu píšeš, že nejlepší malířské plátno je lidské tělo. Ale asi je rozdíl mezi plátnem dvacetiletým a sedmdesátiletým. Tvoji nejmladší a nejstarší klienti?

Nejmladší bývají 14leté děti, co si přijdou pro srdíčka. Většinou chci, aby přišli s rodiči. U mladých lidí začíná být tetování hodně oblíbené. Občas si něco vytvoří i sami a musíme s tím následně něco udělat. Mezi mladými lidmi už dnes platí, že kdo není potetovanej, je divnej. A to už začíná i na základní škole. Já osobně bych to nedoporučovala. Moje dcera má smůlu v tom, že manžel na sobě nemá ani čárku, prostě nechce. A dceři řekl, že až v 18. Povolil jí zatím jen jedno tetování a i to považuje za chybné rozhodnutí. Jako tatér to nechápu, jako rodič to musím respektovat.

A nejstarší klient?

Měla jsem tu paní, které jsem dělala růži, bylo jí asi 75 let. Nikdy není pozdě.

Jak dlouho obvykle trvá jedno sezení?

Foto

 

 

Dnes jsem tu měla holčinu, které jsem dělala předělávku přes celou lopatku. Chtěla to mít hotové, ale nakonec odcházela po třech hodinách a říkala, že toho má dost. Normálně to rozdýchávala. Každé tělo je jiné. Sezení trvají maximálně čtyři a půl hodiny.

Je možné i umrtvení?

Jo, když je někdo posera. Nebo když nechce zbytečně trpět. I já, když se tetuji, tak se lokálně umrtvím. Protože to bolí. Ty vpichy jdou těsně pod kůži, jehla kmitá sem a tam, je to spíš řezavej pocit.

Máš jako tatérka spíš ženskou nebo mužskou klientelu?

Je to jedno. Občas mi chlapi píšou, jestli dělám i intimní místa, to ale striktně odmítám. I ženy se někdy stydí, jiné to berou, jako když přijdou k doktorovi.

Zaujalo mě, co všechno si lidé nechají vytetovat. Jen počkej, zajíci, loga Sparty či Slavie, ale i reprodukce dětských kresbiček.

Sparta a Slavie to je opravdu velmi časté téma. Když kéry občas vložím na stránky, máš vidět ty reakce. „Jako kéra dobrá, ale ten námět, proboha…“ Nedávno jsem dělala holčině logo Sparty na záda. Ona byla celkově zvláštní. Ukazovala jsem jí tetování v zrcadle a byla překvapená, že má nápis obráceně. Tak jsem jí to vyfotila a ona říká, tady je to dobrý, ale v zrcadle ne. Občas tu zažívám úsměvné záležitosti.

Co jména partnerů? Viz slavná scéna z filmu Léto s kovbojem, jak musí Hanzlík do kosmeťáku. Umíš kérku vygumovat?

Foto

 

 

Když potřebuji odstranit část tetování, jde to. Mám na to svoji techniku, nikoliv laser. Ale je to běh na dlouhou trať. Abych mohla dále pracovat, musí se to nejprve zhojit. To je otázka půl roku. Raději předělávám, to je jednodušší.

Lidé chodí s konkrétním obrázkem, nechávají si poradit nebo dokonce něco navrhnout?

Já jsem si lidi naučila, že návrhy řešíme předem a elektronicky. Napíšou, že by chtěli tohle, já jim sdělím termín. Teď je čekací doba kolem půl roku. Pak se může stát, že v průběhu čekání napíšou, že termín platí, ale chtějí něco jiného. Hodně komunikujeme, finální návrh míváme hotový už před sezením.

Nikomu nikdy nic nerozmlouváš?

Když chceš jitrnici na čele, máš ji mít. Ale jsou věci, které zásadně odmítám. Jednou jsem nechtěně vytetovala skrytý nápis SS a dodneška mě to mrzí. A kroutím nad tím hlavou, že jsem to v tom návrhu nenašla. Nedávno jsem odmítla vytetovat hlavu Lenina. Promiň, ale na tohle se tedy koukat nebudu. A stejně tak bych to měla s portrétem Babiše. I toho už jsem viděla u někoho na hrudi. Tak to bych nedělala, ani kdyby mi ten dotyčný nabízel dvacet tisíc.

Baví tě vymýšlet motivy?

Foto

 

Teď jsem třeba dělala zajímavou věc. Přišel klient, že by chtěl vzpomínku na svého tátu. Aby tam byla postava, která jde přes most, a hodit to do geometrických obrazců. Tak jsem to navrhla, poslala a on mi odepsal, že takhle přesně si to představoval. Tak to mě potěšilo. Originální záležitosti mám hrozně ráda, asi jako každej tatér.

Co třeba permanentní makeup?

Já sama ho mám. Jsem tak vlastně navždy nalíčená. Obočí, linky, to občas dělám, puse se ale bráním. Je to ale jen doplňková činnost.

Foto

 

Jak jsi vlastně přežila lockdown?

Bylo to skličující. Vadí mi, že zavřeli kadeřníky, masážní a tetovací studia, kde proběhne minimum lidí, a nechali otevřené fabriky. Měli to brát od míst, kde se schází nejvíce lidí, a když by to nepomáhalo, teprve pak zavírat i ty menší provozy. A ne začít těmi nejmenšími. Vadilo mi, jak se k nám jako k podnikatelům chovali. Když nám řekli, že nesmíme dělat svoje živnosti, cítila jsem se strašně bezmocně. Vždyť to bylo jako za komunistů. Znám to sice jenom z vyprávění, ale takhle nějak to bylo. Zakázali lidem dělat jejich práci. V mých očích to teď bylo podobný. Přitom já se tady doslova koupu v dezinfekci, klienti se nepotkávají. Mám tu maximálně dva lidi za den. A teď nás zase otevírají jako úplně poslední. To přece nedává žádný smysl.

Pavel Sklenička

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.