Foto

Ondra Lechnýř s podpisovými kartičkami.

 

Začínal v Rakovníku s Verunkou Kubařovou, v Národním si zahrál i s paní Janžurovou

Herecká práce je úžasná. Ráno jste bagristou, večer chirurgem

Rozhovor s Ondrou Lechnýřem o divadle ochotnickém i profesionálním, o studijních nezdarech i televizních seriálech trval v reálu 43 minut. Když jsem záznam z diktafonu přepsal a upravil, napočítal mi textový editor 2418 slov. To znamená, že jsme si s Ondrou povídali s kadencí 40 slov za minutu. Chtěl jsem ten přepis nějak zkrátit, ale bylo mi líto cokoliv vyhodit. A tak se náš rozhovor v Raportu rozprostírá od str. 4 až do oblasti jinak vymezené sportu.

Dodnes jsi na „soupisce“ rakovnického divadelního spolku Tyl. Dá se tam dohledat, že jsi hrál poprvé v Princi a chuďasovi, v autorské hře Adama Doležela Sám, v pohádce O tlusté Matyldě, muzikálu Šakalí léta a ve hře Saturnin. Na které představení nejraději vzpomínáš?

Na to, že jsem členem DS Tyl, jsem náležitě hrdý a dá-li Pán Bůh, tak do smrti členem zůstanu. Je to pro mě zcela zásadní spolek lidí. Na všechny role z rakovnického divadla hrozně rád vzpomínám. I když úplně první hraní přišlo v dramatickém oboru ZUŠ s Naďou Mikeskovou. Potom jsem se dostal do Tylova divadla, a tam se mi úplně změnil život. Najednou jsem měl kolem sebe spoustu přátel, se kterými jsme si rozuměli a společně něco vytvářeli.

Foto

S tátou Vladimírem v muzikálu Šakalí léta, v úspěšném představení DS Tyl Rakovník.

 

Princ a Chuďas je jednoznačně nejdůležitější představení mého života. Jednak jsem dostával od Aleny Mutinské, která hru režírovala, hrozný kartáč. Někdy to bylo až na hranici šikany (směje se). Já byl od Nadi rozmazlený, měl jsem spoustu móresů a hvězdné představy. To mi bylo 15, byl jsem na konci základní školy. Alena mě vrátila zpátky na zem. Já ale hlavně do té doby vůbec nerozuměl tomu kumštu. Na dramaťáku to bylo dětské vyprávění textů a hlavně zábava. A najednou v divadle Alena, která všechno brala hrozně vážně. Nutila nás, abychom stáli vzpřímeně, abychom správně mluvili, dýchali, vyslovovali předložky atd. Nejčastější věta, kterou jsem od Aleny slýchával, byla: Nakopu tě v prdel. Toho Chuďase ze mě doslova vydřela. Musel jsem pochopit postavu, dostat se do role. No a já si už tehdy práci u divadla úplně zamiloval. Bylo to nejen kolektivem, hraním, ale i tou prací. Divadlo je složitý proces, lidi se musí potkat v nějakém názoru a představě. Kolikrát se neshodnou, pak se to nějak obrousí a nakonec z toho něco vznikne, a to je to krásný, na co všichni vzpomínáme. S představením jsme se dostali až na národní přehlídku Jiráskův Hronov. Právě v Hronově jsem se do divadla úplně zbláznil. Tam se mi otevřel zbytek divadelního světa a celé té skvělé party lidí kolem něho. To byl rok 2006. A přiznám se, že z toho prvního Hronova mám dodnes celou řadu opravdových přátel.

Ve hře Sám jsi hrál v roce 2002 po boku Veroniky Kubařové. Bylo už tenkrát poznat, že stojíš vedle mimořádně talentované herečky?

Mám to trošku v mlze, je to dávno. My jsme tenkrát vyrůstali s Danem Parobkem a Verunkou a už od toho dramaťáku nám bylo jasný, že chceme dělat divadlo. Verunka byla samozřejmě velmi talentovaná, pak jsme se po letech potkali dokonce i na konzervatoři, viděl jsem její studentské přehrávky a tehdy už bylo vidět, jak skvělá herečka z ní vyrůstá.

Zmiňuješ konzervatoř, ale na FB jsem objevil, že jsi šel nejprve na ISŠ Jirkov. Kde ses tam vzal?

