Foto

Jaromír Doležal.

 

„Po válce byla bída, ale všichni měli radost, že už je to za námi.“ (díl 1.)

Jaromír Doležal začínal jako zahradník prezidentů

Jak to vypadalo v lánském zámku za časů první republiky, víme jen z fotografií. Jaromír Doležal vám to však může popsat z vlastní paměti. Dobře to v zámku znal. Dokonce i soukromé komnaty prezidenta. Za války měl totiž velkou kliku. Přijali ho do zámecké zahrady jako učně a k jeho povinnostem mimo jiné patřilo chodit do prezidentského sídla zalévat květiny a dávat kytice do váz. Jedním z míst pravidelné obchůzky byla i ložnice prezidenta Emila Háchy. Hlav státu, s nimiž se měl možnost osobně setkat, však bylo víc. Stejně tak najdete v jeho životě daleko víc zajímavých kapitol, než jsou ty první klukovské. Jaromír Doležal jako zahradník jen začínal, později se stal projektantem a vysokoškolským učitelem. Za to, že dlouhé roky pomáhal utvářet urbanismus Lán a Vašírova, ho Lánští v roce 2011 ocenili cenou Klobouk dolů. Je jejím šestým laureátem. Dnes je Jaromíru Doležalovi dvaadevadesát let. Jako bývalý sportovec by si přál, aby mu nohy sloužily líp, než slouží, ale přesto má v sobě pořád něco klukovského. Je to tím šibalským úsměvem. Díky němu máte občas pocit, že se číslice v jeho věku prohodily.

Foto

Chtěl se stát lesákem, kvůli válce však začal svůj profesní život jako zahradník prezidentů.

 

Soused Masaryk

V domku v Lánech, kde žije, se v roce 1927 narodil. „Otec byl od Chrudimi, byl stavbyvedoucím, dělal mosty, takže ho sem zřejmě přivedla nějaká práce v zámku. Maminka byla Čermáková, což je rod, o kterém jsem se dopátral, že sem přišel se stavbou koněspřežky, byli to zedníci. To oni postavili náš domek,“ popisuje. Stavařinu tak vlastně dostal do vínku. Po obecné škole v Lánech a měšťance v Tuchlovicích ho ale nezlákaly stavby, nýbrž les.

„Toužil jsem se stát lesákem. Jenže měšťanku jsem dokončil za války a v tu dobu se všechny školy postupně pozavíraly, nebo na nich studovalo pár protekčních dětí. I když jsem měl protekci u zdejšího lesního rady, říkal mi, že na lesnickou školu v Písku nemám šanci. Měl jsem ale prima strejdy a ti mi dojednali, že se vyučím zahradníkem v zámku. To byl krásný vstup do života.“

Také byste čekali, že pro mladého kluka byla práce na zámku něco neskutečného? Že každý přece musel toužit se za ty vysoké ohradní zdi podívat? Kdeže! Lánští totiž zámek nikdy nebrali jako něco tajuplného a nedosažitelného. Lví podíl na tom měl T. G. Masaryk a jeho dobrosrdečná povaha.

„Jako děti jsme zámek a pana prezidenta vnímali jako samozřejmost, zkrátka tu byl. Masaryk dělal na lidi ohromný dojem. Jezdil rád do přírody. Nejdřív na koni, a když pak nemohl, tak v kočáru. Vedle sebe měl jen komorníka nebo kočího, policajti museli jezdit tajně za ním. S lidmi se zdravil, mával, usmíval se na ně. Byl ohromně skromný, a tak jsme ho brali jako souseda. Jednou za rok například Baťa Masarykovi poslal kolekci bot. Přiletělo letadlo, už jen to samotné pro nás bylo něco, a přivezlo boty. Masaryk si z té kolekce vytáhl jen ty vysoké a ostatní rozdal,“ vypráví Jaromír Doležal s tím, že masarykovské období bylo ohromné. Stejná poctivost a smysl pro pravdu už se nikdy poté mezi lidmi nevyskytla.

Foto

Jako voják sloužil v pohraničním Nýrsku.

 

Květiny do zámku

Když T. G. M. zemřel, bylo mu deset let. Ve svých učňovských letech se tak na zámku potkával s jiným prezidentem – Emilem Háchou. „Hácha byl člověk, který se doslova obětoval pro národ. Nechtěl být prezidentem, byl jím proto, že Beneš emigroval a podle zákona, když byl předsedou Nejvyššího soudu, musel funkci převzít. Byl to slušný člověk, který zachránil stovky, možná i tisíce lidí. Představte si, kdyby to dělal Emanuel Moravec (jeden z největších českých kolaborantů s nacisty, pozn. aut.). Už jen to, že Hácha nechal v zámku všechny lidi kolem Masaryka, o lecčems vypovídá. Nikdo z nich nemusel odejít. Měl jsem možnost ho poznat hodně blízko, protože jednou z mých povinností bylo dávat kytičky do zámku. Vím tak, že měl po celou dobu ve své ložnici na nočním stolku československou vlajku. A podle lidí, kteří byli kolem, nosila jeho dcera partyzánům do lesa jídlo. Byl to také velmi vzdělaný člověk. V zámku tehdy byla botanická sbírka. V některých rostlinách dokonce takovou neměli ani v pražské botanické zahradě, speciálně bromélie. Když se tam Hácha přišel podívat, člověk si musel dávat hodně pozor, když se ho na něco zeptal, protože spoustu věcí znal. A měl o ně velký zájem.“

