Foto

Kapitán zaoceánské lodi Luboš Plamitzer obeplul dvakrát svět na českých nákladních lodích. První cestu kolem světa absolvoval na Oravě, druhou na Košicích.

 

Námořníka Luboše Plamitzera mrzí, že už se nepoužívají papírové mapy

Několik měsíců byl kapitánem Borussie Dortmund

Pro dřívější generace, které ještě nezažily masivní nápor internetu a sociálních sítí, bylo čtení knih jednou z mála možností poznávání světa a různých kultur. Četba prohlubovala fantazii a touhy po poznání. Kdo z kluků by neměl rád příběhy o námořnících, kteří se plavili po oceánech a poznávali nové světy. Někomu modré dálky učarovaly natolik, že se rozhodl stát se námořníkem. Před sametovou revolucí nebylo mnoho možností dostat se na námořní školu. Jedním ze šťastlivců, kterým se to podařilo, byl rakovnický rodák Luboš Plamitzer. Při jeho nedávné zastávce na souši jsme se sešli a popovídali si o námořnických dobách minulých i současných.

Luboši, pojďme na začátek. Brázdit vlny moří a oceánů jste toužil od mládí?

Podle maminčiných slov jsem v pěti až sedmi letech řekl, že budu námořníkem. Jak mě to ale napadlo, tady v Rakovníku, tisíce kilometrů od moře, to opravdu nevím. Ale šel jsem si za tím.

Četl jste knihy s námořnickou tématikou?

Určitě, ale jaké to byly knihy, to už přesně nevím, ale Bounty mezi nimi byla určitě. Vliv na mě musel mít i soused, pan Kopřiva, který sice nebyl námořníkem, ale pracoval na Labi. Měl doma kotvu, námořní mapy a velké kormidlo, což mě asi v mládí ovlivnilo. Později to byla touha cestovat. Před revolucí se totiž moc cestovat nedalo, ale toto byl jeden ze způsobů, jak poznat jiné země a nejezdit jenom do Bulharska nebo NDR.

Jak jste se dostal ke studiu na námořní škole?

V Rakovníku jsem chodil na základní školu a posléze na gymnázium. Námořní školy se v tu dobu většinou studovaly v Sovětském svazu, ale já měl štěstí, že jsem odešel do Polska, kde jsem ve Štětíně pět let studoval. Přijímačky, včetně psychologických testů, jsme dělali v Praze na ČVUT, a pokud bych nebyl vybrán, tak bych asi nastoupil na nějakou „strojárnu“, což by pro mě určitě nebylo takovým lákadlem.

To jste musel být dítě štěstěny, když jste nemusel do Sovětského svazu.

Dalo by se to tak říct, ale bylo to hodně na hraně. Původně nás totiž plánovali poslat do Sovětského svazu, protože v letech 1981 – 1982 byl v Polsku výjimečný stav. Naštěstí nás ve finále do Polska poslali a já se stěhoval do Štětína. Odjelo nás deset. Osm Čechů a dva Slováci. V dnešní době jsem poslední z nich, kdo se ještě plaví po mořích a oceánech. Možná ještě jeden spolužák, ale to si nejsem jistý.

Foto

Luboš Plamitzer na souši.

 

Jakých pět let to bylo?

Realita byla úplně jiná, než představy. A to i pro polské spolužáky, kteří u moře žili. V prvním ročníku jsme měli jen teorii. Na moře jsme poprvé vyjeli až ve druháku. Byla to velká školní plachetnice, na které jsme pluli z Gdyně až na Kanárské ostrovy a přes Portugalsko jsme se po čtyřech měsících vrátili zpátky do Polska.

V dalších ročnících jsme pluli na instruktážních lodích po Baltu. Většinou to bylo kvůli nákupům v západním Německu nebo Dánsku. Takhle to tam běžně fungovalo. Jednou si pamatuji, že jsme se vraceli z Kielu a celá loď byla zavalená jedlým olejem, který byl v Polsku nedostatkovým zbožím.