Moje studia by vydala na samostatný článek. Na konzervatoř jsme se hlásili společně s Verunkou; ona byla přijata, já skončil první pod čarou. (Dodneška je mi líto, že jsme nemohli být spolu ve třídě. Jejím třídním byl František Laurin, kterého jsem znal z Hronova. Můj mentor a velice důležitý člověk mého života.) Takže jsem musel na jinou školu. Jako správný puberťák jsem odmítl gympl, protože nemůžeš na školu, kde je táta školníkem. To byla ode mě velká blbost. Pak jsem přemýšlel nad zdrávkou, protože jsem jako kluk chodil do červeného kříže. Nicméně jsem nebyl úplně dobrý student, a tak jsem nakonec nastoupil se svým nejlepším kamarádem Hyhlíkem na ISŠ, obor kuchař číšník. A to jsem dokončil, i když s přestávkou.

Foto

S kapelou Oba konce duhy.

 

Konzervatoř jsi tedy nevzdal.

Po roce jsem zkoušel přijímačky znovu. Ale byl jsem po operaci kolena, takže jsem nezískal body z pohybovky, a zase mě nevzali. Až napotřetí to vyšlo. To už jsem měl dva roky na učňáku, ale přešel jsem na konzervatoř. Naštěstí jsem prozřetelně učňák jenom přerušil, protože z konzervatoře mě se vší parádou na konci druháku vypoklonkovali. Jaksi jsem nepochopil, že by člověk měl chodit na všechny hodiny, a vedl jsem bohémský život. Z konzervatoře jsem se vrátil se staženým ocasem zpátky do Rakovníka. Velmi pokorně jsem si dodělal učňák. Pak jsem ještě zkoušel nástavbu, abych získal maturitu. Ale to už mě moc nebavilo. Chtěl jsem pracovat a být samostatnější. Takže nemám maturitu.

Dělal jsi někdy toho kuchaře nebo číšníka?

Přes deset let. Po rakovnickém Špejcharu,Pasáži nebo Víno teče jsem dělal vrchního v Potrefené huse na hlaváku v Praze i na dalších místech. A tehdy jsem potkal Vaška Tobrmana a Lucku Ivanovovou. Říkali mi, abych šel k nim na mezinárodní konzervatoř. Že je to soukromá škola, kde bych si mohl konzervatoř dokončit. Máma mi v tom neskutečně pomáhala a podporovala mě. Mohl jsem nastoupit rovnou do třeťáku, jenomže jsem zjistil, že v prvním ročníku začal učit profesor Laurin, kterého jsem minul na té státní konzervatoři. Tak jsem šel znovu od prvního ročníku. S panem Laurinem to bylo skvělý, je to vynikající pedagog a já od něj dostal velikou školu, za kterou jsem vděčný. Jenomže v tu dobu už jsem si musel vydělávat. Do 5 hodin do rána na baru, v osm do školy. Pak už začaly přicházet i první kšefty, jako natáčení a divadlo. A já zjistil, že na tu školu nemám moc času a že mi zase vyčítají zameškané hodiny. Jenže to už mi bylo 27 let. A tak jsem se rozhodl, že přestanu studovat a budu pracovat. Nějaký čas jsem kombinoval práci v hospodách s hereckou profesí. A jednoho dne jsem si řekl, že už to takhle dál nejde. Že se musím rozhodnout, čím vlastně budu. Takže jsem si řekl, že budu hercem. A tak jsem se na čas ocitl úplně bez prostředků.

Na tvém profilu jsem našel divadlo Na Jezerce (2014), Stavovské divadlo (2015), hostování v Kladně, v Bránickém divadle, ale též v činohře Národního divadla.

Foto

Snímek z představení Vražda v Orient expresu z kladenského divadla.

 

Velmi pokorně říkám, že kromě Bránického divadla to byly většinou malinké roličky. Až do loňského roku, kdy jsem dostal nabídku hostovat na Kladně a v Mladé Boleslavi. Ale věřím, že mě čeká ještě dlouhá cesta a že se k těm velkým rolím jednou dostanu.

První profesionální hostování, jak rád říkám, jsem dostal přes postel. Na Jezerce v divadle začala hrát Lucka Ivanovová, moje tehdejší partnerka. Někdo jim vypadl a ona se nabídla, že má šikovného přítele. No a takhle to funguje. (Nebojte, herci nemusí s nikým spát, aby dostali roli.) Do většiny divadel se dostaneš přes nějakou známost. Tahle profese je o štěstí, koho potkáš a komu se zalíbíš, kdo ti dá šanci. Tehdy to bylo muzikálové představení Cesta kolem světa.

A co to Národní divadlo?

