Foto

Vladimír Jäger (vpravo) v roce 1947 na statku s tatínkem a bratrem.

 

Statek Jägerových byl druhý největší v Čisté, pamatuje i slavné návštěvy

Na zámku u T. G. Masaryka nás nejvíc zajímala lampa

Nad mrtvým Tomášem Garriguem Masarykem se se smutkem v očích sklánějí jeho dvě ošetřovatelky a lékař. V truchlivé chvíli je zachytil fotograf dobového magazínu. Žena vlevo je Miluše Kapsová, teta 89letého Vladimíra Jägera z Čisté, který je dnes mezi místními nejstarším rodákem. Miluše Kapsová žila u Jägerových v Čisté patnáct let. Jako ošetřovatelka prvního československého prezidenta se za války musela z Prahy stáhnout někam, kde nebude tolik na očích. „Ona mě defakto vychovávala, mě a bratra. Svoje děti neměla, byla svobodná, a tak nám dělala druhou mámu,“ říká Vladimír Jäger. Jednou ji v Čisté dokonce navštívila Alice Masaryková. Seděly spolu jen o pár metrů dál, než je stůl, u něhož si nad starými fotografiemi povídáme. V Jägerovic krásném statku z počátku 19. století je to tak trochu památný pokoj. Pamatuje i návštěvu slavné závodnice Elišky Junkové.

Na statku 132 let

Ve 30. letech se ještě většina dětí rodila doma. Vladimír Jäger se ale narodil v Praze ve vyhlášené porodnici U Apolináře. „To asi obstarala teta. Rodiče se brali v roce 1929 a já se narodil o rok později 6. srpna. Abych si to datum nepamatoval, když je to den, kdy svrhli atomovku na Hirošimu,“ říká.

Statek v Čisté, v němž od narození žije, je z roku 1803. První Jäger, který na něm začal roku 1887 hospodařit, byl jeho děda. Bylo to druhé největší hospodářství v Čisté. „Kondelík měl přes čtyřicet hektarů a náš táta hospodařil asi na pětatřiceti. Čtyřiadvacet bylo našich a ostatní se připachtovalo. Na poli bylo pořád co dělat. Děda vždycky říkával: ‚Koupili jsme místo na pole. Pole se z toho teprve musí udělat.‘ Na tom něco bylo. My s bratrem, jak jsme si udělali úkoly, šli jsme pomáhat. Třeba ve žních se dělala povřísla. Když jsme řekli: ‚Já mám žízeň,‘ dostali jsme odpověď: ‚Tak si dej nohy křížem,‘ a jelo se furt.“ Při hospodářství měli dva páry volů, pár koní, chovali krávy a prasata. „Byl jsem starší syn, a tak u mě bylo jednoznačný, že jednou převezmu statek. Taková byla zvyklost doby. Proto jsem chodil na plzeňskou zemědělskou školu.“

Začátky u prasat

Za války dokonce pěstovali i zelí a okurky. Překvapivě se tu zelenině dařilo i bez závlahy. „Sjížděli se sem pro ni z široka daleka. Zelenina totiž byla bez přídělu. Od každého vlaku sem šlo procesí Rakovnických.“ Vladimír Jäger začínal u prasat. Říkávalo se, že každý mladý hospodář má začínat u prasat, tedy toho nejhoršího, aby práci poznal od gruntu. „A tak jsem krmil prasata, i když mi to moc nevonělo,“ směje se. Co na tom, že přitom byl ve „vyšší společnosti.“ Chovali totiž prasata s rodokmenem – české ušlechtilé bílé prase. To proto, že šlechtitel plemene studoval s jeho strýcem, zemědělským inženýrem.

Jako kluka ho v hospodářství nejvíc bavil traktor, ten ale měli jen chvilku. „Poukaz na traktor jsme dostali v roce 1948. My na Zetor 25, Kondelíkovic na Škodovku 30. Protože už to byla kvůli nastupujícímu komunismu nejistá doba, tak jsme si s Kondelíkama řekli, že si založíme družstvo a vezmeme si společně jen jeden traktor.“ Jejich předtucha se naplnila, brzy na to došlo na nucenou kolektivizaci zemědělství a komunisté jim ho sebrali.

Na zámku u Masaryka

Byla by ale škoda tak brzy opustit dobu první republiky. Proto se ještě vraťme k T. G. Masarykovi. Vladimír Jäger měl to štěstí, že se s ním setkal osobně. „Díky tetě jsme k němu byli pozvaní na zámek do Lán. Byli jsme tam s mámou a bratrem někdy, když jsem končil první třídu. Největší zážitek pro mě byl, že měli kočáry s gumovými obručemi. Když pro nás přijeli na nádraží s kočárem s bílými koňmi, neřinčelo to po silnici. Pro malého kluka byl prezident jen nějaký starý děda. Víc nás zajímala velká lampa, která se rozsvěcela na šňůrku. My jsme za ni tahali, rozsvěcovali a zhasínali. Vzali nás do zámku, byli jsme se podívat i v kapli a konírnách. Na to setkání jsme se museli naučit básničku. Nebylo to ale nijak škrobené. Teta byla poměrně bezprostřední, možná právě to Masarykovi imponovalo. Prezidenta si všichni nesmírně vážili, byl velká osobnost. Teta k němu chovala úctu. Zastával mravní zásady, které se bohužel potom za čtyřicet let komunistu všechny vytratily. To je ta největší škoda, kterou komunismus napáchal. Ne ta hospodářská.“

Foto

Vladimír Jäger.

 

Nálepka: Velmi nebezpečný!

