Foto

Při letošní návštěvě Čisté se Vladimír Junek s manželkou podívali i ke strachovickému mlýnu. Vyfotili se u rybníka na stejném místě jako kdysi Eliška Junková s druhým manželem.

 

Přátelská, usměvavá, vzdělaná, nadaná na jazyky a v autě „janek“, taková byla závodnice Eliška Junková

Královna volantu vlastnila mlýn u Čisté 14 let

Automobilová závodnice Eliška Junková uměla pořádně zabrnkat na mužskou ješitnost. Když ve 20. letech s elegancí a grácií vplula do sportu, kterému se po celém světě oddávalo jen minimum žen (a neexistovala v něm samostatná ženská kategorie), ukázala, že i 24letá drobná a usměvavá dáma může být za volantem stejně dravá a nezastavitelná jako závodníci muži. Ve své Bugatce (v níž se jezdívalo rychlostí až 200 km/h) jen těsně neusedla na trůn tehdejšího závodnického Olympu – sicilského 540 kilometrů dlouhého závodu Targa Florio. Ovšem vinou sabotáže. Někdo pravděpodobně neunesl fakt, že by v nejtěžším závodě světa nad mužskými protivníky zvítězila žena, která si musela své krátké nohy prodlužovat prkénky, aby dosáhla na pedály. Kvůli nastraženým kamenům na dráze v posledním kole píchla a dojela pátá. Královna volantu a opěvovaná legenda Eliška Junková je od letošního léta in memoriam čestnou občankou Čisté. I tady totiž zanechala nesmazatelnou stopu. Ne závodnickou, ale lidskou. Je to už přes šedesát let, kdy prodala svůj mlýn ve Strachovicích, přesto tu lidé na ni stále vzpomínají. A hned tak nezapomenou. A to díky Zdeňku Mertlovi, jenž letos zastupitelům udělení čestného občanství navrhl. Jeho otec (automechanik) se s Eliškou znal. Dekret k občanství převzal během Anenské pouti Vladimír Junek (původně Eliščin synovec a po smrti rodičů její adoptivní syn).

Pane Mertle, vy si na Elišku Junkovou také pamatujete?

Bohužel ne, byl jsem moc malý. Bylo mi mezi rokem a čtyřmi lety, když k nám jezdila. Vím už jen z vyprávění, že mě chovávala na klíně. Mrzí mě, že jsem se otce na ni neptal víc. Kdybych tušil, jak mě to jednou bude zajímat, vytáhl bych z něj, co šlo. Teď už je bohužel pozdě. Sám jsem dlouho věděl jen to, že měla k Čisté blízko, ale žádné další detaily. Pak jsem na internetu zjistil, že se tu v roce 1947 vdávala. Šel jsem s tím za paní starostkou Čebišovou a vše se dalo do pohybu.

Víte, jak se váš otec s paní Junkovou seznámil?

Začalo to zřejmě dílnou. Moje dedukce je taková, že poprvé přišla, když potřebovala něco udělat na autě. A tam zjistila, že je Mertl zástupcem Františka Janečka, tedy Jawy, a má distribuci jeho motocyklů. I ona Janečka znala. Můj otec byl hodně komunikativní, Eliška také, dovedu si živě představit, jak si padli do noty. Určitě pak do dílny jezdívala nejen proto, že něco potřebovala. I na stará kolena prý byla v autě „janek“. Přiřítila se a otočila ve smyku u mlýna. Myslím, že ji to celý život nepustilo.

Pane Junku, když jste se dozvěděl, co se v Čisté chystá, bylo to pro vás velké překvapení?

Bylo. Myslel jsem, že je to vyčichlé téma a že už to mladé generaci a Čistečákům moc neříká. Zanechala tu, řekl bych, takovou lidskou stopu. Své závodnické éře ona sama říkala závodní pětiletka. Trvala od roku 1924 do 1928 a pak konec. Sice to byla krátká, ale významná kariéra. Její manžel závodník Čeněk Junek, když zjistil, že má na závodění vlohy, ji velmi podporoval.

Jaká byla mimo závodní dráhu?

Byla neobyčejně komunikativní. Kromě toho znala jazyky. Němčinu, češtinu a francouzštinu měla na úrovni mateřského jazyka. V roce 1919 udělala státnici z angličtiny. V těchto jazycích byla schopna simultánně překládat. Za války se naučila psát azbuku a učila se rusky a během závodní éry velice snadno pochopila italštinu a byla schopna se domluvit i španělsky. To všechno jí, podle mého, pomohlo k tomu, že byla úspěšná. Navíc, jak o sobě prohlásila: „Učila jsem se od každého, kdo to dobře uměl.“ Spřátelila se s Chironem, Dreyfusem a dalšími a když viděla, že jsou v nějakém úseku dobří a rychlí, zeptala se jich co a jak.

