Foto

Zdeněk Kudela

 

Nejkrásnější zážitky mám z MS v USA, OH v Lillehammeru nebo při pohárech se Slavií

Českému fotbalu chybí více vzdělaných lidí

Když se řekne jméno Zdeněk Kudela, tak si každý fotbalový i sportovní fanoušek vybaví novostrašeckého rodáka, který během své profesní kariéry prošel Českým rozhlasem, několika prvoligovými kluby, ale i výkonnostním fotbalem. Za oněch pětašedesát let mu život přinesl mnoho krásného, ale nechyběly ani hořké vzpomínky.

Zdeňku, jaké byly vaše sportovní začátky?

Tatínek pochází z Valašska. Byli jsme sportovní rodina. Je zajímavé, když jsem pracoval jako sportovní ředitel ve Zbrojovce Brno, tak mi nadávali do „Pražáků“. Přitom já většinu dětství strávil na Valašsku u babičky a trvale jsem bydlel v Novém Strašecí. Jinak co se týče sportovních začátků, tak jsem hrál fotbal i hokej. Zhruba v šestnácti letech jsem poprvé nakoukl do hokejového novostrašeckého áčka. A na hokej mám také krásné vzpomínky. Hrál jsem ještě na rakovnické sokolovně. Jezdili jsme po vesnických zimácích, jako byly Všetaty, Hořesedly, Sýkořice.

Jak na mládí vzpomínáte?

S dnešní dobou se to nedá srovnat. Neexistovali vystudovaní trenéři. Jako kluci jsme byli parta, která se sešla na hřišti a o víkendu jsme jezdili na kolech na zápasy. Doprovod nám dělali pánové Dusík a Altera, kteří byli trenéry. To se hrál ještě systém 2 – 3 – 5 a já nastupoval na pravé spojce.

Změna přišla po přestupu do dorostu SK Rakovník, který trénoval Zdeněk Weis st. Tady byla vynikající parta – Míra Kopřiva, Jarda Kopřiva, Míra Liprt, Honza a Míra Pavel. Dokonce se nám podařilo postoupit do druhé ligy.

Přišla tenkrát nabídka zahrát si za první mužstvo SK Rakovník?

Přišla zhruba v osmnácti. Dokonce jsem měl tu čest, že jsem byl hráčem áčka, které v roce 1975 otvíralo nový stadion v zápase proti reprezentaci Československa. Tenkrát přijel do Rakovníka tým, který za necelý rok vybojoval titul mistra Evropy.

Bohužel moje kariéra netrvala dlouho. Hráli jsme ve Vlašimi, kde mi stoper Zadák přivodil vážný úraz kolena. Bylo mi necelých dvacet let. Po operaci jsem se snažil o návrat, ale nebylo to ono, a tak jsem s hráčskou kariérou skončil.

Jen taková perlička. Syn Jonáš, který je ortoped, našel moje rentgeny z operace a jen mi řekl – to je zranění a léčba jak od Stalingradu.

To muselo být hodně psychicky náročné.

Foto

Na fotbalovém MS 1994 prožil Zdeněk Kudela jako reportér Českého rozhlasu více jak měsíc.

 

Nebylo to jednoduché, ale hodně mi pomohl táta, který mě přesvědčil, abych šel studovat, což bylo zásadní rozhodnutí. Vystudoval jsem FTVS, specializaci na fotbal, a filozofickou fakultu. Při studiu jsem ještě zkoušel hrát za Lokomotivu Kladno nebo v Novém Strašecí, ale nešlo to. A tak jsem se přesunul na trenérský post. Začal jsem u mládeže SK Rakovník. Dokonce jsem trénoval i nějakého Davida Svobodu (smích). Potom přišla trenérská štace v Novém Strašecí.

S trénováním jste ale brzy přestal.

Díky studiu se mi otevřela cesta do Českého rozhlasu. Vyhrál jsem konkurz do Radiožurnálu. Dokonce jsem dělal vedoucího fotbalového oddělení, což byly krásné časy. V roce 1994 se v USA konalo MS ve fotbalu a jediní dva reportéři z Česka, kteří byli v Americe přítomni, byli Zdeněk Kudela a Pavel Procházka, který pracoval ve Sportu a dnes je šéfredaktorem Hattricku. Od tohoto období jsme velcí kamarádi. V Americe jsme strávili víc jak měsíc a byla to krásná práce. Vlastně ještě předtím, v únoru, jsem byl na zimních OH v Lillehammeru, což byla také krásná práce. V rozhlasu jsem nakonec strávil tři roky.