Ve čtvrtém ročníku jsem se dostal na československou loď, na které jsem strávil celý semestr. To už byla nákladní loď a jmenovala se Radhošť.

Jaké byly dojmy z plachetnice?

Připadá mi to, že nám to chtěli znechutit. Mořská nemoc byla samozřejmostí a neskutečně to houpalo. O tom jsme tenkrát jen četli, ale skutečnost byla mnohonásobně horší. To si nemůže nikdo představit. Nebojím se říct, že jsme všichni byli v šoku.

Vlastně ještě než jsme vypluli, tak už to byl docela „očistec“. Měsíc jsme byli v přístavu Gdyni. Bylo to v únoru a byla neskutečná zima. Plachetnice byla po opravě a musely se nainstalovat plachty. Od paluby byl stožár vysoký třicet metrů. Čekali jsme, že přijede jeřáb a plachty vytáhne. Kdepak! Kladky, provazy a už jsme makali. Osobně se bojím výšek a musel jsem bez jištění vylézt nahoru. To pro mě bylo utrpení. A to nemluvím o tom, jaký výkyv je nahoře na stožáru. Osmdesátimetrová plachetnice z té výšky vypadá jako pramice. To bylo něco pro mě. Dnes už bych to nedal.

Jak jste to měl se základní vojenskou službou?

Po skončení vysoké školy jsem se vrátil do Československa. Naštěstí nás brali, jako že máme vojenskou školu, tak jsme šli jen na pět měsíců. Nastoupil jsem, s řadou dalších kluků, kteří studovali v zahraničí, do Janovic k bigošům, kde to bylo šílené. Zažil jsem i zimní cvičení na Doupově, kde byla zima a hlad. Tak jsem byl rád, že jsem po pěti měsících odešel do civilu a nastoupil u Československé námořní plavby.

Jaké byly začátky u ČSNP?

Začínal jsem na pozici palubního asistenta. Po roční praxi jsem dělal zkoušky. Stal se ze mě třetí palubní důstojník a potom to postupovalo až ke kapitánským zkouškám, které jsem absolvoval v rámci dvouměsíčního kurzu v roce 2005 v Polsku.

Foto

Lodě, na kterých se plaví, jsou obrovské ocelové kolosy. Ani se nechce uvěřit, že se něco takového s mnohasettunovým nákladem vůbec udrží na hladině.

 

Česko mělo svoje lodě až do roku 1998, kdy jsem se naposledy plavil na lodi jménem Beskydy, která poslední plavby už plula pod maltskou vlajkou. Pak se pan Kožený dostal ke všem lodím a rozprodal je.

Co se vám tenkrát honilo hlavou? Bál jste se o svoji budoucnost?

Nejistota byla. Většina mým kolegů zůstala u firmy s tím, že už neměla lodě, ale posílala posádky na jiná plavidla. Já si ale šel vlastní cestou a zařizoval jsem si práci sám. Od té doby pracuji na cizích lodích. Většinou mi pomáhaly polské agentury. Teď jsem zaměstnán u německého rejdaře. Vlastně až na pár výjimek, kterými byli Italové a Norové, pracuji celý život pro Němce.

Vzpomínáte si ještě na svoji první plavbu na nákladní lodi?

Samozřejmě. Byla to již zmíněná Radhošť. Tenkrát jsem naloďoval v Jugoslávii. Nakládali jsme vojenský materiál a vykládali v Indii. To pro mě byla neskutečná exotika. Hned na první plavbě jsme pluli přes Suezský průplav a viděli Bombaj. Zpátky jsme nakládali v Pakistánu a vykládali někde v západní Evropě. Domů jsem se dostal po čtyřech měsících.

Zmínil jste mořskou nemoc. Jak na člověka působí?

Na každého úplně jinak. Hodně záleží, na jaké lodi jste. Na druhou stranu neplatí, že čím větší loď, tím se méně houpe. Po pár plavbách jsem si zvykl a mořskou nemocí netrpím. Největší problém mám s tím, že nemohu spát. Jak se to houpe, tak to prostě nejde. Dávám si i matrace na zem, abych nepadal z postele, ale ani tak to není ono.

