Foto

Michal Brynych (vlevo) a Karel Hošek na konci své poslední šichty u profesionálních hasičů.

 

Erťák jezdil do Špičáku 20. Občas jsme museli vystoupit a podívat se, jestli se vůbec točí kola.

Profesionální hasič nebývalo moc atraktivní povolání

Oba nastoupili k profesionálním hasičům k době, kdy se ještě jezdilo k požáru v kravatě. A navíc rychlostí, při níž starou techniku, kterou držela pohromadě jen síla vůle, předjížděly i Babety. Michal Brynych z Kněževsi a Karel Hošek z Lužné skončili u profesionálního hasičského sboru v Rakovníku ke konci kalendářního roku. Do důchodu odešli po 38 a 36 letech u sboru. Nejen kolegové z jejich směny A, ale i ostatní hasiči, se s nimi rozloučili s plnou parádou. Připravili jim rozlučkový nástup ve dvoře rakovnické radnice, tedy tam, kde na začátku své kariéry sloužili.

Bylo vaším klukovským snem stát se hasičem?

K. H.: Já to měl v rodině, můj otec vlastně v Rakovníku profesionální sbor zakládal. Byl prvním náčelníkem sboru. Odmala bylo jasné, že půjdu v jeho stopách. Mé první zaměstnání bylo v zemědělském družstvu v Lišanech, kde jsem se vyučil. Pak jsem šel na vojnu a po ní, v roce 1984, jsem nastoupil k hasičům. Žádné jiné zaměstnání už jsem neměl.

M. B.: U mě to bylo složitější. Jsem z Mnichova Hradiště a do práce jsem jezdil 15 km do Mladé Boleslavi a dojíždění mě nebavilo. Po vojně mi v našem podniku slíbili, že už je s dojížděním konec a budu mít práci přímo v Hradišti. Ale nesplnili to. Když jsem tak jednou šel kvůli tomu domů z práce naštvaný, dal jsem se u hasičské stanice do řeči s velitelem a ten mi nabídl, ať jdu k nim. Tak jsem k hasičům nastoupil, i když jsem si platově pohoršil. A jak jsem se dostal na Rakovnicko? Moje manželka, která je odtud, pracovala na krajském sdružení hasičů, kde měla na starosti školení. No a jedno takové třídenní školení v Křivoklátě se mi protáhlo a už jsem tu 35 let. (směje se)

V čem to tehdy bylo jiné než dnešní práce profesionálního hasiče?

M. B.: Ve všem. Tehdy byla rakovnická stanice ještě ve dvoře radnice a bylo nás mnohem míň. Já jsem přišel jako pátý na směnu. Směny byly pořád tři – A, B, C, jak je to dodnes, ale do té doby se sloužilo ve třech nebo čtyřech. Technika byla hrozná. Auta byla stará a byla ráda, že dojela k ohni a zpátky. Pořád se musela opravovat. Když se s „erťákem“ jelo na Špičák, mohli jsme cestou sbírat houby. Vždycky jsme houkali jen ke koupališti, pak jsme houkačky vypnuli. Jelo to dvacet, takže nás předjížděli i na Babetě. (směje se) Někdy z legrace některý z nás vystoupil, aby se podíval, jestli se vůbec točí kola.

K. H.: Tehdy k hasičům nikdo nechtěl, nebylo to moc atraktivní povolání. Když někdo někoho k hasičům přivedl, třeba naverboval kamaráda, tak za to byla i odměna. Sloužit 240 hodin měsíčně a mít za to pár korun se chtělo málokomu. Atraktivnějším povoláním se to stalo až po roce 1989, kdy se začaly zvedat platy.

Jakou kvalifikaci tehdy hasič musel mít, aby ho vzali?

K. H.: Stačilo být vyučený v jakémkoli černém řemesle, mít po vojně a projít při zdravotních prohlídkách. Ty byly opravdu důkladné a trvaly celý den. Fyzické testy a psychotesty se tenkrát nedělaly. Kolem roku 2000 začala být pro všechny profesionální hasiče povinná maturita, tak jsme se museli vrátit do školy a dodělat si ji. Začal jsem studovat ve čtyřiceti letech. To už si člověk nic z toho, co kdysi znal, nepamatoval.

M. B.: Mně bylo 45 let, když jsem maturoval. Taky to bylo jako v Marečku, podejte mi pero. Každý měsíc jsem vyhrožoval, že končím.