Proč jste v rozhlasu skončil?

Já jsem trochu prudká povaha. Když vidím, že je něco špatně, tak hned dávám výpověď, což mě provázelo i v dalších letech. V rozhlasu začaly být vztahové problémy, tak jsem skončil. V tu chvíli se ozval Franta Urik, se kterým jsem hrával za dorost SK Rakovník, a že prý by potřeboval moji pomoc u týmu dospělých SK Rakovník. Neváhal jsem dlouho. Pracoval jsem jako sportovní manažer a trenér. Franta se mi ozval asi proto, že jsem dříve dělal asistenta Zdeňkovi Michálkovi i Radimu Suchánkovi.

Štace v SKR ale nebyla dlouhá.

Na podzim roku 1995 mi nabídla Slavia Praha pozici sekretáře a vedoucího A mužstva. Zrovna jsem měl trénink v Rakovníku. Mobilní telefony nebyly. A najednou na mě z okna sekretariátu křičí pan Froněk, že mám telefon. Že volá pan Šeterle ze Slavie.

Naštěstí jsme se s Jardou znali, protože jsme spolu v minulosti dělali několik rozhovorů do rozhlasu. Takhle začala moje štace ve Slavii. Místo sebe jsem pro Rakovník vyjednal Milana Šípa.

Bylo to těžké rozhodování?

Skoro žádné. Táta byl zarytý Sparťan, já také tenkrát fandil Spartě, stejně jako potom oba kluci Jonáš i Matyáš. Měsíc předtím, než jsem nastoupil na Slavii, táta bohužel zemřel. Ani si nedokážu představit, jak by reagoval, když bych řekl, že jdu pracovat do Slavie. To by ho snad klepla pepka, ale naštěstí před pár lety začal ve Spartě trénovat Maty. Tak to snad táta z nebe vidí a je v klidu.

Jaký to byl skok, když najednou přijdete do klubu, jako je Slavia?

Měl jsem velkou výhodu v tom, že jsem se s většinou lidí z vedení znal díky působení v rozhlasu. Jinak přijít na Slavii jako neznámý člověk, to by bylo hodně těžké. Řekl bych, že tenkrát byly vztahy ve společnosti trochu lepší, než je tomu dnes. Peníze vše hodně zkazily.

Zmínil jsem, že nebyly mobilní telefony, ale už začínaly. Tenkrát jsem vyfasoval takový velký s anténou a Vláďa Šmicer si ze mě dělal srandu, abych si prý na ten mobil nafasoval i batoh.

Foto

Divizní mužstvo SK Rakovník v roce 1974. Zdeněk Kudela je v přední řadě úplně vpravo.

 

To jste přišel do nejkrásnějšího období Slavie.

Přesně tak. Ve Slavii jsem nastoupil v listopadu 1995. Hned za půlroku jsme udělali titul a přišlo nádherné tažení Evropou, kdy jsme prošli až do semifinále poháru UEFA (dnešní Evropská liga). Na to se nedá zapomenout. Hráli jsme na Strahově, protože Eden byl ve špatném stavu. Ve čtvrtfinále jsme narazili na AS Řím v čele s Tottim, což byla italská ikona. Hrálo se na podzim. Trávník na Strahově byl zmrzlý na kost, na což Italové nebyli vůbec připraveni a my vyhráli 2:0. K odvetě jsme odjeli s velkým nadšením.

Odveta má perličku. Měli jsme problém s počtem hráčů, a tak že z béčka vezmeme Jirku Štajnera, o kterém se už tenkrát vědělo, že to je talent, ale také že se rád napije. V den zápasu jsem pro něho musel na ubytovnu. Vzbudit ho. On si vzal batůžek a rozespalého jsem ho odvezl na letiště. Před koncem zápasu Jirka vlezl na hřiště. Míč se mu od zad odrazil k Jirkovi Vávrovi, který vstřelil postupový gól a Jirka Štajner se stal slavným. Poté udělal velkou kariéru v Německu.