Z Lán na Hrad

Koncem války se, jak Jaromír Doležal vzpomíná, stal zámek opěrným bodem určitého „povstání“. V Lánech se nepřihodily žádné přestřelky, ale protože prezidenta hlídala Hradní stráž a v kasárnách byly pušky, byli všichni ve střehu. „I já jsem tehdy dostal dvouhlavňovku. Dokonce mě jednou poslali i hlídat na Slovanku. Po válce to bylo krásné období. Kdo to nezažil, nemůže si představit. Byla bída, ale všichni měli radost, že už je to za námi, a bohužel i pocit, že se první republika nikdy nevrátí. Na zámek jsem přišel v roce 1942. Moje ročníky už patřily k těm, které byly povolávané na kopání zákopů. Já jsem tam byl od toho uchráněný. Když jsem se v roce 1945 vyučil, vzali mě do Prahy na Hrad.“

A tak dělal zahradníka dalšímu prezidentovi – Edvardu Benešovi. Bydlel v domku u brány do Královské zahrady. Protože byl aktivní sportovec (dlouhé roky hrál hokej za Lány a basket na Žižkově), běhal každé ráno před prací k Belvederu a zpět. „Jak se na prezidentské sídlo sluší, byli tam opravdu páni zahradníci. Zkušení a schopní. Můj vedoucí byl pan Pavlíček, naučil jsem se od něj aranžovat květiny do váz. Dělal jsem na Hradě to samé jako v Lánech, takže i tady jsem měl přístup do prezidentovy ložnice. V aranžování květin byla výborná i paní prezidentová Benešová. Byla to nóbl dáma, ale ne nafoukaná. Jednou o prázdninách mě vzali s sebou do Sezimova Ústí na úpravu zahrady. Přijeli jsme, ona se okamžitě převlékla a hrabala se mnou na zahradě. Nebyla to žádná milostpaní. Beneš už byl hodně upracovaný, ale přesto za ten rok, co jsem byl na Hradě, zvládl kromě svých povinností napsat knížku. Byl to dříč jako hrom. Před ním, Masarykem a Háchou smekám. Co měli v sobě, má málokdo. A co je u podobných osobností příznačné, že jsem jako usmolený kluk, když jsem je potkal, honem rychle z dálky zdravil, protože oni byli schopní mě pozdravit dřív. Nekecám,“ směje se svým šibalským úsměvem.

Lahůdky z hradních recepcí

Hradní stráž tehdy vykonávali vojáci, kteří se vrátili ze zahraničních armád. Z Anglie, Ruska nebo Francie. Pro lánského kluka, kterému na Hradě neřekli jinak než Mírek, to bylo něco. „Vojáci, kteří přišli ze západu říkali: ‚To je príma, máme to za sebou.‘ A vojáci, co přišli z Ruska: ‚Je to príma, ale mějme se na pozoru.“ A měli pravdu. Na Hradě jsem se staral o květinovou výzdobu i při různých recepcích. A mojí povinností bylo při nich zůstávat až do konce. Musel jsem tam sedět s komorníky a ochutnával, co jedl budoucí prezident Tito a podobní. Ne proto, aby nebyli otráveni. To jen komorníci, když viděli hladového kluka, mě nenechali jen tak sedět. Tam jsem třeba prvně ochutnal bažanta.“

Na Hradě nakonec zůstal jen rok. Když vedle tamních zkušených zahradníků poznal, že jsou jeho znalosti minimální, šel studovat na vyhlášenou zahradnickou školu do Mělníka. Maturoval ze sadovnictví. „Až do roku 1948, než přišel převrat, to bylo bezvadné. Na škole jsem se naučil i jezdit na koni a dokonce jsem i absolvoval pár skokových závodů. Byli to vojenské koně v záloze pro armádu. Díky nim jsem zažil i své nejkrásnější prázdniny. Jeli jsme na koních do Krkonoš na chatu, kam jezdily sokolské děti z Mělníka. I tehdy po válce děti nikdy nedojedly všechno, tak jsme po nich dojídali a měli ohromnou stravu zadarmo. A ta paráda jezdit po Krkonoších na koni. A jak na nás braly holky. Jednou jsme se jeli vykoupat do Špindlu. Uvázali jsme koně k plotu a celá plovárna byla v pozoru,“ vypráví další kouzelnou vzpomínku.

Markéta Hartlová

Dokončení v příštím čísle

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.