Foto

V domově Ráček mají stále dobrou náladu.

 

V denním stacionáři Ráček je pořád dobrá nálada. Už dvaadvacet let

Je důležité, abychom fungovali jako rodina

Jsou zkrátka jiní než my. Rozhodně to ale neznamená, že by prožívali méně radostnější život než většinová populace. Podle ředitelky denního stacionáře Ráček Ilony Hruškové tomu často může být naopak.

V čele Ráčku stojíte už pěknou řádku let. Jaký má organizace statut?

Jsme neziskovou, nestátní organizací. To znamená, že základní objem peněz na naši činnost získáváme od státu prostřednictvím krajského úřadu a zbytek si sháníme prostřednictvím dotací. Máme svoji správní radu, externí účetní a mzdovou účetní. Na plný úvazek u nás pracuje deset pracovnic v sociálních službách včetně dvou kuchařek.

Sídlíte v objektech, které jsou majetkem města?

Jeden objekt máme na Sekyře a třípodlažní objekt na Pražské. Ve dvou patrech jsou chráněné byty a odlehčovací služba a dole dílnička, kde si přivyděláváme balením dřevěných klínků pro Pinii.

V chráněných bytech klienti platí nájem, ale v ostatních prostorách hradíme pouze energie a jsme za to velmi rádi. O objekty, které máme vypůjčené od města, se snažíme pečovat. Na vlastní náklady jsme vyměnili okna, předělali topení na plyn nebo vybetonovali dvorek.

Co si máme představit pod pojmem odlehčovací služba?

V rámci jednoho bytu máme volný pokoj se dvěma lůžky. Když nějaká maminka potřebuje, může sem dát dítě přes noc. Většinou to využívají klienti, které známe a kteří nepotřebují dozor. Večer se vykoupou, navečeří a jdou si lehnout. Nejsou tam sami, protože vedle bydlí další klienti. Ráno je o ně opět postaráno naší službou.

Pro koho jsou služby domova Ráček vlastně určeny?

Cílovou skupinou jsou lidé s mentálním a fyzickým postižením. Protože jsme tu jediné zařízení, tak to nijak nerozlišujeme. Jedná se o lidi s poruchou autistického spektra, s downovým syndromem, nevidomí nebo vozíčkáři. Na přijímání klientů máme zpracované standardy a snažíme se z nich vytvořit hezkou skupinu. Zatím jsem všechny, kdo měli zájem, přijala.

Přijala byste i klienta s velkým postižením?

Zatím mě o to ještě nikdo nepožádal. Museli bychom zkusit, jestli to zvládneme s celou skupinou. Rozvrstvení klientů musí být velmi citlivé, ne každý si spolu sedí. My fungujeme jako denní stacionář od pondělí do pátku, a ne přes noc.

Máte spočítáno, kolik dveřmi Ráčku už prošlo svěřenců?

Založení Ráčku se datuje od 1. února 1998. Tehdy jsme měli sedm klientů a staraly se o ně tři pracovnice. Dnes jich máme pětatřicet a denně jich k nám dochází kolem osmadvaceti. Během těch dvaadvaceti let nám tři svěřenci zemřeli a dva byli psychicky nemocní a jsou už doma s rodiči.

Jak u vás vypadá všední den v Ráčku?

Otevřeno máme od půl sedmé ráno do půl šesté večer. V tuto dobu sem klienti mohou kdykoliv přijít. Ráno si většinou dají kávičku a trošku se rozkoukají. Před dopolední svačinkou máme cvičení, kde se snažíme, aby se protáhli. Po svačince jde někdo na procházku a někdo do dílny. Vedle toho máme předměty jako výtvarná a pracovní výchova, kde většinou něco lepí nebo stříhají a procvičují si jemnou motoriku. Do rozumové výchovy patří poznávání rostlin, zvířat, dnů v týdnu. Máme i čtení, psaní a počítání. Dáváme jim jednoduché příklady, aby si připomněli, co se učili ve škole, nebo aby se nezapomněli podepsat.

Většina klientů absolvovala základní speciální školu?

Mladší ročníky pokračovaly i na praktické škole, kde mohou studovat až do 26 let.

Co se děje po obědě?

Foto

Ilona Hrušková dohlíží na svěřence, kteří si procvičují jemnou motoriku.