Jsou i lidé, kteří se mořské nemoci nikdy nezbaví. Měl jsem kolegu, který musel s touto prací skončit. Byl na vyšetření, kde mu zjistili, že má centrum stability velice citlivé a jakmile se loď trochu zhoupla, měl velké problémy, proto musel skončit. Hlavní indicií mořské nemoci je zvracení, se kterým mám mnoho historek, ale to se do novin nehodí.

Nejde to vyřešit tím, že se spí v síti?

Na plachetnici jsme sítě měli, ale nikdy jsem nikoho v síti neviděl spát. Problémem je také skutečnost, že když vlezete do sítě, musíte chytit pozici a ležet. V síti se na bok neotočíte. Pokud někomu nevadí spát jen na zádech, tak může síť využít.

Jste kapitánem zaoceánské lodi. Jaká jsou vaše práva a povinnosti?

Foto

Na palubě jsou větrné elektrárny na cestě z Číny do Peru.

 

To by bylo na dlouhé povídání. Ale jednou větou – jsem za všechno zodpovědný. Ač nemohu spoustu věcí ovlivnit, tak i přesto jsem za ně zodpovědný a o to je to nejsložitější. Když jsem byl mladý, měl jsem pocit, že musím mít všechno pod kontrolou a že všude musím být, abych měl přehled. Tohle mě hodně brzy přešlo, protože to nejde zvládnout.

Jako kapitán mohu pohřbívat nebo oddávat. Ale i v těchto případech záleží, pod jakou vlajkou plujeme. Na lodi se vše řídí zákony země, pod jejíž vlajkou plujete.

Už jste oddával nebo pohřbíval?

Ještě nikdy jsem neoddával, ani nepohřbíval. Dnes už se nepohřbívá do moře, jako v minulých dobách. Dnes se tělo uzavře do chlaďáku a odevzdá se po připlutí do přístavu.

Pod jakými vlajkami jste plul?

Bylo jich mnoho – Československo, Česko, Německo, Polsko, Libérie, Kypr, Malta, Norsko. V poslední době po vlajkou exotické země z Karibiku Antigua Barbuda.

Můžete mít i právo veta při vybírání posádky?

Ne. Když jsem v minulosti někde pracoval delší dobu a předem jsem se dozvěděl nějaké jméno, se kterým byly v minulosti špatné zkušenosti, tak jsem mohl požádat o výměnu a bylo jen na vedení firmy, zda mi vyhověli. Výběr posádky je složitý proces. Stalo se mi, že nás bylo na lodi dvaadvacet a z toho deset různých národností. To už je masakr. Hlavní řečí je angličtina, ale jsou námořníci, kteří anglicky neumí a musí jim překládat kamarád. Většinu posádek tvoří Filipínci.

Jak jste na tom s angličtinou?

Začal jsem s ní na vysoké škole. Nikdo nejsme rodilý mluvčí. Někdy, když komunikujeme vysílačkou s přístavem nebo i na lodi, tak musím věty třeba i dvakrát, třikrát opakovat, abych si byl jistý, že dotyčný opravdu přesně pochopil, co po něm chci.

Stávají se situace, že přijedete do přístavu a oni anglicky nemluví, ale to je vždy jednodušší problém, který se dá řešit. Horší to je tam, kde je angličtina hlavním jazykem. Třeba takové USA nebo Anglie. Tam si zase myslí, že celý svět musí umět mluvit jejich angličtinou, což bývá problém, ale opět řešitelný.

Foto

Připlutí do Norska.

 

Můžeme říct, že jste obeplul zeměkouli?

Na českých lodích oficiálně dvakrát. Dokonce jsem za to dostal diplom. První cestu kolem světa jsem udělal na Oravě a druhou na Košicích. Krásnější je to v tom, že to nebylo plánované. Posílali nás z přístavu do přístavu. Ze země do země, až jsme obepluli svět.

