Foto

Radek Faltejsek na dostihovém závodišti v Chuchli.

 

Radek Faltejsek svítil Vratné lahve a Maigreta, teď točí sportovní přenosy

„Nejvíc si cením světového poháru v biatlonu“

Kdysi prý platívalo, co Čech to muzikant. S podobnou nadsázkou by se dalo říct, co Rakovničan, to kameraman. O Pavlu Brynychovi, hlavním kameramanovi sportovních přenosů s účastí na několika olympiádách, jsme psali. Minule jsme zmínili kameramanské začátky Antonína Vydry, víme samozřejmě také o Miroslavu Bretšnajdrovi a dalším do party mužů s přenosovou kamerou je Radek Faltejsek. Dnes si „posvítíme“ právě na něho.

Jak ses ke kameře dostal?

Mám gympl, v 84. jsem maturoval, a pak jsem hned nastoupil jako osvětlovač na Barrandově; později jsem se dostal do České televize díky Pavlu Brynychovi, který mě doporučil. Od roku 1991 jsem na volné noze. Dělám pro ČT, ale i pro O2.

Jaké byly tvé první záběry?

Jak jsem pořád nosil těžké lampy a kabely, začal jsem haprovat se zády. Tehdy jsem postoupil na asistenta kamery a pak se dostal ke kameře pořadu Branky, body, vteřiny. To obnášelo natáčení reportáží, což je vlastně úplný základ, kterým by měl člověk projít, než se dostane dál. Přes den natočíš reportáž z hokeje nebo fotbalu a musíš to nastřihat, aby se to stačilo připravit do večerního vysílání. Pak už jsem se dostal i dál. Nejprve jsem dělal asistenta kamery při televizních sportovních přenosech a nakonec se postavil i za kameru přímých přenosů, které teď převažují.

Jak to funguje? Kdo a kdy ti říká, kam máš zrovna jet?

Existuje dispečink, kde jsou dvě pracovnice a těm hlásí požadavky hlavní kameramani, kteří si rovnou vybírají, kam které kluky chtějí. Někteří hlavní kameramani si nás obvolávají sami.

Popiš mi jeden pracovní týden.

Když nalistuji pár týdnů zpátky, tak třeba pondělí 1. března jsme byl v Odolené Vodě na volejbale, v úterý 2. jsem dělal ranní studia a večer hokej v Mladé Boleslavi. Ve středu fotbal v Liberci a pak už jsme večer přejížděli do Nového Města na Moravě, kde jsme od čtvrtka do neděle dělali biatlon.

Takže jenom sport?

Občas se mi do toho dostane i nějaká kultura, třeba koncerty, což je příjemná změna. Nedávno jsme dělali ze Státní opery přímý přenos Rigoletta. To bylo hodně zajímavé, úplně jiné zážitek.

Ale točil jsem i pro ČT Déčko, např. pořad Bankovkovi, znám se s hlavním kameramanem a s ním jsem dělal třeba Planetu Yó. Je to úplně jiná práce než sport, nemůžeš používat transflokátor jako na sportu, máš jen pevné sklo, takže to musíš ušvenkovat.

Co technika? Máš něco vlastního?

To je všechno televizní zařízení. Já jen přijedu na místo, kde mi řeknou, kterou kameru mám. Člověk už ví, co na té kameře má dělat, vždycky máme nějakou zkoušku, ve voze je střihač, který má přesnou představu.

Nedávno jsi byl i na Evropské lize. Mohl bys popsat, jak se takový zápas přenáší?

Liga mistrů nebo Evropská liga mají svoje manuály, které jsou dané od UEFA. Čím mužstvo postupuje výše, počet kamer se zvyšuje. Na Slavii bylo 12 kamer, při naší extralize je to méně. Tam bývá osm. Na Slavii jsem byl na tzv. reverzu, měli jsme dva; používají se na záznamy.

Měl jsem na starosti střídačky, reakce trenérů a např. střídání. Jedna kamera ukáže pomezního rozhodčího s číslem, druhá odvádí hráče, a ty přivádíš toho nového, záběry koordinuje střihač. Máš sluchátka a slyšíš pokyny, co máš v danou chvíli udělat. A když jdeš do záběru, vidíš červenou.

Takže nemusíš sledovat úplně celý zápas přes hledáček kamery?

Musíš. Protože nevíš, kdy padne gól nebo kdy se stane nějaká zajímavá situace nebo faul, který chtějí vrátit od toho, kdo je nejblíž. Pořád tu hru musíš sledovat.

Na takovém zápase je předpokládám jen jeden štáb, a od něj to další přebírají. Je to tak?

V té zemi, kde se zápas hraje, natáčí domácí štáb. Do zahraničí nejezdíme. Jsou ale země, které se třeba specializují na jeden sport. Tak to funguje na olympiádě. Naši kluci dělají třeba vodní sporty. Jako veslování apod.

Ještě k té Slavii. Na FB si tě nějací dobráci dobírali, proč jsi nezabral VIP tribunu, kde seděl Prymula, ale třeba i ředitel ČT.

My jsme o Prymulovi ani nevěděli, sice jsem na tu tribunu viděl, ale kdo tam seděl, jsem neřešil.

Pokud jsem zabírali diváky, tak jenom ty, kteří měli roušky. My nejsme reportéři. Nechceme nikomu ubližovat ani dělat politiku. My jen zajišťujeme sportovní přenos.