Ve Slavii jste vydržel sedm let. Co se stalo, že jste ukončil spolupráci?

Vše začalo v roce 1999, kdy pan Leška, který měl výhradní rozhodovací pravomoci, neprodloužil smlouvu s Jardou Hřebíkem a na postu sportovního manažera skončil Jarda Šeterle. Na mě, jako generálního sekretáře, tenkrát přešly pravomoci sportovního manažera a začala se trochu měnit celková struktura klubu. Zpočátku to ještě nějak šlo, ale pak jsem začal cítit, že se děje něco nepravého a to nebylo pro mě. Zezadu začali ovlivňovat chod manažeři hráčů. Trenérem se stal Míra Beránek, který začal hodně spolupracovat s Honzou Říčkou, který dělal zároveň skauta pro Chelsea. Postupně se vše vymykalo sportovní činnosti a víc se začalo obchodovat s hráči. PPF prodal Slavii Eniqu, který nedal do Slavie ani korunu. Přestaly fungovat vztahové věci, a tak jsem v roce 2002 dal výpověď. Po pár letech se ukázalo, že moje rozhodnutí bylo správné.

Bez práce jste ale dlouho nebyl.

Prakticky skoro vůbec. Ozval se mi opět Jarda Šeterle, že bychom spolu mohli jít do Mladé Boleslav. Ta sice hrála druhou ligu, ale s postupem do první ligy byla šance získat díky Škodě a Čedoku vlivné a silné sponzory.

V letní přípravě, v rámci oslav 100 let fotbalu v Mladé Boleslavi, jsme hráli přátelák s Wolfsburgem, což viděli majitelé Volkswagenu, se kterými jsme se znali ze Slavie a potom s nimi seděli na oslavách. Oni tenkrát vyprávěli, kolik peněz dávají do Wolfsburgu a my jim řekli, že když nám dají polovinu, tak budeme také hrát evropské poháry. Slovo dalo slovo a tím začalo krásné období. Hlavně pro mladoboleslavský fotbal. Skončili jsme druzí v lize a měli úspěšné období i v Evropě. Vypadli jsme v posledním předkole Ligy Mistrů, kde jsme smolně prohráli s Galatasaray Istambul. On to nebyl prospěch pouze pro fotbal. Škodovka díky tomuto zápasu prodala do Turecka velkou novou sérii superbů. Stejně se to podařilo v Norsku, kde jsme hráli s Valerengou Oslo a Škodovka tam měla nárůst prodaných aut o čtyřicet procent. V Mladé Boleslavi jsem byl osm krásných let.

Opět jste po osmi letech dal výpověď? Co bylo příčinou?

Ano. Mě odnikud nevyhodili. Vždy jsem odešel sám. Příčina byla opět stejná. Mezilidské vztahy. Jarda Šeterle se začal víc věnovat golfu, než fotbalu. Začali jsme ustupovat ve svojí práci a jeden člověk to sám nezvládne, a tak jsem dal výpověď, ale musel jsem čekat do prosince, než mi vypršela smlouva. V tu dobu už mě naháněl Vinš z Viktorie Žižkov, kde byl trenérem Martin Pulpit a asistenta mu dělal Jindra Trpišovský. Pracovat pro Viktorku jsem ale mohl až od ledna 2011.

Jaké bylo angažmá pod žižkovskou televizní věží?

Nejhorší štace mojí kariéry. Sice jsme postoupili do ligy, ale hráči půl roku nedostali plat, stejně jako vedení. Po postupu přišel Vinš, a že uděláme velkou oslavu na Vltavě. Za půl milionu zaplatil parník a to bylo něco pro mě. Místo aby zaplatil hráčům dluhy, tak objednal parník. Tenkrát jsem mu řekl, že na žádnou oslavu nejdu, protože nás hráči hodí přes palubu do vody. Následně jsem dal výpověď a odešel posléze do Brna. Přitom na Žižkově nebyl špatný tým. Chytal Tomáš Vaclík, nejlepším střelcem druhé ligy byl Míra Markovič, kterého jsem potom zlákal do Brna.