Jaký to je pocit, když máte kolem sebe mořskou vodu a víte, že na suchou zem nebudete moci dlouhé dny šlápnout?

Dnes už to tak nevnímám. Nejdelší cestu na moři mám padesát dní. A to je rajský klid. Nikdo vás neotravuje. Když jsem začínal, těšil jsem se na přístavy. Těšil jsem se na to, co nového uvidím, ale teď je to přesně obráceně. Přístav = problémy. Menší nebo větší, ale pořád nějaké. Kontroly, inspekce, nakládka, vykládka, doplnění posádky. Moře nebo oceán = klid. Proto jsem nejšťastnější, když naložíme a třeba tři týdny plujeme. A když nám k tomu přeje počasí, tak je to úplná paráda.

Jaké moře nebo oceán je nejkrásnější a naopak?

Nejkrásnější voda je při zpáteční cestě domů. Mně se líbí Středozemní moře, po kterém plujete a hledáte místa, kde jste byli na dovolené, ale koukáte na ně z moře. Naopak hodně nepřátelský je třeba zimní severní Pacifik, když se pluje z Japonska na západní pobřeží Kanady nebo USA. Tam je obvykle docela nepříjemné počasí, mlha, déšť, zima.

Teď jeden asi očekávaný dotaz. Setkal jste se s piráty či pašeráky?

S obojím zkušenosti mám. V tuto chvíli jsou piráti aktuální v západní Africe, v Nigérii, tam je velký problém. Unášejí celé posádky a požadují výkupné. Naštěstí jsem tam dlouho nebyl. Kolem let 2006 – 2012 byla nebezpečná situace kolem Somálska. Nebudu lhát. Byly to velké nervy. Byli jsme na setkání s nimi připraveni. Loď byla obehnána ostnatým drátem. Všechno bylo zavřené. Posádka byla shromážděna na jednom místě. Postupem času jsme dokonce dostávali ozbrojený doprovod.

Měl jsem kolegu ze Slovenska, který pracoval ve stejné firmě a jeho i s posádkou unesli piráti. Měl štěstí v tom, že byl v zajetí necelý měsíc. Firma dokázala rychle vyřídit výkupné a loď byla propuštěna, aniž by se někomu něco stalo. Asi týden po jeho návratu jsme si volali a vůbec jsem nepoznával jeho hlas. Hned další dny u firmy skončil a víc na lodi nepracoval.

Největší nebezpečí jsem zažil v Adenském zálivu. Najednou se k naší lodi blížila spousta člunů a vy nevíte, zda je to rybář, obchodník, pašerák či pirát. Na lodi jsme tenkrát měli řeckou ozbrojenou ostrahu, na které bylo vidět, že s těmito situacemi nemá vůbec žádné zkušenosti. Pořád mávali puškami, z čehož jsem byl nervózní, aby nakonec vystřelili do vzduchu. Člun se otočil a odplul. Několikrát jsme měli na lodi Brity a to byla jiná písnička. Ti věděli, jak se mají chovat. S nimi jsme byli klidnější. Nejlepší ale bylo rychle proplout a zmizet.

Jakou rychlostí taková nákladní loď pluje?

Foto

Radiostanice.

 

Na těch, na kterých se plavím já, tak v průměru 13 uzlů, což je zhruba pětadvacet kilometrů za hodinu. Většinou je nastavena ekonomická rychlost. Mohlo by se plout třeba 15 uzlů, ale spotřeba by byla jednou taková. Na poslední lodi byla spotřeba 35–37 tun paliva denně a celková kapacita nádrží byla 1500 tun. Velké kontejnerové lodi plují rychleji. Třeba 25 uzlů za hodinu, ale spalují 150 tun denně a mají nádrže na 5000 tun paliva.

Dnes se staví lodě, které pojmou přes 20000 kontejnerů a tam je důležité si je správně naložit, abyste v prvním přístavu nemuseli překládat celý náklad.

