Foto

Tomáš Heller

 

Většinu Wagatabonů vyrobil Tomáš Heller z ořechových, 30 let vyschlých fošen

Tea Tom opustil tropy a pustil se do řezbařiny

K tomu, abyste pochopili, proč dal Tomáš Heller coby vystudovaný inženýr Fakulty tropického zemědělství vale svému původnímu oboru, si postačí představit tři obrazy z jeho života. V tom prvním sedí hodiny u počítače, zpracovává výzkumy a píše vědecké články o trvale udržitelném rozvoji kdesi v tropech. V druhém má coby produkční a nákupčí dobře placené místečko v kanceláři s výhledem na dálnici a pole postupně se měnící ve vyasfaltované parkoviště. A v třetím vyřezává tácy v altánu chalupy ve Lhotě pod Džbánem, před sebou má uklidňující výhled do korun stromů a z lípy mu k práci prozpěvuje kos. Který obraz byste k někomu, kdo od dětství miluje přírodu, zajímá se o ochranu životního prostředí a čajovou kulturu, přiřadili? K Tomášovi patří všechny, ale ten poslední před třemi lety vyhrál na celé čáře. Teď už je inženýrem jen papírově, učarovalo mu řezbářství. Doménou jeho značky Tea Tom jsou tácy Wagatabon, jejichž historie sahá až do 17. století.

Tropické zemědělství není moc obvyklý obor. Co vede člověka k tomu, že se vrhne na druh zemědělství, které je tak odlišné od toho, které ho běžně obklopuje?

Byla v tom hlavně touha po exotice a cestování. Vůně dobrodružství mě vždycky přitahovala. Původně jsem začal studovat technickou fakultu, ale na konci prvního ročníku jsem pochopil, že už tak dál nemůžu. Že nedokážu celé dny sedět a dívat se na vzorečky. Kamarád studoval Fakultu tropického zemědělství a pořád jsem od něj slyšel, jak je to zajímavé. Znamenalo to možnost vyjíždět na různé rozvojové projekty do tropických a subtropických zemí, a to už jako student, když zpracováváte bakalářskou nebo diplomovou práci. Představa, jak budu jezdit s batohem po rozvojových projektech, mě zlákala.

Tentokráte nadšení přetrvalo i po prváku?

Obor Trvale udržitelný rozvoj tropů a subtropů mě bavil, byl mi blízký. Na bakalářku jsem odjel na dva měsíce na Sumatru, kde jsem mezi místními farmáři zkoumal potenciál zavedení bioplynových stanic v regionu Tapanuli Utara. Ještě po bakalářce jsem si říkal, že budu vědec, po diplomce naopak. Už mi bylo jasné, že se chci živit rukama.

Foto

Čajové tácy značky Tea Tom.

 

Co vás odradilo?

Celý život mám rád čaj, přivedl mě k němu děda, který ho také rád pil. Řekl jsem si, že když mě zajímá čajová kultura, vymyslím si na diplomku nějaké téma s čajem. Tak jsem v ní zkoumal dodavatelský řetězec a pozici na trhu dvou sort čaje – specialty tea, tedy kvalitních čajů z maloprodukcí, a čajů s certifikací bio a fair trade. Dělal jsem kvalitativní výzkum mezi českými dovozci čaje. Nakonec to ale bylo těžce uchopitelné téma. Sice bylo čajové, ale ne tak, jak bych si přál. Tomu, co mám na čaji rád, to bylo příliš vzdálené. Článků, o které jsem se mohl opřít, bylo málo. Stovky hodin času trávených vysedáváním u počítače a psaním diplomky mě dorazily. Viděl jsem, že mi akademická půda a psaní odborných článků nejsou blízké. Byl jsem moc rád, když to skončilo, diplomku jsem obhájil a znovu začal chodit do čajoven pít čaj a ne získávat informace pro výzkum.

Tehdy jste si koupil první dláto a začal vyřezávat?

Věděl jsem, že chci dělat něco ve spojení s přírodou, pracovat venku a ne v kanceláři. To jsem si zkusil hned první rok po škole. Byl jsem u firmy, která dělá obchody a výstavy pro různé lifestylové značky. Měl jsem kombinovanou pozici produkčního a nákupčího a byl v týmu pro outdoorovou značku The North Face. Líbilo se jim, že jsem environmentálně založený a dali mi volnou ruku rozjet svůj environmentální projekt. Ten jsem zrealizoval a z firmy odešel. Nebylo to nic pro mě. Do té doby jsem byl zvyklý trávit dost času venku v přírodě, a to najednou nešlo, protože jsem byl od rána do večera zavřený v kanceláři s výhledem na dálnici D1 a pole měnící se v parkoviště. Když se nám s kamarádkou podařilo na chvíli dostat ven, chodili jsme mezi auty a snili o tom, že já budu řezbářem a ona bude mít bylinkovou zahrádku (směje se).

Proč vás uhranulo právě řezbářství?

V rodině nemáme žádného řezbáře. Měl jsem jen manuálně zručného dědu, který ve Lhotě postavil naši chalupu a pak ještě jednu chalupu, ve které bydlel. Jenže ten zemřel, když mi bylo sedm let, takže mi žádné řemeslné zkušenosti předat nemohl. Nikdo z rodiny není řemeslník, tradici založím až já. Dřevo jako materiál mě táhlo. Jak s ním pracovat jsem se učil z různých videí. Díval jsem se, jak se vyřezává, jaká se používají dláta a řezbářské nože, jaké kameny na broušení... Věděl jsem, že mi dřevo voní a že bych při výrobě chtěl jít tradiční cestou a používat dláta a hoblík. Dělat tichou práci v zahradě, ne žádné hlučné elektrické nástroje. Když jsem dostudoval, koupil jsem si první řezbářské nože. Mé první řezbářské pokusy byly lžičky.