Pavel Brynych byl na několika olympiádách? Tebe to neláká?

K tomu jsou potřeba zkušenější kameramani. Navíc já mám problém. Nemůžu vlézt do letadla. I kdyby mně to nabídli, musel bych odmítnout. Jednou jsme točili pro nějaký film scénu v letadle, které jenom stálo na zemi, a mně tam bylo i tak hrozně divně. To by musela být olympiáda v Německu, abych tam dojel autem. Ale já jsem spokojen s tím, co dělám. Moc mě to baví. A to je asi to hlavní.

A co je tvým dalším profesním cílem?

Ta práce je už teď zajímavá. Ale třeba na hokeji zatím dělám dolní rohy, kameru mám na rameni. Takže tam bych se rád posunul na tzv. dlouhá skla. To zatím dělám na dostizích. Takže třeba se dočkám i v hokeji. Ale třeba práce hlavního kameramana, to by mě ani nelákalo. Tam už je to spíše o organizaci.

Čeho si ze své dosavadní práce nejvíce považuješ?

To jsou určitě přenosy ze světového poháru v biatlonu. Velké akce jsou vždycky bezvadné.

Ale i časově náročné?

To je pravda, a to jsem pořád ještě ženatý (směje se). Moje žena má se mnou obrovskou trpělivost.

Na biatlon odjedeš a jsi půl týdne z domu. Když jsou přenosy ve všední dny, jsi pryč po většinu večerů v týdnů. No a samozřejmě většinu víkendů.

Na biatlonu jste byli v jak velké sestavě? Přenos se posílá do celého světa, to asi nebude žádný malý tým?

Celkem jsme měli 38 kamer, připravovali jsme nejen mezinárodní, ale i národní vysílání, které tam mělo rovněž své vlastní studio. Takový přenos je technicky hodně složitý. Kamery stojí na speciálních věžích, které tam musí postavit na podzim dříve, než začnou zasněžovat. Všude kilometry kabelů.

Co jsi měl na starosti?

Já byl kamera číslo 36. Měl jsem na starosti jeden úsek. Tomu sjezdu se říká Plačkovec. Čtvrtek a pátek byl vždycky odpoledne jeden závod, to jsou dvě hodiny, v sobotu a neděli po dvou závodech. Takže odjíždíš v 18 večer na hotel.

Hotely fungovaly?

Pro nás ano, byli jsme v samostatné bublině, hotel jen pro nás. Ale v omezeném režimu, bez kuchyně, jídlo se vozilo z jednoho zdroje v krabičkách, v místě jsme nesměli vkročit ani do obchodu, jen do hotelu, na trať nebo domů. Ale je fakt, že to fungovalo a nikdo ze štábu ani z účastníků nemusel odstupovat kvůli tomu, že by byl pozitivní.

Jak ti bylo v té první vlně pandemie, kdy se žádné zápasy nehrály?

Měl jsem štěstí, že v té době už jsem se dostal do studia ČT 24. V televizi se pracovalo na dvě party, jedna vždycky 14 dní dělala, a pak byla dva týdny doma. Moje žena prodává ve Švadlence, kde mohli mít tehdy otevřeno, takže doma jsme nebyli vůbec nikdo.

Obnáší to teď také časté testování?

Toho je čím dál víc. Abychom mohli do televize, musíme se testovat, přímo v televizi jsou testovací místa. Já už ale covid prodělal, takže mám protilátky a na testy po nějaký čas nemusím. To ale platí je pro české soutěže, v případě mezinárodních akcí to nestačí, tam se musím také testovat.

Natočíš si něco i jen tak pro sebe nebo pro rodinu, nebo chodí i u vás kovářova kobyla bosa?

Pár let zpátky jsem natáčel maturitní plesy, taneční, ale už mě to zmáhalo.

Pamatuji si tě s kamerou na festivalu Senec nad vodou?

Myslím, že jsem byl na prvním ročníku, protože moje žena pracovala v tu dobu s Petrou Jílkovou, manželkou pořadatele, takže jsme jim pomáhali.

Není to tak trochu nejistota? Co když ti najedou nikdo nezavolá?

To se taky může stát, ale zatím se to nestalo. U filmu to bývalo složitější.

U kterého filmu bychom tě našli v závěrečných titulkách?

Jako kameraman jsem kdysi dávno točil Třinácté komnaty. Poslední film, který jsem dělal jako osvětlovač, byly Vratné lahve.

To byl Jan Svěrák?

A kameraman Vladimír Smutný, s tím jsem dělal často. To byla hezká práce. Dělal jsem s ním i seriál Maigret, který se točil v koprodukci u nás, a pak i nějaké reklamy. A s Marhoulem a Vláďou Smutným jsem dělal i Mazaného Filipa. I když jsem nestál přímo za kamerou, ale i tak to bylo skvělé, člověk může od těchto mistrů něco odkoukat.

Film je časově asi ještě náročnější než sportovní přenosy?

Tak to je pravda, zvláště u těch cizích filmařů. S Kanaďany jsme tu točili Hitlera, to bylo hodně časově náročné. U fotbalu víš, že zápas trvá 90 minut a pak jedeš domů. U filmařů nikdy nevíš. Ani 15 hodin denně pro ně není nic neobvyklého.

Pavel Sklenička

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.