Kteří z mořských živočichů vás nejčastěji doprovází?

Delfíni. Poprvé si je pamatuji na školní plachetnici, kde je nerušil šroub a doslova surfovali na vlnách, které se odrážely od plachetnice. Delfíni se i snaží navazovat kontakt s lidmi, když je spatří na palubě. Delfín je velice chytré zvíře. Jinak nás doprovázeli velryby, želvy, lachtani i žraloci.

Neustále se bavíme o nákladní dopravě. Nelákalo vás někdy přestoupit k osobní lodní dopravě?

Neměl jsem nikdy možnost a ani mě to nelákalo. Upřímně řečeno, výletní pasažérské lodě, kde je třeba pět tisíc turistů, a to, jakým způsobem se to dělá, to není můj šálek kávy.

Co se změnilo v námořní dopravě?

Ještě před dvaceti lety se používaly papírové mapy a pozice se určovala se sextantem. Našimi pomocníky v astronavigaci byly hvězdy, slunce, měsíc. Používali jsme dalekohled. Dnes jsou námořníci, kteří neumí vzít mapu nebo dalekohled do ruky a bezmezně věří GPS. Přitom někdy stačí vzít dalekohled. Podívat se a je vyřešeno.

Na jednu stranu je to super, že GPS na lodi je, ale na druhou stranu to z lidí dělá otroky moderních věcí. Když by vypadla GPS, tak by se plulo normálně postaru, ale bojím se, že devadesát procent mých podřízených by nevěděla, co má dělat.

Tak jim někdy udělejte podobné cvičení a vypněte GPS.

Jednou jsem to zažil. Měli jsme pevninu na dohled. Krásné počasí. Žádné vlny, ale takové zděšení ve tvářích mých podřízených už nechci vidět. Přitom se nic nedělo. Radar fungoval, ale oni nevěděli, jak se mají zachovat. To, že dnes už nejsou papírové mapy, to mně docela vadí.

Foto

Suezský průplav.

 

Co by se stalo, kdyby na lodi všechno vypadlo?

Myslíte tzv. black out? Máme náhradní zdroje, které by měly loď udržet po nějaký čas v chodu. Kdyby neopravitelně „kleknul“ hlavní motor, tak máme smůlu a museli bychom volat o pomoc. Ale abyste nebyli ve spojení s pevninou, to se stát nemůže.

Navíc se musíme v určitých časových intervalech hlásit, takže kdybychom přestali, tak na firmě pochopí, že máme problém. A poslední instancí je černá skříňka, která by zůstala plavat, kdyby šla loď ke dnu. Kromě polárních oblastí je svět pokrytý signálem.

Už se vám stalo, že jste měl muže přes palubu? A co potom …?

Naštěstí se mi to nestalo. Jinak záleží, kde a jak se to stane. Pokud si toho někdo všimne, tak vyhodí záchranný kruh, který je vidět a dá se reagovat. Pokud se na to přijde až po nějakém čase, tak už není šance. Záleží také na tom, jak studená je voda. Když má voda do deseti stupňů, tak máte třeba hodinu čas, ale jakmile je voda kolem nuly, tak je to otázka několika minut. Když je špatné počasí a voda jde přes palubu, tak je zákaz na ni vycházet, aby se předešlo problémům.

Šlo někdy zajistit, aby s vámi plula vaše rodina?

Pluli se mnou několikrát. Hned poprvé došlo k dnes už úsměvnému zážitku. Bylo to ještě na české lodi – jmenovala se Berounka – která plula na jedné trase. Z Antverp do Alžíru a převážela v rámci humanitární pomoci sušené mléko. Loď takto pendlovala možná rok. Týden trvala cesta do Alžíru. Tam se tři dny stálo a plulo se zpět. Celkově to trvalo zhruba tři neděle. A tak mě napadlo vzít na tuto cestu manželku. Dcera byla malá. Mohl jí být tak rok. Zajistili jsme hlídání a manželka za mnou přijela autobusem do Antverp. Odpluli jsme do Alžíru, kde jsme vyložili, ale při zpáteční cestě přišla zpráva, že máme otočit kurz a plout do Kanady. To se psal rok 1991. Tenkrát nebyla šance to nějak vyřešit. Dnes bych to řešil telefonátem a letenkou, ale tenkrát to nešlo. A tak si manželka výlet na lodi protáhla na dva měsíce. Plula se mnou do Kanady, kde jsme nakládali na dvou místech a pluli vyložit do Maroka. Po dvou měsících jsme skončili v Itálii, odkud se potom dopravila domů.