Jakých bylo pět let v Brně?

Foto

Zdeněk Kudela (vlevo) s ikonou světového fotbalu, Angličanem Bobby Charletonem, při rozhovoru pro Český rozhlas na MS 1994 v USA.

 

Začátky nebyly vůbec špatné. Postoupili jsme z druhé ligy do první zázrakem ze čtvrtého místa. Tenkrát mi pomohl nebožtík Franta Hrdlička z Teplic.

Fotbal je o vzájemné spolupráci a souhře vedení. Postupně jsme stabilizovali kádr, přivedl jsem do Brna zajímavé hráče – Skaláka, Škodu, Brabce, Sýkoru, Melichárka, Řezníčka. Časem jsme mohli bojovat o evropské poháry. V sezóně, ve které jsem odešel, Zbrojovka s trenérem Vaškem Kotlalem obsadila konečné šesté místo. Ovšem úspěšná firma funguje na pevných manažerských zásadách a pravidlech. Jakmile se objeví různé hašteření, donášení jeden na druhého, tak je konec. A to byl případ Zbrojovky. Postupně to mezi mnou a majitelem Bartoňkem přestávalo fungovat, nechtěl do klubu investovat, a tak jsem opět skončil.

Na které období vzpomínáte nejraději?

Při vzpomínkách vždy nejdříve vyskočí ty krásné věci. Ať už to bylo v rozhlase, kde jsem dělal všechny zápasy fotbalové kvalifikace, mistrovsví světa či Evropy. Nádherná byla olympiáda v Lillehammeru. Krásný zážitek mám z kvalifikace „jedenadvacítek“ jako reportér. Tenkrát hrála ve výběru celá škála mimořádných hráčů – Patrik Berger, Pavel Nedvěd. A právě s Pavlem Nedvědem jsem po neúspěšném utkání v italské Salernitaně točil na letišti rozhovor a Pavel se mi rozbrečel, že musí zase zpět do Sparty, že se mu vůbec nechce, protože tehdejší trenér Karol Dobiáš po něm hrozně šel. A z Pavla se stal hráč světového formátu.

Nejkrásnější vzpomínky ale jsou na evropské pohárové zápasy se Slavií a Mladou Boleslaví. Když jsme se Slavií odjeli do Itálie na odvetu proti AS Řím, tak je nepsaným pravidlem, že v den zápasu uspořádá domácí klub pro vedení soupeře a rozhodčí slavnostní oběd. A právě sudí s delegátem dostali na památku od domácího vedení zlaté „rolexky“. Delegátem byl pozdější šéf rozhodčích UEFA, který se na zlaté hodinky podíval a řekl italskému šéfovi klubu – Pane presidente, předpokládám, že je to klubový suvenýr…

Stejně tak bylo nádherné semifinále poháru UEFA se Slavií proti Girondins Bordeaux, kde hráli pozdější mistři světa z roku 1998 – Zidane, Dugarry, Lizzarazu a řada dalších. Zinedine Zidane mi tenkrát dal dres pro syna Matyho.

S Mladou Boleslaví jsme hráli krásný zápas s Marsellie, kde hrával Frank Ribbery. Ve Francii jsme prohráli 1:0 a i doma v odvetě jsme prohrávali. A trenér Marseille právě Ribberyho vystřídal. Dušan Uhrin naopak poslal do hry „Emila“ Holuba a my zápas otočili a postoupili jsme. A nebyly to jen zápasy, ale ta atmosféra kolem, zařizování, kontakt s lidmi z oddílů soupeře. Na to nejde zapomenout.

S jakým trenérem se vám spolupracovalo nejlépe?