Vždycky jsem hodně moderoval maturitní plesy. Tehdy přišla na gymnázium v Rakovníku nová paní ředitelka Voráčková. Já s ní vedl rozhovor na pódiu a pak jsme se dali do řeči i soukromě. Říkal jsem jí, že jsem syn pana školníka a že bych chtěl být hercem. A ona na to: A nechcete do Národního divadla? Že mi to zařídí. V tu chvíli jsem to nebral vážně, nicméně mi za tři týdny zvonil telefon. Volali z Národního, že chystají představení 1914 s Robertem Wilsonem, což je světově proslulý režisér. Nechtěl byste tam s námi být? Moje první role spočívala v tom, že jsem přišel na scénu a přinesl krb. A za tři minuty jsem ho zase odnesl. Beze slov. No a s tím představením jsme objeli půl Evropy. Nádhera.

Pak mi nabídli roličku v Othellovi, mouřenínu benátském. Karel Dobrý jako Othel­lo, Magda Borová jako Desdemona. Tam jsem hrál vojáka a řekl svoji první větu na prkně Stavovského divadla. Stál jsem vedle pana Štěpničky a pana Beneše a říkám: „V mých je dvě stě.“ (Na Kypr připlouvají lodě a oni se dohadují, kolik jich je. A já říkám, že v mých zprávách je dvě stě.)

Foto

Se Sašou Rašilovem v seriálu Modrý kód.

 

Potom jsem dostal nabídku od Alice Nel­lis na Audienci u královny. To je moje velká srdcovka. Měl jsem tam původně zase jen drobnou roli, ale pak onemocněl Milan Stehlík a já jsem dostal možnost převzít jeho roli. Nedávno jsme to natáčeli i pro ČT art (17. května) Z toho mám velkou radost, protože tam hraje hlavní roli paní Iva Janžurová, ale i Táňa Medvecká, Jan Hartl, hrál s námi i pan Postránecký, Igor Bareš, Vláďa Beneš, David Matásek, Martin Pechlát. Pro mě garda hereckých bardů. Paní Janžurová mi říkala, proč, Ondřeji, vždycky koktáte, když se mnou mluvíte? Tak jsem se jí přiznal, že ji celý svůj život miluju a jsem z toho setkání s ní pokaždé hrozně nervózní. Ona mě pustila prvního do dveří a pleskla mě po zadku. Jako že všechno dobrý. Hned jsem to celý šťastný volal domů mámě.

Po Audienci jsme dělali představení na nové scéně Dotkni se vesmíru a pokračuj. Následovaly hry Modrý pták, Mlynářova opička, Maryša, Netrpělivost srdce. V ND jsem spolupracoval celkem na osmi představeních. Většinou jako externista, dvakrát na hostování.

Někde jsem četl, že divadla jsou teď zavřená kvůli divadlu RePublika a vašemu představení Boss Babiš.

Skoro to tak vypadá. S kamarády jsme založili divadlo RePublika. Jediné autorské čistě satirické divadlo v ČR. Vzal si nás pod křídla klub Rock Café na Národní třídě, máme tu prostor ke zkoušení. Dostali jsme se k Jaroslavu Kmentovi, který nám věnoval autorská práva na Bosse Babiše. Vůbec jsme nečekali, co se z toho vyklube. Jsme všichni neznámí lidi. Žádná hvězda. A hned tři vyprodané premiéry! Pak jsme začali obvolávat divadla a nabízet hru zájezdově. A najednou jsme se setkávali s tím, že se pořadatelé báli nás pozvat, buď měli ve vedení města někoho z hnutí Ano, nebo se báli, aby vůbec dostali dotace na provoz. Atd. To bych v roce 2020 nečekal. A tyhle ústrky se dostaly na veřejnost a Nora Fridrichová o nás udělala pro pořad 168 skvělou reportáž. Díky tomu nám začala volat další spousta lidí. Měli jsme naplánovanou celou sezónu. Jenže druhý den po odvysílání reportáže se divadla kvůli pandemii uzavřela. Já jsem na FB psal: Sorry, kolegové, takhle jsme to nechtěli. Nakonec jsme v rozvolněném létě za dodržení všech opatření odehráli téměř 60 vyprodaných představení.

Jak jsi se dostal k rolím v televizních seriálech Kuře, Ordinace v růžové zahradě, Slunečná a dalších?

Foto

Otec Vladimír Lechnýř s hvězdami Modrého kódu.