Jinak syn s manželkou se mnou byli deset dní v Baltském moři na kontejnerové lodi. Byl jsem i kapitánem lodi, která se jmenovala Borussia Dortmund. Pendlovali jsme mezi Kanárskými ostrovy a Španělskem. Když to někde vyprávím, tak se hned všichni ptají, zda hraji fotbal. Majitelem lodi je velký fanoušek tohoto týmu, takže je i v jeho klubových barvách. Zařídit cestu pro rodinné příslušníky jde stále. Stačí to jen dobře naplánovat. Někteří rejdaři, kteří mají lodě na stálé trase, nabízejí přes cestovky takové výlety. Většinou se jedná o německé důchodce, kteří už vyzkoušeli všechno a toto je pro ně adrenalin a něco jiného.

Měl jste v posádce ženy?

Měl jsem dvakrát na lodi Němky, ale nevydržely dlouho. Ta práce není pro ženy. Je to špinavá a fyzicky náročná práce. Většinou zůstaly v oboru, ale v kanceláři nebo na jiném druhu lodi, než je nákladní.

Jak si krátíte čas na lodi?

Foto

Vykládka hnojiv ve Vietnamu (Halong Bay).

 

Podobně jako doma. Film, knížka, sport. Dnes je výhoda, jsme připojeni na internet a můžeme zavolat přes Skype domů, přečíst si zprávy a zjistit, co se děje. To ještě před pár lety nešlo. Ale kdo si myslí, že se na lodi nudíme, tak je na omylu. Můj pracovní den začne ráno v sedm a skončím v deset večer. Jediným problémem jsou časová pásma. Musíme koordinovat spojení, abychom se netahali z postele.

Jak na vás působí časová pásma a změny času?

Musím se smát, jak tady všichni řeší, že se jednou za půl roku posune čas o hodinu. Když loď pluje z Japonska přes Pacifik do USA, tak během čtrnácti dnů šoupete deset hodin. A nedej bože, když vyložíte, naložíte a plujete hned zpátky. To je hodně náročný a potom jste úplně rozhozený. A ještě horší to je, když se pluje na východ. Na západ je to lepší.

Někde jsem četl o třech negativních věcech, které ovlivňují život námořníka, a posun času byl jednou z nich. Pak tam byly vibrace od motoru a třetí byla změna klimatických podmínek. Jeden den máte třicet plus a druhý den jste na nule.

Když plujete kolem historických míst, jako je třeba atol Midway, Hirošima, Havajské ostrovy, proběhne vám hlavou, co se na daných místech stalo?

Určitě. Je spousta míst, u kterých vám okamžitě naskočí historické milníky. Předloni jsem byl po mnoha letech na Filipínách v Manile, kde se proplouvá do Manilské zátoky, kde je velká pevnost, na které se Filipínci bránili proti Japoncům. Člověku hned naskočí, co se tady dělo. A nejen u historických míst, ale i u těch uměle vytvořených. Vzácným případem je Panamský průplav. Tady spíš člověku naskočí myšlenka, kolik lidí tady zahynulo, než toto dílo vzniklo.

Někde jsem četl, že velice nebezpečný úsek je kolem Ohňové země. Dostal jste se i tam?

Přímo kolem Ohňové země jsem neplul, ale Magalhäesovým průlivem ano. Záleží na tom, jaké chytnete počasí. A je jedno, jestli jste u Ohňové země nebo v severním Atlantiku.