S trenéry je to vždy složité, to víš sám, ale vynikající byl Jarda Hřebík. Všechna čest. S ním jsem zažil nádherné věci. Jedna perlička. Asi deset dní před zápasem se Spartou přišel Jarda, že má indicie o spojení Pavla Horvátha, který hrál ve Slavii špílmachra, a manažera Sparty Ivana Horníka. Dva dny před zápasem se nám podařilo sehnat výpis Pavlových telefonních hovorů, ze kterých bylo patrno, že si během posledních dnů patnáctkrát s Ivanem volali. Tak jsme si s Hřebíkem a Jardou Šeterlem Pavla pozvali na kobereček. Jarda Hřebík jen Pavlovi řekl – Ty si telefonuješ s Ivanem? Jdeš normálně hrát a ukaž, jaké máš slavistické srdce, věříme ti. – V průběhu zápasu byla pro Slavii nařízena penalta, na kterou byl určen Pavel. Vzal si míč a teď jsme všichni trnuli, co bude. Na kameře za brankou je vidět, jak Pavel zavřel oči a dal gól. Pak jsme se o tom několikrát bavili, ale nikdy neřekl, o čem hovory s Ivanem byly.

S některými trenéry se pracovalo dobře, s jinými to bylo složitější. Když jste ve funkci sportovního ředitele, tak sice máte větší pravomoci, než trenér, ale nikdy nemůžete před hráči trenéra shodit. To byste popřel veškeré sportovní zásady. V Brně jsme měli s Vaškem Kotálem mnoho debat, které často končily stejnou větou – já na to mám jiný názor, ale ty jsi trenér. Když byl ve Spartě posunut na post hlavního kauče, tak mi volal Křetínský, zda bych nepřijel na Spartu. Čtyři hodiny jsme s ředitelem Čuprem debatovali, jak s Kotalem pracovat, ale nakonec k ničemu. V tom je Sparta specifická.

Před pár dny mi volal šéf Blanska, nějaký Merta, se kterým jsem byl ve Zbrojovce, a ptal se mne na Martina Pulpita, tak jsem mu jen řekl – pane Merto, výborné rozhodnutí, ale Martina musíte držet pod krkem, jakmile mu popustíte uzdu a začne se na tréninku chovat vulgárně, tak je konec.

Trefit se do trenéra je strašně složité. Musíte znát, jaký má charakter, jak je podporován zezadu. Jaké má ego.

V dnešní době je nejhorší, že reprezentanti se vrátí ze zahraničí do Česka, ukončí kariéru a hned jsou dosazováni na posty trenérů či manažerů a přitom s touto prací nemají žádné zkušenosti. Jsou nepřipraveni a to je pro fotbal špatně. Krásný příklad je s Pavlem Kukou, kterého zaměstnal Jarda Starka v Příbrami jako sportovního manažera, ale po chvilce se s ním rozešel. Pokud někdo něco hrál, tak neznamená, že bude dobrým trenérem nebo funkcionářem. Největší problém českého fotbalu je, že mu chybí vzdělaní lidé.

Foto

Zdeněk Kudela s Karlem Poborským při oslavách titulu mistrů ČR.

 

Kdyby se dal vrátit čas, udělal byste něco jinak?

Udělal! Když jsem byl sportovním manažerem Mladé Boleslavi, tak jsme měli možnost získat Tomáše Vaclíka, ale já to nepodpořil, jeho manažerovi Zdeňku Nehodovi jsem řekl, že se mi zdá malý vzrůstem. Když jsme se potom setkali ve Viktor­ce Žižkov, tak byl Tomáš na soustředění s jednadvacítkou. My hráli rozhodující utkání v Mostě o postup a podařilo se mi zařídit, že nám trenéři Tomáše na tento důležitý zápas půjčí. Jel jsem pro něho do Břízek. Během cesty jsem se mu přiznal a omluvil, že to byla moje vina, proč do Mladé Boleslavi nešel. On jen s úsměvem na tváři řekl – Pane Kudelo, já to vím, mě to Nehoda řekl, ale já se na vás nezlobím.

Během kariéry vám prošla rukama řada vynikajících hráčů. Na koho nejraději vzpomínáte a jste s některými v kontaktu?

Že bychom si s hráči volali, to ne. Ale pokud se potkáme, tak máme dobré vztahy. Z Malmö jsem přivedl do Brna Pavla Zavadila, který byl vynikající kluk. Denně jezdil z Opavy do Brna, protože chtěl být co nejvíce s rodinou. Přitom měl v Brně zajištěný byt. Nedávno jsme se potkali a ptal se mě, zda ještě zvládne hrát ligu a že dostal nabídku na sportovní manažera. Já mu jen řekl, Zavoši, to si musíš rozmyslet ty, ale pokud ti mohu radit, tak hraj fotbal, pokud to půjde a začni se učit u mládeže, někde dělej asistenta, vedoucího. Nejde do toho skočit hned, což je vidět u Radka Kováče, který nemá zkušenosti a je to znát.