 

To je navázané na mé rozhodnutí stát se hercem. V seriálu Kuře hledali kompars. Potřebovali číšníka za 1000 Kč na den. Na pět dnů. Já tehdy neměl ani na nájem, takže jsem to vzal. Kolegové herci říkali, že za tak málo peněz bych to brát neměl. No a já tam zůstal dva roky a natáčel třeba i 18krát do měsíce, pořád za stejných podmínek. Ale díky tomu jsem se dostal do týmu. Pak mi zavolali, že pro mě mají nabídku do Modrého kódu. Hraju chirurga 1. Objevil jsem se v prvním díle, pronesl jsem legendární repliku: Děloha je jako hadr. A pak jsem rok netočil. Až po roce přišel můj čas, a ob díl ob tři se tam zase pohybuji. Moje postava se jmenuje Zdeněk Liška. Celé tři roky probíhá seriálem, žije si tam svým životem. Naučil jsem se šít a umím latinsky názvy různých chorob nebo orgánů. Řešili jsme třeba osteosyntézu odlomených kondil spodní části femuru. Měl jsem k tomu poradce z Motola, a ten říká: vezmi aku vrtačku, vyvrtej do stehenní kosti tři díry a pak tam palicí naklepej tyhle tři dráty. Tohle na tý práci miluju. Ráno jsi bagristou, večer chirurgem. My si na to samozřejmě jenom hrajeme, ale člověk si uvědomí, co jsou skuteční lékaři za lidi. Operace mnohdy trvá deset hodin, kdy dokáží zachránit člověka, který se rozbije v autě na kusy.

Kde se vzal v Modrém kódu tvůj tatík?

Vezmu to s ním od začátku. V pubertě jsem od rodičů utíkal do divadla. Protože jsem potřeboval mít svůj prostor, kde mě chápou. Jenže pak mi jednoho dne řekli, že potřebujou typově někoho, jako je můj táta. Já jsem s těžkým srdcem přežil to, že se i táta stal členem DS Tyl. Nicméně nám to udělalo ve vztahu absolutní obrátku. Skamarádili jsme se a táta je od té doby můj velký parťák. Myslím, že se i on sám hodně změnil tím, že začal dělat divadlo.

No a na svých 60. narozeninách v dobré náladě řekl, že by si chtěl zkusit natáčení. Mně to přišlo jako dobrej nápad, a protože se s lidmi ze štábu Modrého kódu znám, zavolal jsem, že je táta amatérský herec, jestli by pro něj něco nenašli. Nakonec z toho byla hlavní role pro jeden díl.

Já byl asi nervóznější než on. Při natáčení seriálů je to docela fofr. Takže se s nikým moc neprndaj. Stává se, že někoho z placu klidně i vyhodí. Tak jsem volal předem Sabině Laurinové a Sašu Rašilovi, že tam bude můj táta, aby na něj byli hodní. Nakonec mi psali, že táta byl super. Tak jsem se na ten díl podíval a byl jsem na tátu pyšnej. Nedávno točil Ordinaci a vypadá to, že ještě točit bude. Já obdivuji svoje rodiče za to, jak dokázali z mála jít za svým a nebát se překročit se. Jak maminku a její letitou cestu s jogou a všemi projekty, které do Rakovníka přivedla, tak tátu, který asi bude v důchodu točit jako divej.

Teď jsi vidět v televizní reklamě Nech mě ještě svítit. Jak ses k tomu dostal?

Tam hraju s Luckou Končokovou, kolegyní z Mladé Boleslavi, na základě castingu. Dřív jsem chodil na spoustu castingů, ale nikdy mě nevybrali. Asi nejsem úplně reklamní typ. Tak jsem přestal chodit. Jenže asi tak po šesti letech mi sami napsali, abych přišel. A hrome, ono to vyšlo. V době covidu to byl příjemný přivýdělek.

Dnes jsi byl v Rakovníku pracovně. Vím, že děláš cosi pro městskou knihovnu.

Rakovník miluju, i když jsem náplava; přistěhovali jsme se, když mi bylo šest. Ale vyrostl jsem tu. Tady jsem doma. Kdokoliv mi zavolá, že tu pro mě něco má, přijedu. Milena Křikavová se mi ozvala, že knihovna slaví 180 let. K výročí vymyslela projekt, který se jmenuje Kovory K. Jako knihovna. Natáčíme rozhovory se zajímavými hosty. Dělali jsme první díl přímo s paní ředitelkou, pak s regionálním historikem Romanem Hartlem, Evou Sukovou, senátorem Trešlem a dalšími. Mám radost, kolik kulturních a zajímavých lidí tu kolem sebe máme. Od divadla, přes kapely, fotografy, malíře a další osobnosti. Nevím, čím to je, ale moc mě to baví.

Pavel Sklenička

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.