Foto

Eliška Junková s druhým manželem Ladislavem Khásem ve svatební den u mlýnského rybníka.

 

Měla jako žena výhodu v tom, že ji muži nejdřív nebrali jako konkurenci a leccos jí vyzradili?

Podle mého tehdy byly ještě gentlemanské zvyky, takže se nebránili jí své znalosti a poznatky předat. Ale jinak, jak sám vím z atletické a závodnické zkušenosti, jakmile dojde k závodu, ohledy jdou stranou. Eliška měla také obrovskou výhodu, že měla velké slovo u Bugattiho. Klidně mu mohla říct: „Tohle je šmejd, takhle to nedělejte, s tím neprorazíte,“ a on to od ní kapíroval. S Bugattim měli ještě jednu společnou věc. Byl obrovský psář (milovník psů). Když za ním poprvé přišla, poslali ji do psince. Pan Bugatti tam seděl v buřince a rukavičkách a vybíral psům blechy. Byl také nadšený koňák. A Eliška, aby mu lépe porozuměla, začala jezdit na koni. Bylo to stejné jako s manželem Čeňkem. Aby mu lépe porozuměla, začala jezdit závody.

Myslíte si, že měla někdy v Bugatce strach?

Ve svých pamětech píše, že byla odmalička opojená rychlostí a že závodník nesmí mít strach z rychlosti, jinak toho může nechat. Faktem ale je, že když ji potkaly tři velké tragédie, se závodnickou kariérou nadobro skončila. První tragédií bylo, když se jí v roce 1928 při závodě v Nürburgringu zabil manžel (dostal na rozměklém asfaltu smyk, vymrštilo ho to z vozu a narazil hlavou do skály), pak se zabil Jirka Lobkowicz. A to ve voze, který Bugatti nechtěl pustit z fabriky. Jirka ho ale tak moc chtěl, že Eliška Bugattiho umluvila, a tak mu ho na závod v Avusu dodali. To bylo druhé memento mori. A třetím byla smrt Jeana Bugattiho. Zahynul, když testoval nový závodní vůz a chtěl se vyhnout cyklistovi.

Učila vás Eliška řídit?

Měl jsem přání, aby mi k maturitě zaplatili řidičák, Eliška řekla ano, ale protože si byla přeci jen trochu vědoma svého jména, nechtěla, abych udělal v autoškole ostudu. Vždycky v šest ráno (v sedm totiž jezdila do práce), jsme vytáhli Tudora a jelo se na Strahov. Tam mě učila řadit, meziplyn, nadjíždět zatáčky... Byla přísná učitelka. Když to zaskřípalo, nebylo daleko od facky (směje se).

Jezdívala rychle i v běžném provozu?

Jo, jo, říkala tomu, že se musí jezdit upřímně. Když jela nějaká houkající sanitka, nebyl problém ji předjet nebo se jí držet. Pamatuji si, jak jsme jeli jednou s Tudorem ze Strachovic a ve všesulovském kopci se před námi něco šouralo. Eliška začala předjíždět v těch krátkých úsecích mezi zatáčkami. A opravdu auto předjela. Jenže Tudor měl vzadu nárazníky ohnuté kolem zadního blatníku a při předjíždění se zahákl za přední nárazník druhého auta. To se jelo opravdu svižně.

Jak často jste do Strachovic jezdívali?

Vždycky na léto. Jednou jsme tu byli i na zimní prázdniny. Jezdilo se i tak, že se šlo z Čisté z nádraží pěšky, nebo se domluvilo s velkostatkem a poslali kočár s kočím. Za války totiž Němci auta zrekvírovali, takže Eliška žádné auto nějakou dobu neměla.

Víte, proč si vybrala zrovna Strachovice, co ji na zdejším kraji učarovalo?

Foto

Eliška Junková coby strachovická houbařka.