Nikdy jsem se nerozešel s nikým ve zlém. Byť názorové rozpory s některými byly. V Brně nejvíc s Petrem Švancarou, kterému jsem musel ukončit smlouvu, a teď mi to porůznu vrací. Ale to je fotbal.

Prošel jste funkcemi sekretáře či sportovního manažera. Nelákalo vás zkusit práce trenéra v první lize?

V Brně jsem byl asistentem trenéra, ale pouze papírově. Asistent Vaška Kotala, Michal Šmarda, dělal licenci, tak jsem musel chodit na lavičku. Trénovat je krásné, ale mě víc vyhovovala pozice manažera. Fotbal je týmový výkon nejen na hřišti, ale i ve vedení. Pokud toto nefunguje, tak se úspěch nedostaví. Sice jsem slýchával řeči – už přišel zase kontrolovat, ale sportovní manažer zastupuje nejen hráče ale i zájmy klubu. Musí umět komunikovat ale i kontrolovat. V zahraničí sice jde spojit funkce manažera a trenéra, ale u nás to nejde. U nás chce každý mluvit do fotbalu a to je špatně. Bavil jsem se o tom s Karlem Poborským, který mi vyprávěl, že když trénoval Alex Ferguson Manchester United, tak během tréninku chodil kolem hřiště a pozoroval práci trenérů i hráčů. K hráčům mluvil tak jednou týdně a to ještě před zápasem. Nikdo si nedovolil něco říct a Alex Ferguson vše držel pevně v rukou.

V Brně jste skončil v roce 2015. To nepřišla žádná nabídka se vrátit do velkého fotbalu?

Nějaké nabídky byly, ale já jsem se zařekl, že už ne. Když jsem jezdil pět let do Brna, tak to bylo psychicky náročné. Buď jsem nebyl doma, nebo jsem dojížděl. Manželka ale stejně říká, že kdyby přišla ještě nějaká zajímavá nabídka, tak neodolám, ale tomu moc nevěřím. Už mě nebaví někoho k něčemu přesvědčovat. Pokud klubovému vedení chybí tah na branku, tak je to ztráta času. Navíc v této době je všechno ještě složitější kvůli koronaviru.

V posledních letech jste se pustil do trénování ve výkonnostním fotbalu. To pro vás musel být šok a strašný skok.

Ani mi nemluv. Profesionální fotbal se nemůže s tím výkonnostním srovnávat. Tady člověk musí slevit ze svých zásad snad o osmdesát procent. Nejdřív jsem šel pomoci do Lhoty, a teď jsem v Lounech. U profesionálního hráče máš jasná pravidla, ale tady jsou „amatéři“. To nejde srovnávat.

Jak trávíte volný čas? Nechybí vám ten kolotoč profifotbalu?

Nechybí. Navíc se nenudím. Byl jsem osloven ČUS, zda bych nepřednášel na jejich škole o trénování. Není to zaměřeno jen na fotbal, ale celkově o sportovním managementu. Mám osm hodin týdně, ale baví mě to. Člověk neustrne a trochu trénuje mozek. Někdo po mě chce i individuální plány, což není problém. Pak už jen záleží na daném člověku, zda to plní. Pokud ne, tak se vše vždy velice snadno pozná.

Jakou vidíte budoucnost sportu v Česku?

Nechci být špatný prorokem, ale může nastat velký problém. Děti poznaly jiné záliby a bude velice složité je dostat od počítačů zpět na hřiště. Nebo poznaly individuální sporty, kde se jim daří. Zjistili, že v nich jsou stejně dobří, jako v těch kolektivních, a nemají důvod se vracet. Je smutné, že nikomu nevadí, že na v Praze na Ladronce je hlava na hlavě, ale organizované tréninky jsou zakázány.

Text David Svoboda

Fota archiv Zdeňka Kudely

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.