Ve staré hasičárně na radnici jste si asi museli připadat spíš jako dobrovolná jednotka...

M. B.: Tím, že jsme neměli žádné srovnání (moderní stanice mělo jenom Kladno nebo Poldovka), nám to tak nepřišlo. Ze dvora se vyjíždělo směrem na náměstí. Ve vjezdu byly takové rohy, to kvůli majákům nahoře na Trambusu, abychom je neurazili. Strašně špatně se průjezdem projíždělo s Tatrou, protože byla hodně dlouhá. Když se do průjezdu pořádně podíváte, uvidíte, že je lehce lomený. Tam bylo na boku nějakých škrábanců.

K. H.: A ještě byly v průjezdu naskládané popelnice. Když se řidič netrefil, tak nejdřív popadaly všechny popelnice a až pak se na chodníku objevil čumák auta. V sobotu a neděli kolem desáté hodiny vždycky musel jít někdo ven a hlídat cestu, protože byly svatby a hrozilo, že nám někdo zaparkuje auto před výjezdem. Druhou stranou do ulice Na Sekyře se tehdy vyjíždět nemohlo. Vjezd tam byl, jenže pod ním byla kotelna a měla slabý strop, který by techniku neudržel. Mohly tam projíždět jen osobáky. Až když přišla Tatra 815 a po ní Liazka, které by se do vjezdu na náměstí nevešly, muselo se to tam vydlabat a udělat nový strop s větší nosností. Z toho rozhodně neměl radost tamní domovník, který měl hned vedle vjezdu ložnici a při každém výjezdu jsme ho vzbudili. V roce 1997 se stanice stěhovala sem ke kasárnám. To jsme si připadali jako v jiném světě.

M. B.: Už jenom tím, kolik tu bylo místa. Na to jsme nebyli zvyklí. Když jsem tu u hasičů začínal, spali jsme všichni v jedné místnosti, to se člověk bál ráno probudit (směje se). Byl tam jeden záchod, jedna sprcha. Později jsme si tam svépomocí postavili přístavbu s ložnicemi, abychom měli víc místa. Po šichtě se chodilo na brigády.

Když spolu na směně trávíte 24 hodin, musíte mít dobrou partu?

K. H.: Dobrá parta je potřeba. My jsme měli štěstí na opravdu skvělé kolegy. I mladí, kteří přišli, rychle zapadli. Dřív jsme například jezdívali na tzv. deviační vyjížďky. Vyjeli jsme jako normální lidi a od půlky už si to někteří vůbec nepamatovali. Vašek Richter vzal jeho Uaze a jelo se od hospody k hospodě, od kempu ke kempu, až do večera. Někdo vystoupil dřív, někdo to zvládl až do konce. A když někdo vzal s sebou Jim Beama, často se skončilo už v poledne. Tmelili jsme kolektiv. (směje se)

Jezdívali dřív hasiči opravdu výhradně k požárům?

K. H.: Zezačátku určitě. Dneska se vyjíždí i k nehodám, technickým pomocím a těch je nakonec víc než požárů. Předtím to bylo hlavně o požárech. Bývala lokální topidla a hlavně trámy zazděné v komíně. Když postupně všechny vyhořely, tak požárů ubylo.

M. B.: A taky se hodně jezdilo na uhlí. Jakmile na podzim začali rozvážet brikety, mohli jsme se oblíknout a rovnou jezdit za nimi. V pondělí přivezli brikety a ve středu začaly ve sklepě hořet. Tak jsme třeba třicet nebo padesát metráků vynášeli v kýblech a v dýchacím přístroji ze sklepa ven.

Jak jste si tedy zvykali na výjezdy k nehodám?

K. H.: Na ně jsem si nezvykl nikdy, často jsou hodně drastické. Tam člověk přijede a musí fungovat jako stroj a nepřemýšlet, co vidí. I tak je vám z vážných nehod zle a ještě čtrnáct dní potom si u každého auta, které jede proti vám, říkáte, že když vás srazí, dopadnete stejně jako ten rozmasakrovaný řidič, kterého jste vytahoval. Pak to ale naštěstí zase odezní.

M. B.: Jediné, co pomáhá, je to zlehčovat legrací. Zní to divně, ale jinak to nejde. Je to černý humor.

Jaký výjezd vás za celou vaši kariéru strašil nejdelší dobu?