 

To jsem se nedopídil. Ale vím, že když se brali s Čeňkem Junkem, byl jedním ze svědků doktor Záhorský. S ním měli nejprve napůl strachovický hospodářský dvůr, ale asi to časem přestalo vyhovovat. Pamatuji si velkou jídelnu v přízemí vily, kde seděly obě rodiny úplně odděleně. Jako malému klukovi mi to samozřejmě nevadilo, ale nechápal jsem, že ve společné jídelně nosí hospodyně od Záhorských jedno jídlo a hospodyně od Elišky zase jiné a rodiny se spolu vůbec nebaví. Eliška si pak ve Strachovicích pořídila Albertovic mlýn (jeho majitelkou byla v letech 1944 až 1958), odtamtud mám víc vzpomínek.

Líbilo se vám tam, nebo byla samota pro kluka z Prahy přeci jen moc strašidelná? Zvlášť s názvem Strachovice?

O tom jsme nikdy nepřemýšleli. Pro nás to byl prostě Albertovic mlýn. Občas tam přijel na kole pošťák v peleríně a jednou za čtrnáct dní se přišel četník podívat, jestli je vše v pořádku. Dostal štamprli a odjel.

Eliška byla velmi komunikativní, znamená to, že se u vás netrhly dveře s návštěvami?

Kupodivu kromě místních za ní žádné velké návštěvy nejezdily. Ani když se pak vdala. Jejím druhým manželem, kterého si brala v čisteckém kostele, byl novinář Ladislav Khás. Byl parlamentním zpravodajem Lidových novin, pracoval tedy pro Basse. Jednou, těsně před jeho emigrací, k nám přijel ministr průmyslu Laušman. Dojel s „amerikou“ po kozích stezkách až ke mlýnu a zastavil nad rybníkem. To byla jediná významná osobnost, kterou si pamatuji. A pak, ale to vím jen díky fotografii, u nás byl i budoucí prezident Václav Havel. Měli jsme doma fotku, jak malý nahatý Venca sedí v loďce na rybníku.

Eliška se s Havlovými znala, prý bydlívala v bytě v paláci Lucerna?

To, že se s Havlovými znala, bylo způsobeno jejími rodiči. Když se vdávala do Prahy, tatínek chtěl, aby mu na Elišku někdo dohlédl. Znala starého Havla, dědečka pana prezidenta a otce Václava a Miloše Havlových. Véna a Miloš byli vrstevníci Čeňka a Elišky. To, že bydleli v Lucerně, zařizoval starý pan stavitel. Byl to bankéřský byt v prvním patře nad vchodem ze Štěpánské ulice.

Jak jste ve strachovickém mlýně trávili čas?

Chodilo se na houby, na procházky, do rybníka plavat nebo veslovat na pramičce. Já později, když jsem se začal věnovat atletice, jsem chodil do lesů běhat. Také se jezdilo na kole a na nákupy. Pamatuji si, že když přijela Eliščina sestra s manželem z „Holomóca“, musel jsem do Čisté na nákupy častěji. Coby Moraváci byli vinaři a objevili, že mají v Čisté v hospodě, co bývala na rohu, když se jde ke škole, dobré víno. Jednou tam zabrousili, a když se zeptali hostinského, jestli nemá víno, řekl, že něco ve sklepě je. Tak objevili, že tam má celkem kvalitní předválečná vína. Slovo dalo slovo, on lahvinky prodával za pakatel a já jsem prakticky každý den nebo každý druhý den jezdil na kole s ruksakem do hospody pro dvě lahvinky a měl za úkol je neroztřískat v kopci ke Kazilce (směje se).

Chytávali jste u rybníka ryby?

Khás byl vášnivý rybář, takže se házely udice na kapry a musely se hlídat. A někdy se večer chodilo na šoulačku do lesa. Eliška v pozdější době získala souhlas, že může mít malorážku, a tak jsme jeden čas chodili s malorážkou na holuby. Ale trefte malorážkou holuba, to si musí napřed sednout. V hubertusech a kapucích jsme v podvečer seděli a čekali. Komáři nás štípali až hrůza. To byla pro mě „tejrárna“. Opakem byl fotbal. Khás pracoval s Bassem a všichni znají Klapzubovu jedenáctku, takže v redakci musel každý o fotbalu něco vědět. Po válce jsem dostal fotbalovou mičudu, což byla tehdy velká vzácnost. Kluci ze statku chodili do mlýna každý den. Hrálo se večer od pěti do sedmi na louce na jednu branku. Když se nás sešlo hodně, tak i na dvě branky. Pak jsme odrostli a přesunuli se do lesa na křižovatku, jak končí úvoz, a hráli tam. Khás učil hrát i Elišku. Jediné, co jí nedovolil, bylo hlavičkovat, protože to se prý nehodilo k flizúře (směje se).

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.