 

To je opět čas na kafíčko a v klidu si popovídat. Pak už přichází čas společenských her. Musím pochválit moje asistentky, že mají svatou trpělivost a každý den vytáhnout hru Člověče, nezlob se, která je velmi oblíbená. Hrají i s naší nevidomou Kačenkou a ochotně jí vedou ruku po figurkách. V oblibě jsou i tablety, na kterých svěřenci hrají hry nebo si pouštějí písničky. Kolem třetí začnou někteří odcházet domů.

To chodí sami?

Někteří ano, ale pro většinu si chodí rodiče. Třeba Honza Majba chodí sám nebo jezdí na kole. Vysíláme ho v předem domluvenou hodinu, a rodiče ví, kdy přijde domů. Těm, co dojíždí, zase chodíme naproti k autobusu.

Řekli jsme, že někteří klienti jsou schopni částečně číst, psát, počítat. Dokáží třeba rozpoznat lidské vlastnosti, třeba dobro a zlo?

Myslím, že ano. Pokud to s nimi někdo „umí koulet“, tak se v první chvíli nechají „opít rohlíkem“. Ale dokážou to i prohlédnout.

Vymýšlet každodenní program asi není jednoduché. Na co ale vaše svěřence „utáhnete“ vždycky?

Nejraději máme oslavy. Sejdeme se jednou za dva měsíce a popřejeme všem, kdo měl v uplynulém období svátek a narozeniny včetně asistentek. Dříve jsme se zúčastňovali řady společenských akcí, ale čím máme víc klientů, tak nám ubývají síly. Například akci Dráček jsme dělali i pro ostatní domovy a bylo s tím spousta práce. Po deseti ročnících a jsme si řekli, že v nejlepším se má přestat.

Jinak rádi chodíme na mikulášskou besídku pořádanou městem, na akce městské knihovny a pravidelně navštěvujeme výstavy v Rabasově galerii. Během Adventu prodáváme naše produkty. Máme tolik nabídek od pořadatelů, že je musíme odmítat. Rádi jdeme i kina nebo divadla.

Když někde potkám Ráčky, vždycky působí, že jsou všichni „happy“. Předpokládám, že ve stacionáři ale nemusí mít vždy dobrou náladu. Musí podobně jako ve škole dodržovat určitá pravidla chování?

My chceme, aby tady bylo všem dobře. Funguje to tak, že jakou sem vneseme náladu my, tak taková se od nich vrací. Proto se snažíme, aby tu byla pokud možno legrace. Že by někdo vyloženě zlobil, se nestává. Spíš někdo nemá dobrou náladu a raději si někam zaleze. Jiní jsou zase příliš upovídaní.

To vás musí stát vás i asistentky spoustu energie.

No samozřejmě. Kolikrát se mi stane, že než všechno udělám, přijdu domů v půl deváté večer a všechno na mě padne. Ale kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme.

Jaká je poptávka po vašich službách? Je možná Ráček dál rozšiřovat?

Kdyby se někdo zeptal, tak bychom mu určitě vyšli vstříc. Na druhou stranu je nás 35 a to už je na hraně. Rádi bychom tu udrželi rodinnou atmosféru.

V poslední době se hovoří, že v Rakovníku chybí týdenní stacionář pro dospělé s těžkým autismem či mentálním postižením. Jak to vnímáte jako člověk, který se v dané problematice pohybuje většinu profesního života?

Vím, že tenhle problém tu je. Nemám ale přehled, kolik lidí by o takovéhle služby mělo zájem. Vyzkoušela jsem si, že my v Ráčku jedeme nadoraz a službu týdenního stacionáře nabídnout nemůžeme. Pacienty s těžkým autismem nemůžete nechat přes noc bez dozoru a musíte mít k dispozici zdravotní sestru a další věci. Dovedla bych si představit, že kdyby tady podobné zařízení vzniklo, mohli bychom se ve službách vzájemně doplňovat.

Mohou být pohromadě klienti s těžkým a lehkým mentálním postižením?

Mohou. Takové máme i v Ráčku. Ti s lehčím postižením vnímají, jak se k těm s těžší poruchou chováme a snaží se nás napodobovat. Proto říkám, že je důležité, abychom fungovali jako jedna rodina. To má obrovský vliv i pro rozvoj našich klientů.

Kdo má předpoklady stát se asistentem-pečovatelem? Je vůbec zájem o toto povolání, které spíš můžeme nazvat posláním?

Občas někdo zájem projeví, ale já tu teď mám docela stálý a dobrý kolektiv. Pro naši práci stačí, když jste vyučen, ale musíte absolvovat kurs pracovníka v sociálních službách. Tady je totiž ze všeho nejdůležitější, že musíte být hodný člověk.

Sláva Vaic

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.