Předpověď počasí je alfou a omegou námořních cest. Stalo se vám, že jste raději zastavil loď, nebo lehce změnil kurz, abyste se vyhnul bouři?

Stalo. Nedělá se to často, ale počkali jsme. U menších lodí je to častější, protože ta je schopna ztrátu dohnat, ale u těch větších se to moc nedělá. Protože když loď stojí, tak nevydělává, a to je problém.

Když jste začal plout, napadlo vás, že jednou objevíte nový ostrov?

Foto

Záchranný člun připomíná malou lokomotivu. Navlas stejný si zahrál ve filmu Kapitán Phillips, kde v něm námořníci vypustili na moře somálské piráty. Těm se nakonec podařilo unést jako rukojmí i kapitána Toma Hankse. Film podle skutečné události není vhodný pro manželky a děti námořníků.

 

(smích) Tak to mě nikdy nenapadlo. Spíš jsem toužil vidět, byť třeba jen z dálky, již objevené.

Když se plavíte v severních nebo hodně jižních vodách máte strach z ledových ker?

Strach ani ne, ale obavu a respekt máte velký. Pokud byste narazili do velké kry, tak se může loď potopit. Když plujeme do těchto destinací, máme na palubě člověka, který dané okolí zná a pomáhá nám bez problémů zakotvit. Výhodou je, že velké kry jsou vidět na radaru.

Jak to máte se stravou a pestrostí jídla?

To je téma na hodně dlouho. Podle toho, jaké máte zásoby, kde jste doplňovali proviant. Většinou jsou kuchaři Filipínci. Oni se snaží, ale víte jak. Nic moc. Když mě to popadne, tak si jdu sám udělat třeba knedlíky nebo nějaké jiné domácí jídlo. Ale moc často se to neděje, protože není čas. Jinak Filipínci nepečou, tak jsem jednoho kuchaře naučil housky, abychom měli třikrát v týdnu čerstvé pečivo. Někdy to kuchař zvládá lépe někdy hůře. Když stojíme na kotvě, tak i chytáme ryby, abychom si jídelníček zpestřili.

Když brázdíte vody, stane se někdy, že potkáte jinou loď. Obě zastaví a vyměníte pár slov?

Kdepak, to neexistuje. Když jsem ještě jezdil pod českou vlajkou a potkali jsme se někde s jinou českou, tak jsme přibrzdili. Vyslali se čluny. Vyměnili jsme si kotouče s filmy a zase pluli dál. Ale často se stalo, že jsme získali skoro ty samé filmy, které jsme odevzdali. Tenkrát byla jiná kultura. Ve středu a v neděli se promítalo. Na lodích byly malé kinosály. Kdo měl volno, tak přišel a společně se sledovalo. Dnes po večeři všichni zalezou a nic se neděje.

Existuje země, kde jste nikdy nezakotvil a lákalo by vás to?

Nikdy jsem nebyl na Novém Zélandu. Byl jsem blízko – v Austrálii, na Tasmánii, na Nové Kaledonii, ale na Zélandu nikdy.

Jak probíhaly plavby v době covidu?

Jako ve všem to mělo své plusy a mínusy. Na loď nechodily žádné kontroly, ale někdy se stalo, že posádka nemohla být vyměněna a někteří na lodi „trčeli“ celý rok. Já měl v tomto směru štěstí, protože jsme pluli kolem Evropy, kde se vždy dalo vystřídat. Druhé štěstí bylo, že jsem 22. prosince zakotvil v Chorvatsku a po třech letech opět zažil Vánoce doma.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Doklepat to do důchodu bez ztroskotání. Pro mě je hrozná představa, že bych měl jít do důchodu jako za totality, když se chodilo v pětapadesáti. To už bych v něm byl. Hrozná představa. Budoucnost záleží na mně. Pokud budu psychicky a fyzicky zdatný, a pokud mě někdo zaměstná, tak budu pokračovat dál.

David Svoboda

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.