Hned od nich vedla cesta k čajovým tácům?

Foto

Tomáš Heller při práci ve své dílně ve Lhotě pod Džbánem.

 

Předtím jsem ještě dělal takové dřevěné květináče na sukulenty. Sbíral jsem po lesích bukové větve, které měly částečně vyhnilé náběhy na větve nebo různé nádory, a tak šly dobře vydlabat. S tácy to začalo tím, že jsem tady v zahradě čajoval a neměl na čem nosit konvičky a šálky. Vymyslel jsem si takové čajové ministolky. Rozpůlená polínka se čtyřmi nožičkami. Říkal jsem si, že to bude zaručeně trhák a že začnu vyrábět Tea Tom stolky. Trhák to nebyl (směje se). Jakmile mi to došlo a navíc se ukázalo, že ani nejsou moc praktické, jsem si řekl, že tác bude lepší. Začal jsem hledat inspiraci u švédských řezbářů a sháněl přes inzerát dřevo. Sehnal jsem pěkné ořechové fošny. Pán z Ročova je měl doma třicet let, chtěl z nich udělat schody, ale nakonec je vyrobil z borovice. Je to krásný vyschlý ořech, takže už dřevo nepraská. Většina táců, které jsem zatím udělal, je z něj.

Design táců je váš, nebo vychází z nějaké tradice? Když se tak na ně dívám, vlnky na okrajích mi připomínají starou dřevěnou formu na máslo, ale ty asi vaší inspirací nebyly?

Design malých tácků Boto a Panto, což v japonštině znamená loďka a pramice, je takový můj styl, který jsme postupně vyprototypovali s klukama z pražské čajovny Meetea. Velké tácy jsou Wagatabony, je to styl, který pochází z Japonska z jedné malé japonské vesnice Wagatani v prefektuře Ishikawa. Vyráběli je místní šindeláři. Během sezony si nechávali stranou ty nejlepší kusy dřeva a přes zimu, když se nevyráběly šindele, z nich dlabali tyhle tácy. Používaly se lokálně ve vesnici pro každodenní použití v domácnosti i jako prostředek směnného obchodu za oblečení nebo jídlo. V 60. letech vesnice zanikla kvůli stavbě přehrady, ale o nějakých dvacet let později tradici Wagatabonů vzkřísil Tatsuaki Kuroda, který pak za svoji tvorbu obdržel národní cenu pro zachování kulturního dědictví. Já na ně narazil na Instagramu a okouzlily mě. První vznikl tady v altánu před dvěma lety. Originální Wagatabony dělali ze syrového kaštanu, který je měkčí a snadno se štípe, já dělám svoji verzi ze suchého dřeva. Výhodou je, že je tvarově stálé, nepraská a neprohýbá se, ale výroba mi tím trvá déle, protože není tak lehké řezat do tvrdého dřeva.

Zvláště do ořechu je to dost fuška.

Altán je jedinou vaší dílnou?

Teď už mám i jednu v Praze, ale dlouho jsem mohl tvořit jen tady. Pracoval jsem tu i v zimě, kdy jsem ráno musel odmetat sníh z hoblice. Sám jsem se zahříval čajem z termosky, ale dřevo ve vlhku pracuje a tácy se, když jsem je přivezl do vytopeného bytu, trochu kroutily. A ve vlhku reznou i nástroje. Hodně jsem ocenil, když jsem se na podzim mohl přesunout do teplé dílny. Jsem členem podnikatelského inkubátoru Point One na České zemědělské univerzitě. Mám tam nejen dílnu, ale také mi pomáhají po byznysové stránce. Jak živnost správně uchopit a smysluplně rozjet.

Můžete být, když nemáte výuční list, živnostníkem?

Teď mám volnou živnost, která na řezání stačí, ale abych mohl dělat nábytek, stavební truhlařinu nebo tesařinu, musím mít živnost řemeslnou. Tu získám na podzim. Pracuji u uměleckého truhláře v Českém ráji a od něj bych mohl získat garanci pro řemeslnou živnost. Pak budu moci svoji práci rozšířit i na nábytek a tesařinu. To je můj cíl do dalších let. Rozšířit činnost o minimalistický nábytek, nějaké stolky, skříňky, štokrdlata... Nepoužívat žádné vruty, jen tradiční truhlářské spoje. Tácy budu vyrábět stále. Zatím to není na velké vyskakování, ale s každým dalším obdobím se to zlepšuje, zakázky přibývají a nacházím si cesty na trhu. Dělám na zakázku, zúčastnil jsem se Dyzajn marketu a Czech design weeku, moje věci se prodávají v čajovně Meetea a v Tea Mountain. Lidem se tácy líbí, chválí je, ale bohužel je pro ně cena vysoká. Hledám proto způsob, jak je udělat efektivněji a přitom zachoval kvalitu. I když jsem se elektřině dlouho bránil, realita mě dohnala. Takže to, co není vidět, například hloubení, už dělám frézou a pak to začistím dlátem. Tím jsem schopen čas i cenu srazit na polovinu, aby byly výrobky dostupné i pro lidi, jako jsem já, a aby se i z mých kamarádů konečně mohli stát moji zákazníci (směje se).

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.