Vstupu do družstva se otec Vladimíra Jägera dlouho bránil. A musel kvůli tomu snášet spoustu útrap. „Nejhorší bylo, co všechno musel oddřít. Z hospodářství mu sebrali všechny pracovní síly. Já byl na vojně, bráchu taky vzali pryč a rodiče zůstali na všechno sami a museli plnit nesplnitelné dodávky. Kromě polí jsme měli ještě šestnáct kusů dobytka, pár koní a prasata. Táta se hospodářství nechtěl vzdát, byl s ním opravdu srostlý. Děda se toho naštěstí nedožil. Já s bratrem jsme vstup do družstva podepsali dřív,“ říká Vladimír Jäger.

Stigma označení kulak (tedy vesnický boháč z rolnické společenské třídy) si nesl léta. Na vojnu ho poslali k pomocným technickým praporům (PTP), kde končili všichni tzv. politicky nespolehliví. V posudku měl napsáno, že je skrytým a zarytým nepřítelem lidově demokratického zřízení, který organizoval selské bouře při výkupu zemědělských strojů. A k tomu dvakrát podtrženo – Velmi nebezpečný!

„Na vojně jsem dva měsíce lámal na takový svinský stěně. Nad hlavou bylo 60 metrů pískovce. Netrhal se pravidelně, ale vždycky kus, takže tam hrozil totální zával. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do party kluka, který byl havířem z povolání. Náhodou jsme to všichni přežili. Po dvou měsících jsem nalhal, že se mi zatočila hlava a málem jsem padl do pásu, že jsem operovaný na uši a podobné výmysly. Na nějaký čas mě dali do lampovny točit kahany a pak mě zase šoupli dolů. Nakonec jsem se dostal k práci na ošetřovně. Hledali někoho, kdo má vystudovanou medicínu nebo farmacii, tak jsem řekl, že mám dva roky veteriny a umím podřezávat podsvinčata, jestli mě můžou potřebovat, že půjdu. Kromě mě se tam dostal ještě řezník a drogista,“ směje se jedné z „pétépáckých“ absurdit Vladimír Jäger. Jednou dokonce musel zahrát doktora. To když se ten skutečný opil do němoty.

Spolek za spolkem

Po návratu z vojny začal v Čisté pracovat ve družstvu. „Hned jsem dostal náklaďák. Jezdil jsem i na kombajnu. Čistá nakonec měla štěstí, že ve vedení nebyl žádný komunista, proto se družstvo jmenovalo Československo-sovětského přátelství. Vedli to lidé, kteří hospodářství rozuměli. Agronoma třeba dělal Kondelík.“

V Čisté je jen málo spolků, jejichž členem Vladimír Jäger nebyl. V mládí byl nadšeným sokolem, u hasičů dělal spoustu let pokladníka, zahrál si ve dvou představeních místních ochotníků, chvilku se ohřál i u rybářů a nebýt manželčina zákazu, vstoupil by i k myslivcům. „Už jsme s chlapama brali míry na myslivecké klobouky, jenže doma nám ženy nadaly. Tehdy to byly poměrně dost hospodský šňůry a nelíbilo se jim, že bychom byli víc po hospodě, než doma,“ směje se a dodává, že jen u jednoho spolku o členství nikdy neuvažoval – u svazu žen.

Přes 60 let sboristou

Nejvěrnější zůstal sboru Václav. Vstoupil do něj v roce 1949 a dokonce mu i deset let předsedal. „Byla to rodová záležitost. Zpíval děda, zpíval táta, zpívala máma. Ze začátku mě to moc nebavilo, protože jsem se ani neslyšel, pak se ale hlas i uši vytrénovaly a nakonec jsem u zpívání vydržel přes šedesát let. V roce 2014 mi zemřela manželka, už jsem se začal motat a špatně chodit, tak jsem raději skončil. Václav kdysi začínal jako mužský sbor. Pan učitel Červený se ženských bál, říkal, že když ve sboru budou, budou z toho jen neplechy.“ Se sborem prožil jeho zlaté časy, kdy pravidelně jezdíval koncertovat na Konopiště, do Karlových Varů nebo Jáchymova. Měl úspěch při zájezdu do Německa a k vůbec nejsilnějším zážitkům patřilo vystoupení ve Smetanově síni a především při 100. výročí sboru, kdy zpívali společně s pražským Hlaholem a kladenským sborem před dvanácti sty diváky.

Ze sv. Václava starostou

V roce 1969 si Vladimír Jäger zahrál při oslavách 930 let obce sv. Václava, patrona Čisté. Doprovázen družinou přijel na bílém koni. „Byl jsem sice kluk ze statku, kde jsme měli koně, ale já byl spíš na ten traktor. Na koni jsem se naučil jezdit až kvůli té roli. Oslavy byly velkolepé. Šel průvod, který představoval dějiny národa, bylo setkání rodáků, zpíval Václav...,“ vzpomíná. Jeho svatováclavská role byla takovou malou věštbou do budoucna. Po revoluci se stal na dvě volební období starostou Čisté. Kvůli tomu také opustil myšlenku začít na restituovaných pozemcích znovu soukromě hospodařit, případně převzít prasečák ve Břežanech.

S odstupem času to považuje za velmi šťastné rozhodnutí, i když duch pravého hospodáře v něm stále dříme. Však také po třech hodinách vzpomínání, kdy už se pomalu začalo smrákat, prohlásil: „Nezlobte se, ale budeme končit. Musím jít nakrmit králíky a zavřít slepice.“ A to příští rok oslaví devadesátiny.

Markéta Hartlová

Katalog služeb

RAPORT.CZ
TYDENIK PRO RAKOVNICKO A NOVOSTRASECKO

Prezentace spadá do kategorie Úspěšný web

© Copyright 2009 Týdeník Raport - všechna práva vyhrazena


Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem,
mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.