M. B.: Pro mě to byla nehoda na silnici na Mšec, kde zůstala celá rodina. Ta byla jedna z nejhorších.

K. H.: Mám to také tak. Pro mě to byla jedna z prvních nehod, když jsme dostali nůžky a rozpínák, kterým se říkalo čelisti života. Tehdy se tam v aleji stala série ošklivých nehod, bouralo se do stromů. Jezdili jsme tam snad každou druhou šichtu.

Jsou místa, kudy od té doby projíždíte hodně opatrně?

K. H.: To máte v hlavě pořád uložené. Když jsme třeba loni jeli s manželkou na kole přes Lišany na Krupou, pořád jsme míjeli nějaká místa, kde jsme u něčeho zasahovali. A to jsme jeli většinou lesem. Tam jsme sundavali oběšeného, tam uhořela v domě paní, tam byly smrtelné bouračky...

M. B.: Všude něco bylo. Kdybychom se měli vyhýbat místům, kde jsme byli u něčeho zlého, nemohli bychom vyjet z domu. Možná je to tím, že jsme byli u hasičů tak dlouho.

A požáry? Který z nich vám nejvíc utkvěl v paměti?

M. B.: Třeba velký požár v Křivoklátě. Když jedete na Beroun, tak tam, co je parkoviště, stával dům. Měl smůlu, že požár vypukl v noci, to vždycky bývají škody největší, protože dlouho trvá, než někdo zjistí, že hoří. Lidi většinou probudí, až když praskají tašky, nebo je velká záře. I u požáru v Křivoklátě dlouho trvalo, než zjistili, že hoří. A než jsme tam s těmi našimi „letadly“ dojeli, už to bylo v plném rozsahu. Dokud je oheň pod střechou, hoří to pomaleji, ale jakmile prohoří do krovu a chytne vzduch, je konec.

K. H.: Já si vybavím třeba jeden dům v Branově, kde jsme byli dvakrát v rozestupu patnácti let. Byla to novostavba. Poprvé to chytlo od kamen, protože dole v baráčku bydlel nějaký starý děda a topil si lokálně, a podruhé už to byly zaplaťpánbů jen saze v komíně. Můj největší požár byl asi na Huřvinách, když hořela stará cihelna. Tam se sjelo strašně moc jednotek. A samozřejmě ještě požár lesa u Chrášťan před pár lety.

A co protipól toho špatného, tedy vaše vtipné výjezdy?

K. H.: Tam bych zařadil velblouda v žumpě. Když nám šla z rozhlasu zpráva, že ve mlýně spadl do staré žumpy velbloud, smáli jsme se, jaký blbci nepoznají krávu. A pak tam přijedeme a ony tam opravdu koukají z jímky dva hrby. Až tam jsme se dozvěděli, že je ve mlýně v Milíčově opravdu chovají. Dodneška si pamatuji, že se jmenovala Safira. Když k ní kolega Ivoš lezl, aby pod ni dal popruhy, ptal se, jestli ho nepokouše. A paní majitelka na to: Ne, pane, ale možná vás poplive. Celou dobu byla klidná a hodná. Dali jsme jí popruhy a vytáhli ji ven. Nebo si pamatuji jedno vtipné hlášení: Paní padla u pomníku padlých. (směje se)

Bylo v posledních letech těžké udržet s mladými kolegy krok?

K. H.: Bylo to čím dál těžší. Do padesáti to ještě nějak jde, pak už síly ubývají. Tedy pokud nejste Vašek Richter (kolega ze směny, který je zároveň instruktorem leteckých záchranářů, pozn. aut.), ten snad bude ještě v devadesáti stačit na všechny. Ale díky dobrému kolektivu nás mladý kluci nikdy nenechali ve štychu a brali si těžkou práci.

M. B.: Měli jsme třeba požár chaty nahoře u Rozvědčíka. To už mi bylo šedesát. K chatě jsme se museli drápat po kolenou, jinak to nešlo. Jednou jsem se tam s hadicí vydrápal, podruhé už bych to nezvládl. I když se člověk snaží udržet v kondici, fyzička jde dolů. Proto jsme se rozhodli skončit dřív, než budeme cítit, že jsme na obtíž. U hasičů se může sloužit do 65 let věku, tedy pokud projdete fyzickými testy a přezkoušením.

K. H.: U profesionálních hasičů jsem sice skončil, ale u dobrovolných budu dál. U nás v Lužné jsem u nich od nějakých patnácti let.

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.